Máte za sebou první vystoupení v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Co na proměny říkaly vaše tři děti?
Byly pochopitelně nadšené. Sice o mě vědí, že jsem cvok a jsem schopný ledasčeho, ale něco takového, jako byla třeba imitace Rammstein, u mě ještě nezažily. I když zpívajícího a tančícího už mě znají, třeba v roli Osudu v muzikálu Krysař Daniela Landy.
Jste duší showman? Máte polsko-maďarské geny. Stojí za vaším temperamentem?
Takhle to má asi spousta mých kolegů, my herci musíme být i trochu showmani. Ve společnosti cizích lidí jsem však spíš uzavřenější. Že bych byl schopný bavit velkou společnost na povel, to určitě ne. Jinak jsem schopný dost se odvázat. Je mi totiž jedno, co si kdo o mě myslí. To už spousta lidí kolem mě pochopila.
Je to pro vás úleva?
Je, a veliká. Přišlo to ale asi až s věkem. Patří k tomu i upřímnost, která si žádá zodpovědnost. Jsem dost prchlivá povaha, dřív jsem byl schopný okamžitě reagovat a třeba i soudit. To už se dnes snažím nedělat. Raději se obracím k sobě, tam by mělo všechno začínat. Ať už je to kritika, ale třeba i láska. Panuje obecné povědomí, že by člověk měl mít rád lidi, aby se mu to vracelo. To je trochu hovadina. V první řadě se musí člověk naučit mít rád sám sebe takového, jaký je. Od toho se pak odvíjí všechno ostatní.
Je pravda, že vás k herectví přivedl neúspěch v chemii?
Vlastně ano. Odjakživa jsem ve škole dělal blbosti, klasická imitace učitelů bylo moje oblíbené číslo. Nedělal jsem to ale z touhy být komediantem, spíš to byly takové klukoviny. Až jsem potom propadl z té chemie, což zpětně viděno mohu dnes považovat za štěstí. A jelikož jsem ostatní látku uměl, s jinými předměty jsem totiž problém neměl, pěkně jsem se v té době nudil.
Díky profesorce češtiny Janě Petráčkové jsem pak objevil Ortena i Wolkera, začal recitovat a úplně mě to pohltilo. Začal jsem vyhrávat recitační soutěže, na což navázalo ochotnické divadlo v Trutnově a už to pak šlo ráz na ráz. Navíc jsem hrozně moc chtěl do Prahy.
Kdy jste ji pro sebe objevil?
V nějakých třinácti, díky návštěvám u babičky, která bydlela na Přední Kopanině. V té době mě máma pouštěla do Prahy už samotného. Rodná Pec pod Sněžkou mi začala být malá. Babička se později musela odstěhovat na sídliště na Jižňák, což mi ovšem nebránilo v mých výpravách na Václavák a do centra Prahy, kde jsem obrážel kina a později, jako plnoletý, samozřejmě i různé bary.
Na DAMU jste nastoupil v září roku 1989, jaký měla revoluční doba vliv na váš herecký vývoj?
Rozhodně zásadní. Mohl jsem studovat ve svobodné zemi a nemusel skládat zkoušku z historie mezinárodního dělnického hnutí neboli MDH. Navíc odpadla povinná ruština. Energii jsme mohli namířit jiným směrem.
Vašimi profesory na DAMU byli i Petr Čepek a Věra Galatíková, jejichž telefonní čísla máte dodnes v mobilu.
Mám je v srdci pořád, stejně jako třeba kolegy Jarouška Šmída nebo Míru Dlouhého. Jejich čísla z telefonu prostě nevymazávám a občas jim i napíšu.
Nečekaná smrt Jaroslava Šmída zasáhla spoustu vašich kolegů. Jak na něj vzpomínáte?
Jerry byl slunce našeho života. Vtipný, oddaný kamarád a přítel. Pro většinu z těch, co jsme ho znali, je absolutně nenahraditelný. Dokázal lidi neuvěřitelným způsobem stmelovat. Uměl být upřímný, laskavý, přímý, ale i tvrdý a zdravě nekompromisní. Na jevišti se všemi svými kravinami a přeřeky taky neopakovatelný. Kdykoli se kdekoli objevil, ať už o prázdninách u přátel na chalupě, v zimě na horách, nebo prostě „jen“ přišel do šatny na představení, zavládla vždycky dobrá nálada.
Všechny naše děti, a jsem hluboce přesvědčen, že i všechny děti našich přátel, ho bezmezně a bezvýhradně milovaly. Kdyby ho znaly všechny děti na světě, milovaly by ho a on by miloval je. Mám po něm v srdci jámu a nic a nikdo ji nevyplní. Není kdo a není čím.
Díky roli ve filmu Smrt pedofila z roku 2003 jste získal televizní ocenění. Byla to pro vás zlomová role?
Jestli zlomová, to nevím, ale ta práce mě ohromně bavila. I scénář byl výjimečný. Měli jsme šanci ukázat, že ne všechno je černobílé a že věci mohou být i jinak, než se zdají. Vzpomínám na tu práci moc rád.
S Ivanem Pokorným, který film režíroval, jste spolupracoval častěji. V čem je pro vás výjimečný způsob jeho vedení?
Ivan je velký svéráz. Má svůj jednoznačný rukopis a velmi vtipný pohled na svět. Navíc je mi moc sympatický svou přímočarostí. Má přirozený respekt a i když je s ním mimo natáčení nesmírná legrace, na place je nekompromisní. Nemá také problém s různými vtípky, jako například když bylo na levé straně scénáře seriálu Expozitura napsáno: Tereza s Danem si vymění pohledy, tak já mu navrhl, ať si vyměníme opravdové pohledy. Takže já vytáhl z kapsy pohled Prahy, Hanka Vagnerová Karlových Varů a opravdu jsme si je v záběru vyměnili.
Kvůli roli Jana Masaryka ve filmu Milada jste přibral 10 kilogramů. Jak to bylo v případě generála Jana Syrového v seriálu České století?
Tam jsem se nechal jednoduše vycpat. V jeho případě bych musel přibrat asi padesát kilo, což už by byl asi problém. Nemám to ale moc rád, na divadle se to dá ještě skousnout, tam jsou vycpávky součástí jakési nadsázky, ale ve filmu je to nějak znát, když není možnost si s takovými věcmi pohrát. Změněný objem není jen o vycpaném břichu, ale i o jiném krku a třeba i rukách nebo prstech. Na takové maskérské kousky ale většinou nebývají peníze.
Co se týká Masaryka, tam to po mně nikdo nechtěl, takhle jsem se na tu roli připravil sám. Zrovna jsem v té době ukončil proteinovou dietu, tak jsem se vrhl na jídlo, což mi nedělalo problém. Jím hrozně rád. Naštěstí mi ale nedělá problém potom zase ta nadbytečná kila shodit.
Tvoje tvář má známý hlas (2018)
Atentát (2015)
České století (2013)
Jak se vám v případě generála Syrového hrálo s páskou na oku?
To není nic zásadního, jen se musíte vyrovnat s okolností, že přestanete vidět trojrozměrně. To je celé.
Do povědomí televizních diváků jste vstoupil zejména díky seriálům Ulice, Ordinace v růžové zahradě nebo Expozitura. Účinkování v takových seriálech přináší hercům všeobecnou popularitu.
Rád bych ale ještě zmínil seriál Atentát, který byl volným pokračováním Expozitury a pro mě byl z nepochopitelných důvodů bohužel absolutně upozadněný. Přitom ve své době šlo o údajně nejdražší projekt televize Nova. Autory scénáře byli investigativci Janek Kroupa a Pepa Klíma a dotýkal se i nekalých praktik naší politické scény.
Takže kdoví, proč byl nakonec Atentát tak trochu smetený ze stolu. Vysílaný tu od deseti, tu od půl desáté, tu od půl jedenácté večer, nejdřív v pondělí, pak tuším ve středu, s nulovým PR, bez jediného bilboardu, přerušený na čtrnáct dní v čase vánočním.
Hovořím ovšem o premiérovém vysílání v roce 2016-17. Teď běžel v repríze v dobrých časech, ale zase o prázdninách, kdy je půlka světa na té druhé půlce. Působí to na mě dojmem, že se někdo ze všech sil snaží, aby tento seriál vidělo pokud možno co nejméně lidí. Nezmiňuji to proto, že jsem v něm hrál hlavní roli, jen mi to prostě nejde do hlavy. A nejen mně. Někdo se toho seriálu bojí, nebo někomu vadí.
Moderoval jste televizního průvodce stavem ohrožení. Naučil jste se při tom něco, co jste pak sám v životě potřeboval?
Naštěstí jsem zatím nic z toho nepotřeboval, naučil jsem se toho ale spoustu. Ať už je to vědomí toho, že při teroristickém útoku nepomáhá zraněným zásahová jednotka, ale až následně policie a záchranka, nebo třeba to, jek se chovat při dopravní nehodě, o čemž má veřejnost také dost mylné představy. Na základě této zkušenosti jsem si třeba do auta pořídil zařízení, které umožňuje přeřezávat bezpečnostní pásy a rozbíjet sklo u auta.
Líbilo by se vám coby známému kutilovi moderovat pořad na toto téma, jako je třeba Receptář nebo Rady ptáka Loskutáka?
Tento typ pořadů by pro mě asi nebyl, ale před časem jsem dostal celkem zajímavou nabídku, ze které bohužel sešlo. Měl jsem společně s Petrou Lustigovou uvádět pořad o věcech, které by skončily na sběrném dvoře, a přitom se jim dá vdechnout úplně nový život. Namátkou třeba vezmu starou kanoi, kterou by někdo vyhodil, a my bychom z ní udělali knihovnu. Měl jsem se v tom pořadu přímo zapojovat vlastníma rukama. Ale jak říkám, nakonec se, možná zatím, nerealizoval.
Jste propagátorem sportu Woodkopf, ve kterém jste šestinásobný mistr světa. V čem byste vypíchl jeho přínos pro vaší fyzičku?
(Smích) Tak takový přínos je naprosto nulový. Jediné, co dá možná trochu práci, je hledání místa na hlavě, tzv. Headflek, kam následně prkno položíte a pak už ho jenom vyvažujete, aby nespadlo. Ale svůj přínos Woodkopf samozřejmě má. Vidíme se s kamarády, se kterými na sebe normálně nemáme moc času, zažijeme legraci, dáme si pivo.
Herecká přátelství jsou specifická v tom, že pokud spolu hrajeme divadlo, společně zkoušíme, jsme si hodně blízcí. Trávíme spolu spoustu času na jevišti, po představeních, ve volném čase a pak, když najednou soubor někdo opustí a jde jinam, jakoby z vašeho života úplně zmizel. Proto jsme vymysleli Woodkopf, abychom měli záminku se zase vídat například s Martinem Sittou, Ivanem Trojanem, Ivanem Řezáčem nebo s Martinem Stránským.
Čeká vás v rámci vaší profese nějaká zajímavá cesta?
Teď v září se shodou okolností chystáme se Švandovým divadlem do USA, kde odehrajeme v New Yorku a Washingtonu několik představení, a dokonce v angličtině. Té se kvůli tomu taky poslední půlrok pilně věnuji. A pak se těším na zkoušení s Janou Janěkovou starší, se kterou se chystáme zkoušet zájezdové představení, kde budu pro změnu hrát Anděla.
Většinu svého života působíte ve Švandově divadle, bydlíte na Smíchově. Co vás bezpečně rozesměje?
Tupost lidí. Ta mě hodně rozesmívá, naše politické špičky nevyjímaje. To je ale spíš ten trpký druh smíchu. Takový ten hřejivý a od srdce, ten mají na svědomí většinou moje děti a moje žena. Já se ale obecně směju rád. Jsem veselý člověk.
