Můžeme vás vídat v Divadle Kalich, stejně tak se vás diváci dočkají i na letní scéně. Jakého humoru jste vy osobně příznivcem?
Jakéhokoliv. Humor je podle mě jedním ze základních stavebních kamenů lidského bytí. Neříkám, že si musím nutně vystřelit na něčím pohřbu z někoho, kdo zemřel nebo z někoho, kdo pozůstal, ale někdy i ty pohřby, když už jsme u toho, můžou být vtipný. Každopádně pro mě je humor jednou ze základních potravin. Já bez něj nemůžu být a s oblibou říkám, já bych šel pro blbý fór na světa kraj.
Máte kolem sebe lidi, co si umí udělat legraci i sami ze sebe?
Naštěstí ano. Udělat si srandu sám ze sebe, to je to jedna z nejpodstatnějších věcí. Kdo to neumí, ten nemá v mém životě moc místo. Neříkám, že to je úplně špatně, ale je to prostě krásný. Já, když si ze mě někdo udělá prdel, tak jsem nejšťastnější člověk na světě. Snáším to dobře, pokud to není nějakým způsobem moc osobní v tom smyslu, že by to ubližovalo a brnkalo na nějakou blbou strunu. Ale humor jako takový je prostě důležitý. A myslím si, že v dnešní době obzvlášť.
Vskutku pravda. Testujete si třeba nové kolegy v divadle nebo někoho v soukromí nekorektním humorem? Kam až můžete zajít?
Ano, samozřejmě. Dneska zrovna dneska tady na první schůzce, kdy máme tedy jaksi takovýhle krásný setkání s tvůrci naší nový inscenace Chytré malé lži, kterou tady budeme zkoušet v Divadle Kalich, tak s Michaelem Vykusem a s Veronikou Arichtevou jsem se viděl vlastně poprvé v životě, takže jsem hned zkusil nějaký blbý humor. No, a oni se začali smát a říkal jsem si „Jo, fajn, tak jsou v pohodě tyhle lidi. S těmahle se bude dobře pracovat.“ (smích)
S Pavlem Zedníčkem v seriálu Četníci z Luhačovic
Spousta chlapů to má tak, že když zvládnou ten svůj pracovní maraton, tu osmihodinovku až deseti hodinovku denně, tak pak přijdou domů, lehnou si a nic nedělají. Máte také takové dny, nebo musíte být stále produktivní?
Asi nejsem ten typ, který by přišel domů, po zkoušce si ve tři hodiny lehl s lahváčem k televizi a koukal na fotbal. To asi ne. Ale ano, s přibývajícím věkem se stává, že se někdy odpoledne na chvilku natáhnu. Naučil jsem se takovou poměrně šikovnou věc, to vřele doporučuju. Usnu, teď, kdybyste mě tady položil na ty lavice, za minutu jsem tuhý. I teď, když je tady osmdesát lidí. Usnu hned, kdykoliv a kdekoliv. Ale stačí mi pět až deset minut, proberu se a jdu. Můžu pracovat, okamžitě řídit auto, cokoliv. Poměrně rychle jsem se to naučil a myslím, že to je fajn.
Jste pracovně velmi vytížený, tak se to jistě občas hodí.
Teď je té práce poměrně dost, ať už je to zkoušení nové inscenace u nás ve Švandově divadle, kde zkoušíme i Ibsenovu Divokou kachnu, nebo zkoušení nové komedie v Divadle Kalich. A když zrovna nezkouším, tak si zalezu do garáže a tam se odreagovávám třeba tím, že tam odpočívám, ale mám tam také svou dílnu a tam si dělám své různé projekty se dřevem, nebo svářím a podobně. Dělám to, co mě těší, co mi dělá radost a u čeho můžu úplně vypnout hlavu.
Vžívat se do role i doma? Na to kašlu. Jašków o rodině, Chlastu i Putinovi |
Mnohdy hrajete role ne úplně pozitivního charakteru. Jste v nich nepříjemný a děláte zlé věci. Použijete pak tuto svou pracovní tvář i doma, abyste ukázal, jaký umíte být a abyste třeba získal respekt?
(smích) Doma to používat nemusím. Respekt se asi nedá získat tím, že bude člověk zlý a že bude řvát. Respekt vzniká, myslím si, úplně jiným způsobem. Každopádně doma nějaké takové fígle, co mám napsané ve scénářích nebo inscenacích, nepoužívám. Víte, jsou životy na jevišti, životy před kamerou a životy v civilu. A já si práci prostě do civilu netahám. Takový ty kecy některých mých kolegů, z toho jakoby šílím. Jak říkají, že už dvě hodiny před představením jsou v roli a pak ještě dvě hodiny po představení musí čekat, než ta role z nich odejde.
To je podle vás hloupost?
To jsou takový hovadný kokotiny, to by mě vždycky trefil šlak, to jsou prostě jenom kecy. Když jste na jevišti, tak jste v té roli naplno, jak vám to dovolí vaše umění a váš talent. Samozřejmě jsou i herci, kteří během hraní na jevišti přemýšlí o nákupu, co si večer kde koupit. Ale to se mně osobně moc nestává. (smích). Když jsem na jevišti, tak jsem na jevišti. Skončí představení, osprchuju se a už nemám žádné divadlo v hlavě, už jsem normálně zase Robert Jašków. Já své role do civilu rozhodně netahám. Nezkouším si doma před zrcadlem, nebo nenutím nikoho, aby se na mě koukal, jak hraji. Tím své okolí neotravuju. Je to moje práce, která patří na určité místo, do určitého času. A ne domů do rodiny, do civilu, do hospody a tak dál.
Robert Jašków a Tomáš Petřík v divadelním Chlastu
Setkáváte se doma u manželky s pochopením, že je to ve vaší práci velmi různorodé v tom smyslu, že někdy je to extrémní pracovní nálož a jindy zas máte naopak třeba volnější měsíc? Musí vás rodina přesvědčovat, že je zapotřebí, abyste také někdy jeli na dovolenou?
My jsme s mou ženou už opravdu hodně dlouho. Ona je taky částečně od fochu, takže ví, co tohle zaměstnání obnáší. Prostě je to v sinusoidách. Jsou dny nebo týdny, kdy mám třeba jen pár představení. Sejde se někdy to tak, že zrovna třeba týden netočím a jsem pořád doma i dopoledne. A pak jsem třeba celý týden pryč. Má žena s tím ale nemá problém v tom smyslu, že by to jako nečekala, nebo že by mě musela k něčemu přemlouvat. Ví, koho si vzala a já taky vím, koho jsem si vzal.
Vaše práce je velmi různorodá.
Kdybych měl chodit pondělí až pátek, od sedmi do šestnácti hodin denně na píchačky do práce a pak mít v sobotu a v neděli volno, to by mě jeblo. Ta různorodost a někdy i nevyzpytatelnost toho, jak to bude, to je pro mě takový příjemný adrenalin. Když je den nabušený tak, že v jednom dni točím dvě věci a ještě večer zkouším a všechno je vypočítaný na minuty, to je pro mě úplně ten největší balzám, co může být.
Opilým fanouškům jsem se ubránil, pistoli bych domů nechtěl, říká Jašków |
Užíváte si lehkou dávku anonymity, když zavítáte například do Polska?
V Polsku jsem dlouho nebyl, ale ano, anonymitu si užívám. I tady v Praze mě lidi moc „neotravují“, abych tak řekl, v uvozovkách. Mě pozornost neotravuje.
Nebojí se vás lidé třeba kvůli některým vašim rolím?
Ano, to je možné, že se bojí. Ale není proč. Já jsem hodný kluk. Nejsem zlý, ani namyšlený. Někdy, když je toho moc, tak se člověk trošku snaží držet se stranou, ale abych tak řekl, patří to k téhle profesi. A pokud budu protivný na každého, kdo mě poprosí o fotku nebo o podpis, tak si tím nijak nepomůžu. Pokud to není zrovna třeba v restauraci, kdy jsem uprostřed jídla a někdo mi zaťuká na rameno, jestli bych se s ním mohl vyfotit, což už se mi taky jednou stalo. Tak tohle prosím ne. Ale pokud mě někdo normálně osloví, tak mi to nevadí. Někdy posílám různá videa, přání někomu k narozeninám – babičkám, maminkám, manželkám. Vím, že to těm lidem udělá radost a nemám s tím problém.
Každý si občas rád udělá něčím radost. Jak to máte vy? Máte vášeň například pro auta?
Vášeň pro auta asi nemám. Miluju řízení a ježdění, miluju náš malinký elektrický fiátek, to je jak motokára. Nebo naše osmimístná rodinná dodávka, kterou mám teď zaparkovanou před divadlem. Mám v ní asi šest kubíků dřeva, vezu to na chalupu. Nebo máme náš benzínový dvou a půllitrový bavorák. Ano, mám rád tu jízdu, ale že bych obcházel bazary a vyhlížel si auta, to asi ne. Jestli mám pro něco vášeň, tak je to moje práce a moje rodina. A ta třetí věc je práce se dřevem – vymýšlení něčeho, vyrábění, to je to, u čeho si můžu odpočinout a u čeho můžu vypnout.
Inspirujete se třeba návody na YouTube?
Ne. Trvá mi dlouho, než něco vymyslím, vyšpekuluju a namaluju si to. Pak jdu cestou pokus omyl. Neopisuju od nikoho, nekoukám se na YouTube, jak někdo vyrobí stůl. Chci si na to přijít sám. Já jsem odmalinka zvyklý, že jsem si na spoustu věcí musel přijít sám, takže to je taková moje vášeň. A když se to povede, tak i když je to třeba trošku nerovný a někdo to úplně nesedí, tak mi to je úplně jedno. Protože jsem si to vyrobil sám a to mě uspokojuje.
