Jsme na Playboy eventu. Co říkáte na to, že vydávání tohoto pánského magazínu v Česku končí?
Pro mě to bylo takový překvapivě strašně smutný, protože Playboy jsem zažil od samého začátku, když ho tehdy dovezl do České republiky ve spolupráci s nějakým Čecho-Kanaďanem Tonda Charouz. Když si představím, že po těch desetiletích by měl Playboy končit, tak se přiznám, mi ukápla slza. Je to nostalgie. Asi přišel ale čas, kdy začínají vládnout elektronická média a už mnohdy končí ta tištěná podoba. Pořád jsem si říkal, že Playboy by se měl udržet.
Dnes máte po svém boku vzácný doprovod, kdo jím je?
Je to moje nejstarší dcera Sandra Chladová. Právě jsme se spolu bavili někdy před měsícem, že nebyla dlouho ve společnosti. Tak říkám: „Hele, můžeme na Playboy párty, protože vím, že Anna má hned po návratu z Tenerife nějaké rodinné úkoly“. Slovo dalo slovo, chvíli jsem si myslel, že to vzdá a nakonec to dala.
Jak náročné jsou ty aklimatizace v naší domovině, když jste člověk, který je z Kanárských ostrovů zvyklý na teplo?
Výhoda pro mě je, že tady doma v Čechách máme o domácnost vcelku slušně postaráno. Horší je paradoxně vždycky zastavit ten provoz na Tenerife. Tam, než člověk opravdu opustí tu domácnost, tak musí přemýšlet nad tím, že tam dva nebo tři měsíce nikdo nebude, byť se nám tam o dům starají. Mám tam pár aut, takže auta se musí obstarat, všechno nachystat, připravit a samozřejmě tam ještě stále probíhají nějaké opravné práce a dodělávky. Nicméně zrovna včera na Tenerife narychlo přijela moje maminka s tetou. Takže doufám, že to tam obrazně řečeno nezapálí. (smích)
Na zahradě má Richard Chlad bazén s výhledem do hor.
Nadešla oblíbená sezona motoristů, vytahují se letní „káry“. Co konkrétně to je ve vašem případě?
Ještě do včerejška jsem jezdil autem na zimních gumách, takže jsem vylezl z mého proslaveného Rollse eko teroru a teď teprve ty auta začínám opravdu chystat na letní provoz. Ve Všenorech máme 18. května velkou akci motoristickou Smažák a káry. Je to společně i s veterány v Dobřichovicích. Bude tam i Filip Turek, budeme tam mít takové ty lítací labutě, to jste u nás asi viděli poslední dobou. Takže co si budeme povídat? Kampaň už se asi rozjíždí, ale tohle je takový happening a je to takové hobby. Chci fanouškům ukázat to, co mám doma v garáži, abych potom zase na rok od toho měl klid.
Ono se říká eko teror, ale je důležité nazývat věci pravými jmény. Lidé, co mají starší auta se starými motory, které nečoudí a jsou pravidelně servisována a udržována, tak neškodí.
Já jsem toho jasný zastánce. Pro mě je správný auto klidně i třicetiletý, ale v dobrém technickém stavu. Nemusí se recyklovat. Konkrétně moji příbuzní na vesnicích jsou lidé, kteří si za svůj život, za svoje pracně vydělané peníze, pořídili pokaždé nová auta. Mají dvě auta za celý život a musím říct, že auta mých strejdů jsou káry, které mají dneska stáří třeba pětadvacet let. Ta auta mají najeto někde kolem třiceti, pětatřiceti tisíc kilometrů. Jsou opečovávaná, udržovaná, a to je podle mě to, jak bychom se my jako lidi měli chovat k autům. Automobilky by měly zákazníkům nabízet auta, která jsou schopná ti majitelé bez nějakých složitostí udržet.
A ty poslední hlášky a zvěrstva, že bychom měli s těmi staršími auty, aby nám to znepříjemnili, každý rok jezdit na technickou kontrolu? Mně už to připadá opravdu, jako když se každý den v Bruselu někdo ráno probudí a řekne si „Čím bych ty řadové voliče – řidiče ještě naštval? Vymyslím další hovadinu.“ A to jsou zrovna teď ty různé úvahy o tom, že by desetiletá auta musela na technickou každý rok. Oni budou mít zájem nám to zakázat, pokud možno úplně. Ale my si to nesmíme nechat líbit.
Richard Chlad prohnal svůj vůz Bugatti Chiron na sněhu.
Budete chtít nějakým dílem komunikovat, aby ten reálný bič byl vyvíjen hlavně na ty lajdáky, co se o auta nestarají, podplácejí technickou, čoudí jim výfuky a vypouštějí nebezpečné zplodiny?
Já jsem jednoznačně pro. Těhle aut je na silnici taky pořád pár vidět. Ale když si to vezmu opravdu historicky za posledních pět, možná deset let, tak já osobně upřímně už těch aut tolik na silnicích nevidím. Dříve to bylo opravdu strašlivé množství, ale dnes už to opravdu člověk téměř nevidí. Myslím, že ten stav je poměrně v pohodě. Sem tam, říkám, člověk potká nějakou káru, ale to už vidí na dálku nejen policajt, ale i běžný občan, že to je taková plechovka a už to na silnici nemá co dělat. Kromě smradu to ještě vydává takový zvuky... To pozná i úplný analfabet.
Vaše láska Anna se teď věnuje rodině. Ale co láska, kterou jste někdy musel opustit a teď si občas s těžkým srdcem říkáte „proč jsem to tenkrát prodával?“ Mám na mysli nějaké milované auto.
Moje opravdu láska byla, co se týká aut, jestli si dovedete vybavit takového toho nejvíc křídlatého Cadillaca z roku 1959. Byl to model 62 z roku 1959. Ono se říkalo, že byl Elvisův, což není pravda, nicméně to je ten Cadillac s těmi ostrými ploutvemi, hranami a raketovými světýlky. Toho, když jsem prodával, tak se přiznám, že mi ukápla opravdu slza. Věděl jsem, že v tak pěkném stavu, jako jsem měl tohle auto, už ho těžko pořídím.
Na druhou stranu jsem už opravdu ty auta musel začít selektovat a soustředil jsem se jenom na supersporty. V garáži mi z těch dvou Amerik zůstala jenom jedna. Ještě tam mám jednu srdcovku, to je Black Bandit Firebird Trans Am, zase klasická úchylná americká kára z osmdesátek. Ale tam je to životně bližší, protože to bylo takové to první pubertální auto, které mi kdysi viselo na plakátu nad postelí.
Třicítka ve městě? Formule na dálnici je jen začátek revolty, říká Richard Chlad |
Jste ekonomicky vzdělaný finančně gramotný člověk. Ale říkáte si někdy „Proboha, tohle auto jsem měl koupit před deseti lety!“ Jen proto, kam pak vystřelila jeho cena?
Říkám si to neustále. Teď mi zrovna jako na potvoru začínají na Instagramu vyskakovat taková ta storíčka, kdy si tam dal někdo práci s umělou inteligencí. A přesně tam na mě vyskočilo dneska Ferrari F40, cena před deseti nebo dvanácti roky, kdy to auto stálo řádově někde kolem tří set tisíc eur – dneska to auto stojí tři miliony eur. Tam jsem si říkal, že jsem si ho měl koupit.
Na druhou stranu jsem praktik a nekoupil jsem si ho z jednoho ryzího důvodu – já se do toho auta nevejdu. Ty auta z těch devadesátek a dvoutisícovek jsou auta dělaná pro konfekčního taliána, jak já říkám. To znamená chlapíka, který má do 170 cm výšky a do nějakých 70 kilo váhy. Já se svými 194 centimetry a metrákem váhy se tam opravdu nemám šanci do toho auta poskládat, natož ho řídit. Tam je opravdu problém si tam vůbec sednout.
To chce ten Rolls-Royce.
Rolls je v pohodě. Ale dneska už i ty výrobci supersportovních aut pochopili, že je musí dělat i pro urostlejší lidi. Když se podívá člověk na některé ty hráče amerického fotbalu nebo na některé urostlé pány z Dubaje, tak si myslím, že ta automobilka by byla sama proti sobě, kdyby ten supersport neudělala i pro stotřicetikilový svalnatý chlapy.
VIDEO: Richard Chlad a jeho Bugatti Chiron v akci:
