„Na dnešek jsem si vzal volno, protože mám Roberta i jeho fotky rád a chtěl jsem tady být. Tak mi v práci vyšli vstříc. Musím poděkovat kolegům Martinovi Pouvovi a Kristýně Kloubkové, že to za mě vzali,“ vysvětloval v Tančícím domě na vernisáži retrospektivní výstavy známého fotografa.
Moderátoři Lucie Borhyová a Rey Koranteng v pořadu Rozstřel
Robert Vano ho kdysi dokonce fotil. „Bylo to do jednoho časopisu a mělo to být o tom, jak lidi vstávají do práce. To už jsem byl v televizi, když mě oslovil, tak mu říkám: ‚Ale já vstávám ve tři ráno a vůbec se u toho neusmívám. Nejsem šťastný, že jdu na šestnáct hodin do práce. Naopak, mám dost mizernou náladu.‘ A on, že to nevadí, že to má být přirozený. No tak to podle toho vypadalo,“ vzpomíná Koranteng.
„Akorát jsem při tom focení nebyl nahý, to říkám předem, protože všichni se mě na to ptali. Měl jsem pod peřinou kalhoty,“ upřesnil, když pózoval před svou fotografií.
S jejím autorem se nedokáže shodnout, kdy přesně k focení došlo. „Muselo to být někdy v letech 1997 až 1998, protože se to odehrávalo v našem pronajatém bytě,“ dedukuje Rey. „Do té doby se mnou už fotografové pár snímků udělali, ale až u toho od Vana mi volali kamarádi, že ho viděli v časopise a že je to výborná fotka, kdo ji prý fotil. I oni uznali, že není fotka jako fotka,“ říká Koranteng.
Na Nově je už třicet jedna let a neměnil by. „Mám tu práci rád, ale probouzet se ve tři hodiny ráno je pro mě problém. Tenkrát jsem dělal počasí a musel jsem vstávat do Snídaně s Novou. Od té doby mám velký obdiv k lidem, kteří tyhle ranní show dělají,“ vzpomíná.
„Teď už nemusím vstávat brzo, o to déle pak v práci zůstávám, ale to snáším dobře. I když někdy přijdou docela těžké dny, jako když jsme monitorovali americké volby a vysílali jsme od tři čtvrtě na tři ráno do desáté hodiny ranní následujícího dne. Celou tu dobu jsem byl nepřetržitě ve studiu. Ale to byla výjimečná situace a volby mám rád, tak jsem se na to těšil. Ovšem vstávat takhle brzy každý den je pro mě nepředstavitelné,“ přiznává.
Borhyová a Koranteng: Vizáž moc měnit nemůžeme. Jsme black and white dvojice |
Podobný maraton zažil těsně před spuštěním vysílání TV Nova. „Šel jsem do práce v úterý v jedenáct dopoledne a vrátil se domů až po čtyřiadvaceti hodinách. Jenomže to mi bylo o třicet let míň. A byli jsme tak nabuzení tou atmosférou příprav něčeho nového, velkého, že jsem se tenkrát vyspal pět šest hodin a byl jsem znovu použitelný. Z toho vyplývá, že když máte důvod, dá se přežít všechno,“ vzpomíná.
Na snímku Roberta Vano vypadá víceméně stejně jako dnes. Jako by nestárnul. „Ale to víte, že se měním, ale nevadí mi to,“ oponuje. Stále má štíhlou pružnou postavu. A devastující stisk ruky.
„To mám od veslování, kterému jsem se dříve věnoval. Tam musíte držet vesla v ruce pevně. A už mi to zůstalo. Navíc hraji badminton. Lidi se tomu často smějí, protože ho mají spojený s holkami na pláži. Ale když pak vidíte tu reálnou hru… Je to nejrychlejší raketový sport. Takže ten stisk mám silnější, neodhadnu ho a dámy mě pak na to upozorňují,“ usmívá se.
Rey Koranteng s manželkou Monikou (Praha, 26. května 2011)
Doma má silné ženské zastoupení. Kromě manželky Moniky jsou to tři dcery, které se jim narodily vždy po deseti letech. Nejstarší Vanesse táhne na třicet, prostřední Sophie má osmnáct a studuje gymnázium a nejmladší Leontýně bude deset.
„Asi by to chtělo zamyslet se nad vnoučetem, ale ani Vanessa ani její přítel Andreas nic konkrétního neříkali, když jsem se jich na to ptal,“ krčí rameny Koranteng.
Vanessa žije v Dánsku, kde pracuje pro prestižní světovou značku a je otázkou, jestli se někdy ještě vrátí do Česka. Rey v tom ale nevidí problém: „Není to Amerika ani Austrálie, letadlem jsme tam za hodinu.“ Předtím studovala a žila v Helsinkách a právě tato země a její obyvatelé moderátorovi přirostli k srdci. „Nemohl bych tam žít, protože mám Česko moc rád, ale dovedu si představit, že bych tam trávil delší dobu. Samozřejmě ne zrovna, když mají polární den nebo noc,“ prozradil.
„Vztah Finů k jejich zemi je obdivuhodný. Nejsou žádní nacionalisté, ale mají svoji zem rádi a jsou připraveni za ni bojovat. Stát nepovažují za nepřítele a on se k nim taky férově chová,“ vypráví.
„Spoustu věcí tam lidi vyřídí po internetu, aniž by museli na úřady. Daňové přiznání představuje jednu stránku velkosti A4 na monitoru počítače. Nemusí platit zvlášť sociální a zdravotní pojištění, stát si to z těch daní sám přerozdělí. Neříkám, že jsou dokonalí, ale je to zajímavým způsobem organizovaná země. Učitelé tam mají neuvěřitelný kredit. Jsou výborně placeni, spousta lidí chce být učitelem a na pracovní místo čeká dlouhou dobu. Mohli bychom se jimi v lecčems inspirovat,“ dodává. Především ale miluje tamní panenskou přírodu.
