Cože, nepřišly gumičky? Vozembouch. Lekce maďarštiny… To je jen stručný výčet z pořadu Možná přijde kouzelník, který od začátku 80. let bavil národ. Duchovním otcem byl scenárista František Polák, který se v roce 1976 stal hudebním dramaturgem Československé televize a na obrazovky se snažil postupně přinášet nový druh zábavy s nastupující generací komiků.
V roce 1979 přišel s estrádou nazvanou Ring volný. Principem bylo před publikum přivést dvojici složenou z herce/herečky a zpěváka/zpěvačky. Poprvé se tam objevily komediální dvojice Oldřich Kaiser – Jiří Korn nebo Karel Černoch – Jiří Wimmer. Jejich vtipné scénky se okamžitě chytly, což Poláka inspirovalo k napsání nového pořadu, který nazval Možná přijde i kouzelník.
Co nás bavilo Seriál o známých pořadech: Možná přijde i kouzelník 22.3. |
Premiérový díl byl odvysílán v roce 1982. „Přinesl jsem základní scénář, stavbu programu a vytipoval pár lidí, kteří by se do toho konceptu hodili. Cílem bylo dělat zábavu trochu jinak, než tehdy bylo zvykem. Tohle byl takový průlom,“ zavzpomínal Polák.
Pořad měl původně uvádět Korn s Kaiserem. Druhý jmenovaný však nakonec přesvědčil dramaturgy, že má šikovného kamaráda Jiřího Lábuse, který by si zasloužil také prostor.
A tak se postupem času začal tým rozšiřovat. Lábus přivedl Jaroslavu Hanušovou. A ta zase Zdeňka Srstku. Právě konstelace party lidí, kamarádů, kteří táhnou za jeden provaz a mají se rádi, pracují s nadšením a elánem, stála za úspěchem pořadu.
Za vším však byla tvrdá dřina. „Čtrnáct dní jsme se zavřeli u Františka Poláka a od rána do večera jsme psali a vymýšleli. Pak se samozřejmě vše zkoušelo. Čím více jsme scénky zkoušeli, tím víc se vybrušovaly. Jakmile jeden Kouzelník skončil, už se pracovalo na dalším,“ prozradil Oldřich Kaiser.
„To, co vznikalo v divadle, bylo dokonale nazkoušené, i když to tak nevypadalo,“ doplnil František Polák.
Paradoxní je, že dvojice Wimmer a Černoch se měla objevit pouze v prvním díle. Jejich scénka ovšem všechny natolik zaujala, že spolupráce pokračovala dál a stala se pevnou součástí každého dílu.
Jiří Korn a Oldřich Kaiser v pořadu Možná přijde i kouzelník (1982)
Všechno šlo jako po másle, tvůrci, účinkující i diváci se pokaždé nemohli dočkat dalšího dílu, vznikaly scénky, hlášky, které zlidověly… Ale všeho do času.
Když Lábus s Kaiserem podepsali Několik vět a petici za propuštění Václava Havla, přišla stopka. „Pořad byl na rok zastaven. I když jsme jeden díl měli už natočený, nesměl se vysílat. Mrzelo mě to hodně kvůli lidem, přišli na čas o pořad, který měli tak rádi,“ uvedl Lábus, který se snažil udělat maximum pro jeho obnovení. Se zákazem se nechtěl smířit.
„Zavolal jsem tehdy na ÚV KSČ a chtěl jsem se kvůli tomu se soudruhem Adamcem sejít. Jenže on vyslal svého poradce, tak jsem se sešel s ním. Byl to takový dědeček a řekl mi napřed, ať se do politiky nepletu, že to je svinstvo. A pak jsem mu řekl, co já mám za problém, a on na to povídal: Ježíš, ten pořad já mám rád! Kdopak jej zakázal? Tak jsem mu toho člověka jmenoval, a on na to, že to je prima kluk. Řekl jsem mu, že já to tak nevidím… Dali jsme si pak s tím poradcem pohár se šlehačkou, a bylo to. On to zaplatil a rozešli jsme se. Ta schůzka byla k ničemu,“ zavzpomínal herec.
Naštěstí brzy na to padl totalitní režim a Kouzelník mohl pokračovat dál. Ani ve světle nových událostí se tvůrci neztratili, o humorná čísla nebyla nouze. Když Lábus s Kaiserem vyfikli scénku, kterou nazvali Zkouška z dějepisu, kde opakovali události z Prahy z roku 1989 a vyvolaná byla Karolína Kaiserová, která nevěděla lautr nic, diváci se mohli potrhat smíchy. V dnešní době můžeme říci, jak moc byla nadčasová.
„To jsme přitom vymysleli jen pár dní po 17. listopadu. Pamatuji se, že jsme seděli v nějaké restauraci – myslím, že to bylo 22. listopadu, a já jsem tam říkal, jak o těchto dnech asi bude učit dějepis po hodně letech. A proto také ta scéna vznikla,“ vylíčil Lábus.
Dva roky po revoluci Kouzelník skončil. Zábava už se začala ubírat jiným směrem a hlavní protagonisté už měli jiné pracovní záměry. Všichni se společně na jevišti naposledy sešli ještě v roce 1999, kdy natočili definitivně poslední díl, který se vysílal na Silvestra 2000. Celkem vzniklo osmnáct dílů.
„Když se na to dívám zpětně, tehdy jsme k tomu měli výhrady, říkali jsme si třeba, že tady by to chtělo zrychlit a tady je slabá pointa. Teď to člověk vidí a říká si, že se to asi líp udělat nemohlo. Ale protože to stále dokola opakují, tak tím ty scénky degradují a mě to rozčiluje,“ shrnul své pocity Kaiser.
„Tento pořad patří mezi ty, na které vzpomínám nejraději. Je to zábava, která bude fungovat pořád, protože si dělá legraci z lidské blbosti,“ doplnil scenárista pořadu Polák. Hrdost je namístě. Jeho estráda se navždy zařadila mezi ty, na které se nikdy nezapomene.
