Radomír Kubík o bydlení i dětech
JAK JSME SE POZNALI
Jsme možná jeden z prvních párů, který se poznal na internetové seznamce.
(Ricardo: Měli jsme sraz u metra Staroměstská. Radek řekl, že přijde celý v černém. Když jsem uviděl toho nádherného kluka, nevěřil jsem, že bych se mu mohl líbit. To byla neděle. A ve čtvrtek se ke mně stěhoval. Tím jsem porušil své předsevzetí, že se nesestěhuji s nikým, koho neznám aspoň půl roku.)
Radomír Kubík Radomír Kubík a Ricardo Hoineff „Můj životopis je na rozdíl od Ricardova velmi strohý,“ usmívá se vystudovaný ekonom. Za práci snů kdysi považoval pozici delegáta cestovní kanceláře. „Než jsem si ji zkusil.“ Svého času působil v investiční společnosti. Teď vede dvě neziskovky – Český hudební fond a Nadaci Český hudební fond. S Ricardem tvoří pár 27 let, uzavřeli i registrované partnerství. |
V ČEM MĚL RICARDO ŠTĚSTÍ
Naše první rande byl jeden z mála momentů, kdy neměl vousy. Kdyby ano, asi bych kolem prošel a zmizel. Zarostlí chlapi se mi nikdy nelíbili. Pak si je nechával růst postupně – malý proužek na bradě, větší proužek… Pravdou je, že když měl později nějaké hnutí mysli a oholil se, sám jsem mu řekl, že bude lepší, když si je zase nechá narůst.
KDY MUSÍME BÝT BEZ SEBE
V neděli večer nebo v pondělí ráno odjíždím kvůli práci do Prahy, kde máme byt. Vracím se ve čtvrtek a v pátek pracuji z domova. Prvních deset let jsme bez sebe nebyli ani jednu noc. Narušil to až Nový Bor, kde se Ricardo zamiloval do skla, což vedlo k tomu, že jsme si postavili dům v Sudetech. Zvykli jsme si, ale čtvrtá noc už bývá těžká.
JAKÝ JE RICARDO
Úžasný člověk, pro kterého je spravedlnost na prvním místě. Je schopný udělat haló v tramvaji, když mladík nepustí sednout babičku. Je plný citu a empatie, což z něj podle všeho sálá, protože hodně lidí se mu svěřuje, aniž by ho znali. On s nimi jejich problémy trpělivě rozebírá. Rozený psychoterapeut. A také větší český vlastenec než mnozí Češi.
V ČEM SE LIŠÍME
Jsme absolutně rozdílní. Jen když vezmu naše povolání a vzdělání, moje tvůrčí schopnosti jsou nulové.
(Ricardo: Stejně jako moje ekonomické.)
Své vlastnosti a dovednosti si vzájemně maximálně respektujeme.
MŮJ COMING OUT
Říct před rokem 1989, že jste gay, znamenalo se v mnoha ohledech odepsat. Stát se vyvrhelem. Já jsem odvahu nenašel. Proto jsem rád, že se společnost obrovsky proměnila. Dřív pro mě byla sci-fi představa mít partnera. A dnes už gayové mají rodiny.
NAŠE TOUHA PO DĚTECH
(Ricardo: Když jsem si asi ve třinácti uvědomil, jak to mám, první myšlenka byla: Panebože, nikdy nebudu otcem. Homosexualita byla na seznamu nemocí.)
Já jsem se s bezdětností smířil hned. Jak ale stárnete, na rodičovství myslíte. Když se ovšem začaly objevovat možnosti, jak se rodičem stát, my už nebyli v ideálním věku.
(Ricardo: Vesmír nám děti nahradil jinak. Třeba spoustou synovců.)
Richardo Hoineff o hřbitově i životě na vesnici
ČÍM JE PRO MĚ RADOMÍR
Princem na bílém koni. Bez přehánění. Pojmy jako partnerství a parťáctví s ním dostaly doslova hmatatelný rozměr. Život nám párkrát zkoušel naložit, ale on je oporou, která vždy najde řešení. Už zase brečím… Jsem hrozná měkkota. Obdivuju ho, že se mnou vydrží, že zvládá moje emoční návaly.
Ricardo Hoineff Do Česka přišel v roce 1991. Stal se uznávaným scénografem, ale třeba i tvůrcem televizních kampaní a znělek. Když ve čtyřiceti uviděl skláře v Novém Boru, zamiloval se do skla. Dokonce si kvůli tomu rozšířil vzdělání na vyšší odborné škole.„Mně bylo jednačtyřicet, spolužákům devatenáct,“ směje se. Ať se věnuje čemukoli, sbírá ocenění. |
BEZ ČEHO NEODJÍŽDÍ
Do Prahy Radek nikdy neodjede bez krabiček s jídlem, které navařím. Jídlo a vaření jsou moje posedlost. Kdo vám dává najíst, ten chce, abyste žil, a tím pádem vás miluje.
JAK NÁS BERE OKOLÍ
Když jsme se dali dohromady, byli jsme na svůj vztah tak pyšní, že jsme oba možná poprvé neměli tendenci cokoli skrývat. Třeba u nás v obci o nás všichni vědí a jsou skvělí. Dneska jsem při práci na hřbitově potřeboval otevřít pivo. Organizátor Petr mi pomohl a omlouval se, že je teplé. Tak jsem mu řekl, že to vůbec nevadí, že já přece taky.
PROČ UKLÍZÍME HŘBITOV
Žijeme v malé vesničce v Sudetech, kde je hřbitov plný hrobů německých obyvatel. S lidmi ze vsi se v rámci našeho obecního okrašlovacího spolku jednou za rok sebereme a jdeme ho zvelebit. Takže gay z brazilské židovské rodiny uklízí hřbitov v kdysi velmi nacistické vesnici. Život je kouzelný.
NÁŠ ŽIVOT NA VESNICI
Když jsem se začal věnovat sklu, zároveň jsme zatoužili po chalupě. Nakonec jsme začali stavět. A tak kluk narozený tři sta metrů od pláže, tedy já, je teď přešťastný v domku se sadem. Dneska jsem jen tak seděl v trávě, pozoroval běžící kočku, Radka zobajícího borůvky a děkoval tam nahoru.
CO MĚ PŘIVEDLO DO ČESKA
Máma si myslí, že jsem chtěl utéct od táty. Byl stavební inženýr a měl jasno, že převezmu firmu a založím rodinu. Jenže scénografie byla mým snem a DAMU měla výtečnou pověst. A Prahu znala i máma – jako vědkyně tu v roce 1988 strávila nějaký čas.
KDY MĚ TÁTA DOJAL
Pořídil si mě v pokročilém věku a jako kdyby to chtěl přivolat, měl strach ze dvou věcí – že budu teplý, nebo umělec. Jednou, když Radek ještě spal, jsem tátu potkal v kuchyni. „Už nemáme mango?“ zeptal se. Já na to, že je Radek snědl. Oblékl se a šel ven. Za chvíli se vrátil s taškami plnými manga. Takhle dal najevo, že má Radka rád. A vlastně i mě.
JAK ČASTO JSEM V BRAZÍLII
Teď už moc ne. S Radkem jsme tam skoro dvacet let jezdili každý rok na měsíc, ale před devíti lety se máma odstěhovala za ségrou do Izraele, takže jezdíme tam.
