Robert Klaus o babičce i architektuře
JAK ČASTO BABIČKU VIDÍM
Máme krásnou tradici v podobě čtvrtečních večeří, které babička pořádá. Minimálně čtyři vnoučata se pokaždé sejdeme a popovídáme si. Já teď kvůli studiu v zahraničí půl roku chyběl, což mě mrzelo. Ale vídáme se i při spoustě jiných příležitostí.
Robert Klaus Robert Klaus s babičkou Studuje architekturu na pražském ČVUT. Minulý semestr strávil na Technické univerzitě v Miláně. „Naprosto skvělá zkušenost. Ale italsky jsem se bohužel naučil jen trochu,“ usmívá se. Před pár lety se stal šermířským mistrem republiky v týmové soutěži dospělých. Jeho tatínkem je Jan Klaus, mladší syn Livie a Václava Klausových. Má pět sourozenců. |
KDY NEBYLA PŘÍSNÁ
Babička byla a je spíš přísnější než rozmazlovací. Výjimkou byly roky, které strávila na Slovensku jako velvyslankyně. To nás neviděla tak často, takže na přísnosti ubrala a rozmazlování se zase tolik nebránila.
ZA CO JÍ VDĚČÍME
Je především její zásluha, že mezi mnou a mými sourozenci a našimi bratranci a sestřenicemi panují tak skvělé vztahy. To ona nám dala příležitost vybudovat silné vazby, protože nás vždycky chtěla vidět pohromadě. Je obdivuhodné, kolik času dokáže vnoučatům věnovat, i když už jich má deset.
PROČ STUDUJI ARCHITEKTURU
Už jako malého mě bavilo kreslit domy. Později se mi líbilo, že jde o všestrannější obor, kde se protíná víc oblastí.
(Livia: Když bylo Robertovi asi osm, namaloval pro mě fascinující obrázek budovy, kterou zaznamenal i zevnitř se všemi sloupy. Tehdy jsem mu řekla, že až bude architekt, nechám mu tu kresbu zarámovat. Ale bohužel se ztratila.)
ČEMU SE JEŠTĚ VĚNUJI
Extrémně rád právě architektuře, studiu. Až si někdy říkám, že bych měl ubrat. Plánuji se vrátit k šermu. Rád lyžuji, jezdím na kole. Občas si sednu ke klavíru.
(Livia: Krásně hraje Chopina.)
Ale to je tak všechno.
(Livia: Pamatuješ si, jak jste mi před lety ještě s dalšími vnoučaty čtyřručně zahráli při narozeninové oslavě? Hodně dojemný okamžik.)
O CO SE STARÁM
S bratranci se snažíme pečovat o chalupu v jižních Čechách, kde jsme díky babičce prožili krásné chvíle. Za covidu jsme tam utíkali z Prahy a postupně převzali péči.
CO MI ŘÍKÁ POLITIKA
Zajímám se o ni, což je ovlivněné i rodinou. Politika byla u nás doma vždycky téma, ale zase ne tak velké, jak by si možná leckdo mohl myslet. Líbilo se mi, že každý názor měl prostor, což platí pořád. Ale že bych se politikem stal, to mě nikdy nenapadlo.
OD KOLIKA SI VYDĚLÁVÁM
Jakmile to bylo možné, skoro vždycky jsem si nějak přivydělával. Řada brigád souvisela se šermem, který mi zabíral hodně času. Dělal jsem rozhodčího, pomáhal jsem s přípravou turnajů.
(Livia: Naše vnoučata byla a jsou co do brigád aktivní. Pracovat nikdy nikomu nebylo cizí.)
11. března 2026 |
Livia Klausová nejen o dokumentu
KDO CHTĚL MŮJ DOKUMENT
Zmínky začaly padat především u příležitosti mých osmdesátin. Paní ředitelka naší nadace a její kolegyně mě přemlouvaly tak dlouho, až jsem svolila. Tvorbu měli na starosti lidé z Primy a myslím, že jsem prozradila úplně všechno.
Livia Klausová V kinech je dokument o jejím životě nazvaný jednoduše Livia. Zároveň vyšel knižní rozhovor, který s ní vedla Pavlína Wolfová. V obou případech nabízí pohled do soukromí, ohlíží se za dětstvím či rolemi první dámy a velvyslankyně na Slovensku. Dnes ji zaměstnává především nadační fond, který založila s manželem, exprezidentem Václavem Klausem. |
JAK SE JMENUJE MOJE KNIHA
Nepřejte mi hezký den. Vymyslela to Pavlína Wolfová kvůli tomu, že nemám ráda klišé. Třeba když vidím hrůzné záběry a pak mi usmívající se moderátor přeje hezký den.
V ČEM SE PODOBÁME
Jsme hodně citliví, empatičtí vůči druhým.
(Robert: Možná víc než s jinými vnoučaty spojuje babičku a mě velký smysl pro detail, perfekcionismus. A nadšení pro architekturu. Babičku hodně zajímá, což se u ní projevuje mimo jiné ohromným citem pro design.)
Architektura je naše velké téma. Když měl Robert na vysoké první přehlídku ročníkových prací, babiček tam příliš nebylo, ale já si takovou událost nemohla nechat ujít.
ZA CO JSEM MU VYHUBOVALA
A víte, že snad za nic?
(Robert: Já zlobil, co se týče jídla. Moc jsem nejedl, ale díky babičce sním dnes skoro všechno.)
Rodiče často nemají čas a trpělivost učit děti jíst určité věci. Já nenutila, ale razila jsem pravidlo dvou lžiček, tedy že alespoň ochutnat se musí všechno. Z legrace se u nás začalo říkat, že u babičky na chalupě je jídelní polepšovna.
JAK MĚ VNOUČATA OBOHACUJÍ
Díky pravidelným setkáním mě učí spoustu věcí. Mluvíme úplně o všem.
(Robert: Babička by vás možná překvapila, kolik zná výrazů, které používají téměř výhradně náctiletí.)
Někdy se při našich debatách dost divím, ale krásnější okamžiky neexistují.
KAM VŠECHNY DĚTI BERU
Všechna vnoučata, vyjma těch nejmenších, se mnou byla na červeném koberci při festivalu v Karlových Varech. Robert už několikrát. Filmy nás oba baví. Stejně tak divadlo a celkově umění. Ale jestli a případně s kým vyrazím i letos, zatím nevím.
KDE SE CÍTÍM SKVĚLE
Vždycky jsem milovala hory, v zimě i v létě. Přes nepříznivou předpověď počasí jsme na ně s manželem vyrazili i minulý víkend. Už samozřejmě nesjíždíme kopce a děláme, co nám fyzička dovolí.
JÁ A ROLE KARKULKY
Zhostila jsem se jí kdysi v rámci pohádky natočené v Československém rozhlase. Já i obě moje sestry jsme byly v Dismanově souboru. Protože jsem nezpívala bůhvíjak dobře, písničku zpívala moje starší sestra a já Karkulku namluvila.
16. února 2023 |
