Uvažoval jste někdy o sebevraždě?
Pár dávných kamarádů sáhlo po téhle možnosti z banálních důvodů, a asi proto jsem si řekl, že by se problémy měly řešit jinak. Třeba můj spolužák ze základní školy se někdy v šestnácti rozešel s dívkou, bral to jako křivdu a oběsil se na dveřích jejího baráku na šále. Aby ho našla.
Jak jste tenkrát reagoval?
Nevěřil jsem tomu, pak mi to přišlo scestný. Neznám člověka, který by se poprvé nezamiloval a dřív nebo později nedostal kopačky... To bychom se museli oběsit všichni.
Jak jste se vyrovnával s velikými smutky vy?
Taky jsem je míval. Zvláštní situace nastala po revoluci, kdy se před námi otevřely obzory. Já byl v té době ženatý, měl jsem dceru, a najednou jsem řekl: "Skvělý, konečně můžu dělat muziku profesionálně..." A napadlo mě, že se přestěhuju do Plzně, kde bylo vždycky víc muzikantů než u nás v Budějovicích. Dnes už chápu, že to byl z pohledu mé první ženy šokující nápad, taky mi hned řekla, že jsem se zbláznil, ona že se nestěhuje. Jo, asi jsem se zbláznil... Cítil jsem, že za muzikou musím jít dál, a rodina nešla. Tak jsem ji normálně opustil.
Tu cestu jste si vybral sám.
Ale stejně mě mrzelo, že jsem o ně přišel. Nějaká nepochopitelná vnitřní touha mě hnala pryč - zahodil jsem tu celkem pěknou možnost, že budu tátou od skvělé rodiny, co chodí ráno do práce a ve čtyři odpoledne bývá doma.
Asi by vás to nenaplňovalo.
Rodinné zázemí mám rád, ale bez muziky, bez tý bych chcípnul... I z toho jsem byl smutný - došlo mi, že to se mnou není jednoduché, že dělám pro muziku nepochopitelné oběti. Tehdy jsem přijel do Plzně, neměl jsem tam kamarády, bydlel na nádraží. Situace vypadala beznadějně, ale postupně se mi povedlo sehnat brigády a zpíval jsem se dvěma kapelama; prostě se to povedlo.
Kolik máte na těle jizev?
Dost, ale většinou jsou z dětství. Narodil jsem se ve znamení Blíženců a byl jsem hyperaktivní, s klukama jsme si šli zahrát na indiány a já už po půlhodině chtěl hrát hokej. Taková roztěkanost přinášela úrazy a jizvy.
Jednu máte přímo mezi očima.
Tahle? Zavolal na mě táta, ze kterého jsem měl vždycky veliký respekt, a tak jsem se zbrkle rozběhl z pokojíku do obýváku a rozflákal si čelo o dveře - čtyři štychy.
Byl táta přísný?
Možná až moc. Ale trauma z toho nemám - no tak mě řezal, když jsem zlobil, no. Na tátu se nezlobím, rádi spolu pokecáme, dáme pivko, cigáro, a neříkám mu: "Ty vole, pročs mě řezal, když mi bylo šest?"
Myslím, že nás kdysi rodiče řezali všechny.
Nejenom rodiče, přece i ve škole! Já mám děcko v první třídě a schválně jsem šel za učitelkou: "Když bude dělat problémy, tak mu ji střihněte!" A ona říkala, že rozhodně nemůže. "Podepíšu vám," řekl jsem, "že klidně můžete." Ale nechtěla: "Jak bych vysvětlovala rodičům, že fackuju jenom malýho Koláře, protože to mám od jeho táty podepsaný?"
Kdy jste si naposledy půjčoval peníze?
Já si půjčuju pořád, určitě nejsem nezávislý. Hypotéku mám ještě na dvacet let - budu ji splácet do pětašedesáti.
Třeba z vás bude za pár let multimilionář, který se může hypotéce smát.
Pokud budu dělat tohle zaměstnání, tak se ze mě nikdy žádný multimilionář nestane. Ale já dělám hudbu rád a nestěžuju si. Dokud budu mít na to, abych splácel, tak budu dluhy rád splácet.
Není vám to líto? Patříte přece jenom mezi tři nejoblíbenější české zpěváky.
Mě to nemrzí, protože je mi jasné, že takhle to vČechách fakt nefunguje, zvlášť když jste chlap. To míváte horší výchozí pozici než slavná zpěvačka.
Jak to?
Ženská si většinou najde mecenáše, kterého si vezme, a ten ji zabezpečí. Co si sama vydělá, to je bonus, který mívá pro sebe... Všimněte si, že je jenom málo slavných zpěvaček, které by si vzaly chlapa bez peněz. Já netvrdím, že je to kalkul, ale tak to prostě chodí - rodinu obvykle zajišťuje chlap.
Kdybyste dnes vydělal sto tisíc za měsíc, byl by to úspěch?
Sto tisíc korun? To je pro mě strašně moc. Ale nevadí - jako kluk jsem zpíval za třicet korun na hodinu a ani dneska nepotřebuju jezdit v jaguaru. Klidně budu jezdit i ve starší škodovce; hlavně že se v ní dostanu na kšeft. A podobně plánujeme třeba i dovolenou - nepojedeme na Lipno, ale do Řecka. Na druhou stranu si nevyrazíme na Floridu, protože vím, že bychom příští rok nemuseli vyrazit ani do toho Řecka.
Nakolik zvyšují vaši životní úroveň tantiémy za veliké hity?
To jsou fakt halíře, protože jsem jenom jejich interpret, co zpívá. Například u písně "Ještě že tě, lásko, mám" jde většina peněz za skladatelem Karlem Svobodou a za textařem Petrem Šiškou, já autorem nejsem. A i kdybych byl, tak to neznamená žádné bohatství, protože jsme opravdu malý trh.
Všiml jsem si, že poprvé za posledních patnáct let nehrajete v muzikálech - co se děje?
Muzikály, ve kterých jsem hrával, skončily. A možná je to teď dobře. Vyrážíme na akustické turné, taky bych chtěl na podzim vydat po dvou letech novou desku, v prosinci se nám narodil kluk... Taky proto se hodí, že jsem víc doma. Je to první z mých tří dětí, u kterého opravdu sleduju pokroky, to jsem dřív zazdil.
Když už ne muzikály, tak co vás živí ze všeho nejvíc?
Doba je taková, že koncerty. Desky se neprodávají, takže si musíme vymýšlet živá hraní, protože ta se, zaplaťpánbůh, vypálit nedají.
Chápu. V létě pojedete turné a festivaly, ale co bude potom?
Na podzim se budu věnovat desce, protože já si ji dělám sám; sedím u toho od začátku do konce, což zabere strašně času. A přitom z toho nakonec není ani vindra.
Kdyby se prodalo znovu šedesát tisíc kusů jako vašeho sólového debutu před pěti lety, mluvil byste jinak.
To už se nikdy neprodá.
S čím byste byl spokojený teď?
Kdyby se prodalo deset tisíc, bylo by to super, protože každoroční poklesy prodeje jsou obrovské.
Co považujete za největší zlom svého dospělého života?
Právě to, že jsem se dal roku 2005 na sólovou Právě to, že jsem s dráhu, i když jsem rozhodně neměl vyšlapanou dráhu, i když jsem r cestu. Ano, účinkoval jsem s kapelou Precedens, cestu. Ano, účinkov povedly se nám dvě desky s Arakainem, ale já už jsem nechtěl diskutovat s pěti dalšími lidmi o věcech, které mi připadaly jasné a podle ostatních to byly bláboly. Takže jsem se pokusil osamostatnit.
Už vám bylo sedmatřicet.
Je to dost pozdě, o to víc jsem nad tím přemýšlel. Měl jsem už zase rodinu, což mě od riskování trošku zrazovalo. Ale vyhrálo mé ego, znovu ta touha někam se posunout, a tak jsem ně si nakonec řekl, že to dám: Buď si rozbiju držku, nebo ne. Jsem rád, I že mě v tom rodina tentokrát podpořila. A kdyby to neudělala? Tak zůstanu podruhé sám. Opravdu.
Jste spokojený s tím, jak si vedete teď, o dalších pět let později?
V podstatě jsem. Asi i proto, že jsem se z úspěchu nepodělal. Například jsem nejel turné po velkých halách, i když se to nabízelo, protože když dostanete za jediný rok Anděla, stříbrného slavíka a navíc vyhrajete Desku roku, tak to je velká euforka... Ale já už mám věk na to, abych euforiím nepodléhal, držím se na zemi. Netvrdím, že na mě přijde dvacet tisíc lidí, a proto takové koncerty nedělám. To radši pojedu sály s kapacitou tisíc patnáct set, a tam je plno, takže si uděláme hezkej mejdan.
Jak vidíte sebe sama za dalších pět let? Toužíte po změně?
Nesnažím se moc experimentovat, jsem staromil. Od puberty mám rád rockové desky ze šedesátých a sedmdesátých let, z těch vycházím. Amyslím, že za pět let budu přemýšlet podobně.
Umíte si představit, že byste tou dobou vrcholově nezpíval?
Vyrovnal bych se s tím - musel bych. Mrzelo by meto, ale pivo bych šel do hospody znovu točit s láskou.
