Případ detektiv a Ploutvičky

Dovolte, abych se představil. Detektiv Ploutvička jméno mé. Pokud jste o mně nikdy neslyšeli, neomlouvejte se. Nejsem žádná velká ryba. Až donedávna jsem se zabýval téměř výlučně spory o otcovství, a to v naší komunitě není právě zlatý důl. Prosím vás, vždyť se to tady páří všechno dohromady, a jak má pak chudák detektiv zjišťovat, kdo se o koho otřel? Nemluvě o tom, že většinu matek stejně nezajímá, s kým mají ten svůj potěr. Zkrátka, co vám budu povídat, živořil jsem od desíti k pěti a leckdy jsem si v podvečer ani nemohl dovolit navštívit nějaké pořádné bahno. Ale pak se začaly množit případy náhlého zmizení. Koncem jara do mé kanceláře vplula okouzlující samice. Celá byla oháknutá v temně zelené kůži, a i když působila nezvykle chladně, ohromně jí to slušelo. Vyprávěla mi neuvěřitelnou historku. Pohybovali se s manželem u břehu rybníka. Její miláček se zdržel vzadu, aby pojedl kus rohlíku - a v tom okamžiku ho cosi vytáhlo do vzduchu. Zmizel jí z očí a už se nikdy nevrátil. Nejdřív jsem tomu vůbec nechtěl věřit. Ale jak by si něco takového mohla vymyslet? Nemluvě o tom, že dámu jako ona normální mužský jen tak plavat nenechá. Slíbil jsem jí, že případ prošetřím. Ale když jsem navštívil místo činu a pohlédl vzhůru, neviděl jsem nic než oblohu. Podobné věci se děly po celé léto. Vždycky to bylo za pěkných, teplých, slunečných dnů. Doslechl jsem se nejméně o deseti podobných případech. Jednou se mi dokonce zazdálo, že jsem něco takového na vlastní oči viděl, ale to jsem nejspíš měl halucinace. Byl jsem ze všeho tak uondaný a zmatený, že jsem nasával jako ryba. Jeden ze zmizelých, takový škaredý skrček, se po pár minutách vrátil domů, ale vyprávěl o svých dobrodružstvích něco tak potrhlého, že jsem upřímně zapochyboval o jeho zdravém rozumu. Prohlašoval, že ho jakési podivné, hlučné, růžové bytosti změřily krejčovským metrem, chvíli na něj hleděly očima vroubenýma podivnými vousky - a pak už neví vůbec nic. Tvrdil, že je docela v pořádku, ale ještě dlouho ho pobolíval ret. Koncem podzimu se udály skutečně divné věci. Zničehonic snad polovina města zmizela a - jak se dalo čekat celé komunity se zmocnila panika. Dal jsem se do pátrání, ale neobjevil jsem nic víc než stopy pneumatik u rybníka a v bahně otisky mnoha párů holinek. A pak, zrovna když jsem usoudil, že horší to už snad být nemůže, jsme se my všichni, kdo jsme tu ještě zbyli, dostali do zajetí. Kamsi nás odváželi na k orbě náklaďáku. Ocitli jsme se ve městě, které jsme nikdy předtím neviděli. Jed noho po druhém nás vytahovali z našeho nového domova s plastikovými stěna mi (aspoň že nám tam zavedli tekoucí vodu), každé ho zvážili a prodali podivné bytosti s růžovou tváří. Teprve nyní jsem uvěřil, že takový živočišný druh skutečně existuje. Ale k čemu jim, probůh, můžeme být dobří? Přeli jsme se a vymýšleli všemožné teorie, ale ve skutečnosti nikdo nevěděl vůbec nic. Zrovna když jsem se chtěl vytasit se svým názorem, kdosi mě pevně uchopil a do úst mi strčil roubík. Pak už jsem cítil jen omamnou vůni rumu. Probral jsem se až ve vaně. Malé růžové děti mě chytaly za vousy a vydávaly odporné hlasité zvuky. Zřejmě si mě sem donesly jako hračku. Takhle to šlo po několik dnů. Nikdo mi nenabídl pohoštění, od chlorované vody už jsem měl kůži celou rozežranou a přestávalo se mi to líbit. Ale pak jsem se náhle stal středem pozornosti. Vzrostlý růžový samec mě vytáhl z vany a popřál mi hezké Vánoce. Ukázal mi celý dům. Byl plný dárků. Z gramofonu se ozývala Rybova mše. Konečně přišli k rozumu, říkal jsem si, když jsem se dostal do příjemně vytopené kuchyně, ve které pobíhala růžová samice se zástěrou kolem pasu. Zdá se, že se chystá uvařit něco moc dobrého na vánoční stůl. Ano, tak to bude. Jak milé, že mě pozvali na večeři! Ale mně není zima! Tak proč mě balí do ručníku? Palici v ruce růžového samce detektiv Ploutvička už neviděl.