* Vám tedy nevadí, že jsme strhli Jana Švermu?
Nevadí.
* Proč?
Je rozdíl mezi dějinami a minulostí. Dějiny jsou příběh, který si o minulosti vyprávíme. Vybíráme si postavy i události, skládáme je. Je samozřejmé,že musíme také vynechávat, jinak by náš příběh nebyl souvislý. Pokud nenarušíme základní smysl, je selekce dovolena
* Šverma se tedy do našeho příběhu nehodí?
Do příběhu, který bychom si teď o sobě měli vyprávět, asi nepatří. Ten příběh, i když je z minulosti, je totiž vždycky o nás.
* Proč vůbec lidé stavějí pomníky?
To jsme zdědili z antiky. Tehdy občané, kteří se zasloužili o rozvoj města, postavili lázně či chrám, měli právo na pomník. Města tudíž byla plná krásných budov a krásných soch.
* Odkdy Češi stavějí pomníky?
Objevili jsme je v renesanci, pokračujeme v antické tradici.
* A Římané své sochy také káceli?
Kdo se za římských císařů provinil urážkou majestátu nebo jiným zločinem, byl potrestán mimo jiné i tím, že jeho jméno bylo vymazáno z podstavce pomníku. Zničení paměti, tak se ten akt nazýval.
* Pomníky jsou tedy svědky naší paměti.
Paměť se neuchová jinak než na předmětech. Samozřejmě může přetrvat ve vyprávění, v obrazech, ale předměty, sochy a stavby jsou nejlepší.
* Knihy nestačí?
Knihy nestačí, zanikají.
* Pomníky, jak vidno, také.
Zanikají, ale ne tak snadno. Kromě toho do dobrého pomníku můžete vložit, co chcete. Pokud je to umělecké dílo, umožňuje více výkladů. T o ovšem nebyl Švermův případ, ani případ pražského Stalina. Už jen proto, že byl tak obludný, tak nemohl ten kolos na Letné zůstat.
* Současné bourání pomníků však nemá s estetikou nic společného. Spíš se to jeví jako snaha po vymazání nepříjemné kapitoly.
Pomníky padají a jsou stavěny podle toho, za co se právě považujeme. Momentálně nevíme, jak se svou nejbližší minulostí naložit. Němcům trvalo také dlouho, než dokázali otevřeně mluvit o válce. Ve Španělsku byla uzavřena zase mlčenlivá dohoda po pádu Franka.
* Ale Franka nevykopali z hrobu, zatímco my jsme stěhovali svého času urny ze Žižkova. Netrpíme nějakou úchylkou, když tak rádi boříme pomníky?
Pomníky pro nás nejsou a nikdy nebyly tak důležité jako pro jiné národy. Vezměte si třeba francouzskou Marianne. Narodila se na konci devatenáctého století jako - to nebudete věřit - postava humoristických listů. Pak se však zcela vážně stala národním symbolem a je jím dodnes. Takhle daleko to u nás nikdy nedošlo a hlavně to nikdy tak dlouho netrvalo. My jsme k minulosti spíš lhostejněli.
* Nebylo by lépe pomníky, ať už nám jsou zrovna teď sympatické, či nikoliv, nechat tam, kde jsou a brát je jako dokument doby?
Jako historik bych měl říct, že to by bylo nejlepší. Ale jako člověk chápu, že to občas nejde. Pomníky jsou obrazem naší manipulace s dějinami, vlastně - ty manipulace utvářejí dějiny.
* To zní dost děsivě...
Ale i na to manipulování s fakty a událostmi musíte být kabrňák, génius. Vezměme si příběh Boleslava a Václava. Bratři se tehdy pohádali o to, jak vládnout. Šlo o to, jestli v Čechách založit stát, nebo zůstat jen u polokompromisu mezi kmenem a něčím jiným. Šlo o to vyzbrojit velikou armádu, po celé zemi postavit hrady a donutit lidi, aby těm hradům odváděli daně a živili tak armádu. Tu armádu pak vrhnout do výboje proti německé říši... Rozhodnout mohla jen vražda, jinak to nešlo. Boleslav zvítězil, podařilo se mu s velkou dávkou štěstí vybudovat stát, ale - na hradech byly postaveny šibenice a žaláře,věci až dosud neznámé. Toho za dobrého knížete Václava nebývalo, začalo se šuškat mezi lidmi. A Boleslav měl politické potíže. Jelikož však byl chytrý, věděl si rady a z mrtvého bratra udělal svatého. Jelikož byl geniální, své vraždy využil ještě dál. Potřeboval zrovna v Praze zřídit biskupství, a tak když žádal v Římě o povolení, argumentoval tím, že my,Čechové,máme přece prvního světce(!) mezi Slovany. A uspěl! Že dotyčného m učedníka sám sprovodil ze světa? To už pro ten příběh nebylo důležité.
* Možná by bylo lépe stavět zásadně apolitické pomníky literátům, architektům. Ty snad přetrvají všechny režimy.
Pomníky nejsou zase tak významné. Přetrvat by mělo především naše vyprávění o sobě. A tím si stále nejsem jistý.
* A není to právě úkol pro historiky?
Umíme vyprávět krásné příběhy. Ale - myslíte, že je dnes chce ještě někdo slyšet?
Dušan Třeštík (1933) se zabývá dějinami raného středověku, zvláště pak rodu Přemyslovců. V současné době působí jako vědecký pracovník Historického ústavu a Centra pro medievalistická studia Akademie věd ČR.
 Tank č.23 byl svého času nejpopulárnějším - ještě československým - pomníkem. Několikrát změnil barvu, než svůj podstavec na pražském náměstí Kinských opustil. |
