Slyšíte dnes víc na jméno Petra, nebo Jana?
Dnes už slyším jen na Petro. Jano nebo Janičko mi říkaly kdysi jen babička, tetička a máma – a ty už tu bohužel nejsou. Manžel mi zase říkal mamušo. A teď už jsem prostě jen Petra. (Petra Janů se narodila jako Jana Petrů, jméno si změnila hned na počátku kariéry, aby se odlišila od jazzové zpěvačky stejného jména, pozn. red.)
Pořád pendlujete mezi Prahou a jižními Čechami?
Snažím se co nejméně. Od covidu jsem zapustila kořeny v jižních Čechách, uprostřed lesů. Čím jsem dospělejší, tím víc si vážím klidu, ticha a přírody. Ruch města už mi moc nevyhovuje. Na chalupě si užívám luxus, že nemusím nic. A paradoxně právě tehdy člověk udělá nejvíc práce. (smích) Krom toho jsem si pořídila bezvadného čtyřnohého parťáka – maltézáčka Bobíčka. Takže mám zase chlapa v posteli. (smích)
Když jsem pak přišla domů, spolykala jsem nějaké prášky. Naštěstí mě našla máma. Nalila mě mlékem, takže jsem to včas všechno vyzvracela. I tak jsem asi na čtrnáct dní skončila na psychiatrii v Kosmonosech. Tenkrát tam byly středověké podmínky.
