To, že na svůj věk nevypadáte, určitě slýcháte často. Cítíte se na sedmdesát vy sama?
Takhle, když se vyšňořím, hezky to všechno vymaluju, vyfoukám si vlasy, tak je mi nápadné, že zřejmě asi opravdu vypadám mladší, než jsem. Všichni ale víme, že tyhle věci se řídí někde jinde. Mám zřejmě nějaké geny, které zařídily, že se držím dobře. U nás v rodině vypadá mladší i můj bratr, dcera... Vnučce Coco je zatím osm, takže tam ještě není co vylepšovat. (smích) Člověk by ale na žádnou takovou výhodu od pánaboha neměl spoléhat, protože všichni víme, že zítra nebo pozítří se může stát cokoli. Beru to jenom jako dočasnou výhodu, protože přiznávám, to číslo sedmdesát se mi tedy moc nelíbí.
Takže s věkem nebojujete? A teď nemám nutně na mysli různé omlazovací procedury za asistence lékařů, které by leckoho mohly napadnout jako první.
To je zajímavá věc. Všimla jsem si, že hodně děvčat mého věku už podstoupilo různé plastické operace. Mají takové ty vypnuté obličejíčky, jsou si trochu podobné. My víme, co se na nich opravuje, takže si často všímám horního rtu a toho, jak moc jsou vystouplé líce. Ono je to hezké, protože opravdu vypadají vyžehleně.
Problém je, že když se potom člověk dostane do určitého věku, tak si nevzpomene, kde má například výstavu obrazů, jako se to před narozeninami stalo mně. Krátkodobá paměť vás prostě začne zrazovat. Tak si říkám, proč mít vyplněný obličej jako andělíček, když vám hlava stejně bude blbnout? Já se teď soustředím na to záměrně si zapamatovávat různé věci. Celý život jsem spoléhala, že co potřebuju, mám někde v tom svém harddisku uložené. Teď už se na sebe úplně spolehnout nemůžu. Sice si nakonec vždycky po chvilce vzpomenu, ale není moc fajn, když stojíte proti někomu a nemůžete si vybavit, jak se jmenuje. To jsou věci, kterých se trošku bojím, a od těch vás vyžehlený obličej nezachrání.
S tou pamětí je to ošemetné u každého, nehledě na věk. Při premiéře muzikálu Saxana, ve kterém se mimochodem také objevujete, představitelka mladé čarodějnice na vteřinku také zapomněla text písně, která vás před lety proslavila.
Musím říct, že mladá Saxana je geniální. Víte, ta písnička má celkem svižnější tempo a i já, která ji zpívám spoustu let, mám někdy potíže všechno odříkat. Co teprve ona, když se dozvěděla, že by měla zazpívat druhou sloku teprve tři dny před premiérou? Nevěřila jsem, že se to naučí. Jen při prvním představení se malinko přeřekla a potom už to nikdy nezkazila. Je úžasná!
Pro porovnání, já v představení zpívám novou část téhle písně a učila jsem se ji tři neděle. Chodila jsem po ulici a neustále si opakovala text, abych to nezvorala. Vypadala jsem jako blázen. Občas jsem si všimla pozorných pohledů, kdy si kolemjdoucí lidé museli říkat: Vida, bába jde a už si chudák mumlá pro sebe. (smích)
Takže ptát se, jak muzikál pražského divadla Studio DVA hodnotíte, je asi zbytečné, že?
Neodvažuju se nikoho a nic hodnotit, já se vždycky zeptám svého muže. On je takový lakmusový papírek. Vždycky například pozná, který film je špatný, a je jedno, jestli je artový, nebo ne. Vždycky prostě pozná, když tam něco není v pořádku. Občas ho dovleču do divadla, což on sám nijak nevyhledává, protože si musí vzít sako, a to ho obtěžuje. Jednou, když jsme byli v Rokoku, tak během představení zjistil, že tam má jedna herečka krásného psa, který si chodil po foyer, no a už jsem ho neviděla. Nevěděl ani, jak ta hra dopadla, víc ho zaujala ta němá tvář. Proto jsem se v případě Saxany strašně bála, co řekne, až to uvidí.
Chválil?
Řekl, že se úžasně bavil. Že je to nápadité, a v tom má pravdu, protože Šimon Caban je schopný zařadit do představení takové kousky, že žasnete nad jeho představivostí. Když jsem na jevišti viděla človíčka hrát hasicí přístroj, byla jsem nadšená.
Petra Černocká■ Narodila se 24. listopadu 1949 v Praze. |
S životním jubileem mívá člověk mnohdy sklony bilancovat. Když se ohlédnete zpět, které období pro vás bylo nejsložitější?
Možná se v tomhle shodnu s velkou částí našeho národa. Složitý byl přechod do svobody. Když jsem v roce 1989 stála na Václaváku, byla to obrovská euforie, která mě popravdě dodneška zcela neopustila. Krátce poté ale přišel takový seskok dolů, protože, čistě prakticky, nebylo kde hrát a pro koho. Zaprvé lidé milovali politiky, čemuž se nedivím, protože v té době opravdu přinesli něco jiného, a měli jiné modly.
Zpěváci mého žánru to měli těžké, i když ono se nejspíš nechodilo ani na operu. Najednou nebyly kulturáky, ve kterých by byl člověk, jenž objedná interpreta a akci zařídí. Celý tenhle byznys, když to tak nazvu, se zhroutil. Umělci koukali, jak se uživit. Otevírali si například hospody, které pak většinou zkrachovaly, a tak dále.
Vy jste o nějakém takovém podnikání neuvažovala?
Napsala jsem si sice písničku Jednou otevřu si cukrárnu, ale naštěstí mě ani nenapadlo se do něčeho takového doopravdy pouštět. Jenže jsem se musela něčím živit. Můj Jiří šel tehdy prodávat do bazaru postarší kytary. Byl hrozně úspěšný, protože zákazníkům na ty nástroje z fleku zahrál. Takže si s nadšením přinesli domů kytaru a možná až tam si říkali, jestli to kouzlo nebylo spíš v rukách, co na ni hráli, než v té samotné kytaře.
Petra Černocká v pořadu ShakerTalkshow vysílá Óčko STAR ve středu v 17:00 (repríza v sobotu v 18:00), nebo v pátek od 17:00 (repríza v neděli v 11:00). |
Prodávala jste s ním?
Kdepak. Já jsem si tehdy koupila psací stroj, protože počítače ještě v domácnostech nebyly, a naučila jsem se na něm pořádně a rychle psát. Potom jsem dělala rozhovory se svými kamarády z umělecké branže. První, který potom vyšel v Mladém světě, byl s Bróďou (herec Vlastimil Brodský – pozn. red.), protože to byl můj slavný příbuzný. Byla jsem taková redaktorka na volné noze. Například do časopisu Vlasta jsem chodila ráda, protože tam byly bezva ženské.
Postupně jsem takhle obepisovala všechny mé známé, jenomže pak mi začali docházet a z redakcí mě začali posílat na rozhovory i s lidmi, které jsem neznala, což už mě tak nebavilo. V tu dobu se to ale v mé profesi začalo naštěstí lámat na lepší stranu, protože jsme vymysleli, že budeme hrát pro děti. Pro děti se totiž kultura dělá vždycky a pořád.
U toho jste částečně zůstala dodnes.
Dnes s tímhle programem ještě občas jezdíme také. Nejraději a nejvíc ale dělám recitály jenom s Jirkou a s kytarou. To je pro mě nejlepší, protože při tom se můžu vykecat. (smích) Když diváci vidí, že jsem sdílná, tak se také rozpovídají a nakonec je z toho vlastně taková talk show přímo s nimi.
Petra Černocká Jako Saxana v Dívce na koštěti (1972) a v divadelní adaptaci filmové komedie Saxana (2019)
Kam do všech vašich aktivit zapadá malování, kterému se také věnujete?
K narozeninám jste si nadělila dokonce výstavu vlastních obrazů.
Potřebuju něco dělat rukama. Ale nebaví mě mýt nádobí a podobné věci, takže zaměstnávám ruce něčím trošku vznešenějším. Občas si jen tak namaluju obraz. Třeba si koupím nový koberec a řeknu si, že teď by to chtělo velké oranžové plátno na zeď, aby se to k němu hodilo. Takhle například vznikl obraz s ptáky. Nebudu si na nic hrát, to, co dělám, je přízemní, ale dělá mi to radost. To je pro mě důležité.
