Jaká je vaše role v seriálu Sestřičky Modrý kód?
Hraji Martina, manžela Míši, kterou představuje Adéla Gondíková. Máme dvě děti, šestnáctiletou dceru a půlročního syna. Martin je trenér biatlonové reprezentace. Přišel však o práci, a tak šel místo Míši na mateřskou. Kromě toho trénuje dceru, kterou hraje Amélie Pokorná, dcera Lucie Zedníčkové a Víta Pokorného. Těší mě, že naše rodina přistupuje k životu s nadhledem, a jsem rád, že nemusím hrát doktora.
Co máte proti doktorům?
Vůbec nic proti doktorům nemám. Ale těší mě, že můžu hrát trenéra sportu, který mám rád. Baví mě lyžování. Když jsem začínal na běžkách, servismana mi dělal můj táta a povzbuzoval mě při závodech. Měl jsem představu, že bychom něco podobného mohli točit i v Sestřičkách.
Na lyžovačku pravděpodobně v zimě dojde. Zatím točíte tréninky na kolečkových lyžích. Na ty si také troufnete?
Nebojím se toho. Sám jezdím na longboardu a na kolečkových bruslích. Když se dostanu k moři, kde jsou vlny, tak i na surfu. Všechno je to o rovnováze. To stejné bude i na kolečkových lyžích, na kterých biatlonisté trénují. Ještě jsem na nich nestál, ale těším se. Z velkého kopce bych ale zatím poprosil pana kaskadéra, aby to vzal za mne.
Co vás přivedlo k longboardu? Puberta?
Vůbec ne, začal jsem jezdit až v nějakých čtyřiatřiceti letech. Lákalo mě to. Zamiloval jsem se do surfování. S kamarády, ale i s rodinkou jezdíme po Evropě, naposledy jsme surfovali v Norsku. A longboard k tomu patří, navíc je to bezvadné přibližovadlo po Praze.
Takže o přijetí role rozhodl sport?
Ano, bylo pro mne rozhodující, že jde o trenéra biatlonu. A druhým důležitým aspektem byl výběr hereček Adély Gondíkové a Amélie Pokorné. Práce s nimi mě moc těší.
A jak jde natáčení s půlročním miminkem?
Začali jsme s ním točit v době, kdy mu rostly zuby. O to to bylo složitější, ale už jsme si k sobě našli cestu. Natáčet s dítětem vyžaduje čas a citlivý přístup.
Ale vy to s dětmi umíte, že? Umíte si představit, že byste byl na mateřské?
Umím? Máme čtyřletou dceru Pepinu. Tím, že mám svobodné povolání a nejsem v angažmá, mám víc možností starat se o dítě než běžně zaměstnaní otcové. Pokud jsem nebyl přizvaný k některému projektu, trávili jsme spolu spoustu času. Zpočátku to pro mne bylo těžké. Učil jsem se nejen trpělivosti. Jsem za to moc rád, náš vztah to naplnilo láskou a důvěrou. Mám děti rád, baví mě posouvat hranice dětské radosti. Ale samozřejmě jsou určitá pravidla, která je potřeba dodržovat. S Pepinou blbneme, ale zuby si normálně čistí sama.
A co longboard, na tom už také umí jezdit?
Má malý skateboard, koloběžku a kolo. Na kole i koloběžce jí to jde skvěle a na skejtu se učíme. Měli jsme doma longboard kočárek, do dvou a půl roku jsme takhle jezdili po parku, okolo nás běhali naši psi. S tímhle kočárkem na prkně se mi splnil sen.
Mít doma dítě, psy a herce, to musí být na jednu ženu hodně.
Když jsme ještě měli dva psy, tak se mnou minimálně jeden jezdil i na natáčení – čili nebyli stále doma. Cestovali se mnou dost často. Teď máme nového psa, kterého jsme si vzali v březnu z útulku. Uvidíme, jestli u jednoho skončíme. Do Prahy asi jeden stačí, ale zároveň koukáme v okolí Prahy pro místo k životu. Nejsem typ, který potřebuje večery trávit v hospodě, spíš potřebuji kontakt s přírodou.
Je pravda, že působíte plaše, až samotářsky.
Plaše až samotářky? Tak pozor, abych se nesplašil! Jsou situace, když je někde hodně lidí, nebo to jsou určité specifické společenské akce, kdy se projeví můj talent najít si místo, odkud můžu pozorovat dění a nebýt moc na očích. Kdo chce, tak si mě najde. Ano, určitě mám rád svůj klid. I při práci. Nejsem ten, který potřebuje pořád někde někomu něco povídat. Zároveň je to o šetření energie. Když natáčíte, jsou to dny extrémů, jednou toho je hodně, nebo zase dlouho čekáte. A každý s tím časem „mezi“ nakládá po svém. Ale plachý člověk určitě nejsem.
Kde nejlépe tu energii nastřádáte?
Velmi často po práci vezmu psa a jdu se s ním projít. Když nám psi odešli, scházelo mi to. I kvůli přípravě, beru si texty s sebou na procházku. Také to byl jeden z důvodů, proč jsem věděl, že psa chci. Taky si rád zacvičím nebo zamedituji. Vyčistí mi to hlavu.
Promiňte, ale nevypadáte vyloženě jako sportovní typ. Přitom jste prošel poměrně drsným vojenským výcvikem.
Pohyb je pro mne důležitá součást každého dne. Ať je to plavání, bouldering a další. A přesto můžu, jak vidím, na někoho působit jako nesportovní typ. Vojenský výcvik není o drsnosti, ale o zkušenosti, kterou člověk nezíská nikde jinde. Výcvik, o kterém mluvíte, byl součástí přípravy pro film Tobruk. A byl to obrovský zážitek pro všechny, sáhli jsme si na dno, a díky tomu mám s většinou z těch kluků spoustu zážitků, které nás spojují dodnes. Ty, které bolely, ale i ty příjemné, které jsou nakonec vlastně i ty, co tehdy bolely.
Točíte poměrně často koprodukční filmy, v kolika jazycích už jste se učil scénáře?
Když jsem byl ještě na škole, točil jsem i v němčině, teď už by to chtělo větší přípravu. Jednou jsem dělal pohádku i v ruštině, to ale bylo hodně o tahání z paty a vzpomínání na základku, a pak v angličtině. Ta mě moc baví. Za každou tuhle zkušenost jsem velmi rád. Angličtina je krásný, hravý jazyk. V posledních letech dostávám hezké nabídky ze Slovenska, teď natáčíme film, kterému říkáme slovenský Pulp Fiction, jmenuje se Čierné na bielem koni. Hrajeme tam s kamarádem dva „šmejdy“, kteří, slušně řečeno, nabízejí lidem finanční nebankovní produkty.
Vy a šmejd? To je protiúkol, že?
Je to krásný scénář, který napsal Rasťo Boroš, hrajeme dva týpky s Tomášem Jeřábkem, s kterým jsem studoval DAMU. Navíc jsme měli dva dny, kdy jsme pracovali na scénáři, a pak jsme začali točit. S Tominou je to krásná práce, je skvělý herec a parťák.
A co jinak? Pořád jste aktivní v Mužském kruhu?
Stále se setkávám s některými chlapi a pokračuji v tom, co mi Kruh dal. Ale už o tom moc nechci mluvit. Nechávám to na okolí, ať se mě na to zeptá ten, koho to zajímá. Kdo o to má zájem vědět víc, podívejte se na www.muzskykruh.cz, dozvíte se víc.
Co jste si z Mužského kruhu vzal vy?
Že každý den je ten nejkrásnější den mého života.
27. srpna 2020 |
