Chodíte do různých talk show. Kde jste se cítil nejlépe, nebo který moderátor vám nejvíce sedl?
Paradoxně byla nejúspěšnější Show Jana Krause, kde jsem byl dost nervózní, ale zároveň je mi ten jeho humor hodně blízký. Navíc je to humor chytrý, tak mi to nabíjelo na smeče. Už to má několik set zhlédnutí. Show Jana Krause asi vyhodnotím jako nejlepší z účinkování v různých podcastech a talkshow.
Petr Švancara s manželkou Kamilou
Máte teď vlastní show Švanci – já su já, se kterou objíždíte největší česká města. Až do konce roku máte poměrně hodně nabitý program, na co se mohou diváci těšit?
Je to průřez mým životem. To znamená, že těch příběhů je tam strašně moc, co se týče nejrůznějších zážitků. Moje kariéra, osobní i fotbalový život. Snažím se o to, aby to bylo vedeno zábavnou formou, většinou je součástí i autogramiáda a společné focení. Dvě hodiny jsem sám na pódiu, a i když mám částečně připravený program, je to hodně o tom, na co se kde lidé ptají a co aktuálního se zrovna děje. Je to taková stand-up show. Mám obrovskou radost, že to lidi chtějí vidět, že na mě chodí. Neuvěřitelně mě nabíjí, když vejdu na jeviště, můžu vyprávět ty své historky a zpětná vazba od diváků je smích a potlesk. Komentuji tam ten svůj, trošku specifický život, který vedu, ať už dobře nebo špatně. Snažím se, aby to bylo zábavné i poučné. Mám na to velké ohlasy a za to jsem moc rád.
Co je na tom pro vás nejtěžší?
Nejtěžší na tom pro mě je, blbě řečeno, zadržet moč. Protože jsem tam dvě hodiny, někdy i déle. Já chodím na záchod hodně často, protože piji hodně vody. Všechno ostatní ovládnout umím, mám to tělo ukočírované, ale toto je pro mě velký oříšek. Pak je důležité, abych byl pořád příjemný. Ne vždy máte náladu na různá témata, ale musím v tom být profesionál. Výhoda u mě je, že se nemusím přetvařovat, pětadevadesát procent toho jde vždy ze mě, zrovna v tu konkrétní chvíli, vždy jsem to zkrátka já.
Sexuální život v Survivoru neexistuje, chyběla i ranní erekce, říká Švancara |
Jste vtipný a zároveň z vás čiší životní moudro, kdy jste se z toho „frajírka“ proměnil?
Myslím si, že to je životní zkušenost v tom, že lidi kolem vás vám dají najevo, že se chováte jako debil. A to v dobách, kdy ještě nebyly sociální sítě. Kamarádi, rodiče, ti nejbližší vám to zkrátka řeknou, což je pro mě obrovsky důležitá věc a vlastně velká výhra v životě. Hodně lidí si myslí, že má kolem sebe kamarády, ale opravdu to poznáte až v době, kdy to u vás není na jedničku a ti opravdoví přátelé vám to řeknou. Sice opatrně a slušně, ale řeknou. Navíc jsem byl vždy vychovávaný tak, že rodina je nejdůležitější, takže na to slyším.
Vnímáte sám sebe jako optimistu?
Celý život. Opravdu celý život jsem optimista. Devadesát procent mého života se odvíjí od toho, že je vše postavené na humoru, srandě a pohodě. Dělám vše pro to, aby to tak bylo. To znamená, že také chápu, když se někomu nedaří, nemá zrovna peníze, nebo ho zlobí zdraví. To jsou všechno důležité věci, které nás ovlivňují. Když jsem v pohodě a beru život jaký je, tak je v pohodě i má rodina a všichni kolem.
Co vás dokáže opravdu naštvat?
Vadí mi, když se nepoužívá selský rozum. Nejsem žádný atomový inženýr, ale pokud nebudeme používat selský rozum v základních a jednoduchých situacích, tak je to špatně. Papírová brčka, víčka od PET lahví, jak to máme teď, nebo různé nesmyslné zákazy a příkazy... To je špatně. Myslím si, že mám sociální cítění a dokážu se na věci dívat komplexně. Nechci říct úplně správně, ale rozhodně ze všech úhlů. Odpovědí na vaši otázku je, že mě jednoznačně nejvíce dokážou naštvat lidi, kteří nepoužívají selský rozum.
Petr Švancara v roli modela
Jste považován za brněnského patriota, jste i český patriot? Máte rád všechno české? Lidi, sport, jídlo...
To ani jinak být nemůže. Miluji české herce, zpěváky, českou kuchyni a vlastně všechno, co je naše. Mám trošku jiný názor třeba na přistěhovalce, ale jen na ty, kteří se nechtějí přizpůsobit našim pravidlům a zákonům. Je mi osobně úplně jedno, jestli je člověk bílý nebo černý, ale pokud nedodržuje naše pravidla, náš relativně poklidný život, který tady v Česku máme, tak mi to vadí. Pokud sem lidé přijdou a začlení se, začnou pracovat a pomáhat, tak je to naprosto v pořádku. Občas se přistihnu, že brblám, že jsou tady lidé, kteří se nechovají tak, jak by měli. To mi vadí hodně.
Co vás baví, když máte chvilku volného času?
Už se člověk blíží padesátce, mám přece jen trošku životních zkušeností a zabrzdil jsem tedy v některých činnostech, jako jsou diskotéky nebo povyražení s kamarády. Opravdu se snažím hodně věnovat ženě a dětem, pro mě je nejvíc, když můžu radost sdílet s rodinou. Mám tři děti, jsem vášnivý pejskař, přestěhoval jsem se na vesnici. Jsem klidnější a to mě baví. Protože nejsem úplně neznámý člověk, často mi lidé popularitu dávají najevo, tak je pro mě pak ten klid o to cennější. Rád se věnuji dětem, koníčkům, nebo jedeme na dovolenou, to mě nabíjí nejvíc. Rodinný život je pro mě základ.
Jaký je Petr Švancara v roli otce?
Bylo to se mnou špatné, když jsem byl mladší. Ale teď se opravdu snažím dělat věci tak, abych byl lepší otec i manžel. Samozřejmě někdy udělám chybu, to je bez debat. Ale když jsem hrával fotbal, tak mě ty moje, dnes už dospělé děti, doma moc neviděly. Teď se snažím jim dávat více, pomáhat jim, finančně i lidsky. Dělám maximum pro to, abych byl lepší. Ale ano, když jsem byl mladší... To máslo na hlavě mám, to nemůžu popřít.
V Praze mě pokazily prachy. Chodili jsme do bordelů, vzpomíná Švancara |
Zůstali vám nějací kamarádi z dětství?
Myslím, že je to jako všude jinde, rozutekli jsme se do světa a když se vidíme, rádi si zavzpomínáme. Na to, jak jsme pili vodu z řeky a „kradli“ třešně a jablka, jak jsme tehdy žili ten krásný dětský život bez sociálních sítí a mobilů. To nás bude vždycky spojovat. Mám dva tři takové kamarády, se kterými si zajdu občas na pivko.
Zúčastnil jste se v roli modela veletrhu Styl a Kabo. Co vy a móda?
Módní přehlídka byla skvělá. Poprvé v životě jsem zažil prostředí modelek a modelů. A na rovinu říkám, a to mi můžou chlapi závidět, že nejzajímavější bylo převlékat se v zákulisí se všemi těmi známými top modelkami. I když nejsem žádný voyeur, tak vám to oko uteče, ať chcete, nebo ne (smích). Na druhou stranu tam jste i s těmi kluky, kteří jsou krásní, mají břicháče a „vyfachčená“ těla, tak to jsem se chvíli cítil blbě. Ale to jsou přesně věci, které rychle házím za hlavu. Těžké pro mě bylo chodit po mole a nemluvit, protože já mluvím skoro pořád. Ale bavilo mě to hodně. Móda ke mně patří, snažím se věnovat i tomu, co mi pomáhá vypadat dobře, takže jsem rád, že jsem mohl jak se říká nakouknout pod pokličku a vidět, jak to chodí na módní přehlídce.
Prozradil jste na sebe, že se rád upravujete, holíte si nohy... Ctíte pravidlo „u všeho dobře vypadat“?
To je základ. Vždycky jsem se toho držel i ve fotbale. Když jsem hrál a hrál jsem blbě, tak bylo důležité u toho alespoň dobře vypadat. Když to řeknu otevřeně, pokud hrajete blbě a střídají vás, tak aby alespoň to střídání vypadalo dobře, abych vypadal hezky (smích).
Kdybyste o sobě mohl natočit film, jak by se jmenoval?
Já su já. Tak se jmenuje i moje kniha. A je to tak. Pokud má člověk točit něco o sobě, tak by to opravdu mělo být tak, jak to je. Výhoda je, že nemám žádné kostlivce ve skříni. Myslím si, že jsem člověk, který pomáhá ostatním. V tom jsem na sebe pyšný. Jsem velký pejskař, pomáhám v tomto směru i charitám. Do kostela to není, ale myslím si, že nejsem špatný člověk.
Co byste dělal, kdybyste nebyl fotbalista?
Určitě bych byl moderátor. Tímto směrem se chci dál posouvat a snažím se učit od těch nejlepších. Ať už je to Libor Bouček, Petr Svěcený nebo Leoš Mareš. Jsou pro mě hodně důležití a mám tu obrovskou výhodu, že jsem jim blízko a mohu jejich práci sledovat. Někdy je, a to se musím přiznat, i kopíruju. Nebo se snažím některé věci dělat podle nich.
O vás a show Survivor se toho už napsalo hodně. Ale řekněte mi jedno pozitivum, proč na tu případnou nabídku kývnout a jedno negativum.
Pozitivum je, že je to obrovský zážitek. Ať si každý myslí, co chce, tak je to prostě zážitek, který si v sobě nesete do konce života. Jenom my, soutěžící, víme, jaké to tam opravdu je. Všechno ostatní jsou spekulace. Negativum je odloučení od rodiny. Jsem na rodinu nastavený hodně, nemůžu bez ní být a lidi, kteří to mají podobně, to semele. Ve finále jsem byl rád, že jsem vypadl a mohl jsem jet domů, protože mi bylo hodně smutno. Navíc tam nemáte o nikom žádnou zprávu. A čtyřicet dní nevědět nic o rodině, to je šílené.
Jaké je vaše životní motto nebo krédo?
Většinou jsou to kréda, které jsou myšlena ve srandě, ať už je to: nemusím být nejlepší – stačí, že jsem nejhezčí, a podobně. Ale říkám vždy jednu věc. Za každým z nás jsou nějaké výsledky. Jednou tady nebudeme a ti lidi by na nás, díky něčemu, neměli zapomenout. Takže ať po nás něco zůstane: hezká osobní vzpomínka, dobře udělaná práce nebo majetek.
