Vaše žena, tenistka Klára Koukalová, oslavila 24. února čtyřicátiny. Nezastínil významný den vpád ruských vojsk na Ukrajinu?
Pozor, je už Suchoň Koukalová. (úsměv) Byli jsme doma a strašně nás překvapilo, co se stalo. Celý den jsme pak o vpádu ruské armády slyšeli ze všech stran. Žena říkala, že by si normálně dělala starosti, že už jí je 40, ale v kontextu války to vlastně vůbec není důležité. Narození našeho synka Sebastiana zdůraznilo naše obavy, že válka není až tak daleko od českých hranic. Moje maminka pracovala na Slovensku, já jsem ze Zlína, takže stále vnímáme Československo jako jeden celek.
Takže oslava se nekonala?
Oslavu jsme měli už víkend předtím. Hned 25. února jsme odlétali na Tenerife na dovolenou. Všimli jsme si, že téma války na Ukrajině rezonovalo jak cestou, tak i na Kanárských ostrovech, kde lidé proti válce protestovali. Vlály ukrajinské vlajky, Španělé chodili ve žluto-modrém. Ve španělské televizi, dokonce i na dětských kanálech, je pak všudypřítomná ukrajinská vlajka na znamení podpory. Pořád jsme si opakovali, jak je v roce 2022 něco takového vůbec možné.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Válka je, zejména po člověka pracujícího ve zpravodajství, mimořádná událost. Neuvažoval jste o zrušení dovolené a návratu do práce na Primě?
Nějaké konzultace, jestli nemám dovolenou odložit, proběhly. Nakonec jsme si řekli, že to kolegové zvládnou, a zvládli to bravurně. Čas se synem a rodinou je pro mne nejdůležitější. Po návratu jsem se ale okamžitě zapojil. Pracovní nasazení bylo veliké, někteří naši novináři odjeli přímo na Ukrajinu, byli jsme ve spojení s partnerskou televizí CNN. Podobné tempo jsme zažívali několikrát s vlnami koronavirové pandemie, takže jsme byli na situaci zvyklí.
Když už mluvíte o koronaviru a pracovním nasazení, rád bych se zeptal na známý rozhovor na Nově s prezidentem lékařské komory Milan Kubkem, za který jste dostal od vedení měsíční pauzu. Jak se na to díváte zpětně?
Ano, ten „slavný výstup“. Podle vedení zpravodajství TV Nova jsem porušil základní novinářské principy, třeba tím, že jsem vnesl do rozhovoru osobní emoce, které tam nepatří. A já souhlasím. Kromě toho není ve večerních televizních novinách na rozsáhlejší rozhovor čas, máme jen chvilku, a to jak jsem rozhovor vedl já, patřilo spíše do diskuzního pořadu. Měl jsem pocit, že mi pan prezident Kubek opakovaně neodpovídá na otázku, takže jsem se ptal dál a dál, což už tam být nemělo. Zda to byl důvod k výpovědi z Novy, nevím, oficiálně byla důvodem rozvázání pracovního poměru dohodou reorganizace, a tudíž nadbytečnost. Takže jsem po dvanácti letech opustil Novu a vydal se na Primu.
Na Primě jste od srpna 2021. Zvykl jste si rychle?
Ano, bylo to hektické období, nová práce, do toho se nám s Klárou narodil syn. Příchod na Primu byl rychlý, příliš velká změna to ale nebyla. Hned první den jsem potkal mnoho exkolegů z Novy – zvukaře, kameramany, režiséry a další, rychle a hezky mě přijali, takže změna byla docela přirozená.
Jiné bylo to, že jsem na Primě začínal s ranním vysíláním, takže jsem musel brzy vstávat. Budík byl ve 3:15, to se ale synek budil na krmení, takže jsem vstával a pomáhal. Pak už vyrážel do práce. Zkoušel jsem chodit spát třeba kolem osmé večer, ale nešlo to. Ve finále jsem usnul až později a spal tak čtyři hodiny. Když dítě pláče, musíš zkrátka vstát. Když pak přišla nabídka hlavních zpráv na Primě, kývl jsem, to se neodmítá.
Televize Prima spolupracuje s americkou CNN, která byla založena v roce 1980 jako první kanál přinášející zpravodajství 24 hodin denně, už tři roky. Jaké to má výhody?
Například jsme mohli takřka v přímém přenosu přinášet rozhovor s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, s nímž dělal právě rozhovor americký reportér CNN. Zároveň CNN si od nás brala reportáže kolegyně Darji Stomatové přímo z Ukrajiny. Podobná spolupráce funguje i v dalších oblastech.
Klára Koukalová a její manžel Petr Suchoň
Jak se u vás vybírají reportéři a kameramani vyslaní přímo na Ukrajinu do válečných zón?
Štáby se neřeší losem nebo kdo má službu, ale podle toho, kdo to umí, kdo je na takové situace kovaný. S kolegyní Darjou se nakonec přímo propojovali i zpravodajci americké „matky“ CNN z jejího ústředí v Atlantě.
Když se vrátíme do Česka, poznávají vás lidé na ulici ve Zlíně, když tam jedete třeba na návštěvu za sestrou a jejími dětmi?
Občas ano, dokonce mě chtěli napsat do pamětní knihy k významným osobnostem. Tak jsem jim řekl, že já určitě nejsem žádná osobnost, že jsem Suchoň z Jižních Svahů.
Co jsou Jižní Svahy? Vinice?
To je prosím největší sídliště ve Zlíně (žije zde přes 30 tisíc obyvatel, tedy asi polovina populace města. Návrhy na výstavbu se objevily již roku 1921, realizace první etapy probíhala až v letech 1970–1980; pozn. red.). Tam jsem vyrůstal v šestém patře paneláku. Na sídliště nedám dopustit. Výtah se pokazil snad jednou, vše fungovalo, světla na chodbě svítila, dnešní pražské novostavby by mohly závidět, v jedné totiž bydlím a mohu srovnávat. S nostalgií vzpomínám, jak jsme se střídali po týdnu s úklidem, což dnes výhradně řeší úklidové firmy.
Hlasatelé i herci pocházející z různých částí Česka si občas musí dávat pozor na přízvuk. Máte to také?
Ve Zlíně je naštěstí jedna z nejčistších a nejspisovnějších češtin vůbec, byť je to na Moravě. Samozřejmě nějaké výrazy mám také. Když jsem třeba na Frekvenci 1, kde jsem také pracoval, řekl kolegovi „rožni“, vůbec netušil, že má rozsvítit, a chtěl jít grilovat. Nebo jsem moderoval počasí a řekl jsem, že se teploty „vyšplhají k plus čtverce“. Když jsem přišel do redakce, ostatní se smáli a kreslili na tabuli čtverce. Pak máme „žufánek“, tedy naběračku a další výrazy.
Musíte se rozmlouvat?
Jsou lidé, kteří se rozmlouvat nemusí, nemají takzvaně „plechovou hubu“. Já naopak plechovou hubu mám, tím pádem se rozmluvit musím, jinak bych nepůsobil dobře. Vypadám u toho samozřejmě jako blázen, například při roztahování mimických svalů či u různých pořekadel. Já často „drbu vrbu“ a pak si opakuji, na radu pana Přeučila, slova „oúveks“ a „mauglí“. Někdy to trvá chvilku, jindy pár minut, ale „plechovou hubu“ mám téměř pokaždé.
Ještě k vaší rodině, změnilo narození syna Sebastiana zásadně váš životní rytmus?
Byl jsem už na dost velký úvazek strejda, takže jsem věděl, že mě čeká poměrně silný cit. Dále jsem si uvědomil, kolik jsem měl před narozením potomka času. Teď když syn usne, jdu raději poklidit a připravit se na to, až se probudí. Hrajeme si, ale když „zavoní plína“, jdu do toho. Myslím, že děťátko by mělo mít před spoustou věcí přednost, i před kariérou.
Klára Koukalová a její manžel Petr Suchoň
Jak jste se seznámili s Klárou Koukalovu?
Měli jsme společného kondičního trenéra. Když k němu poprvé přišla, ukazoval jí fotografie ze svých tréninků, tam jsem byl na fotce i já. Ptala se trenéra a pak přes další kolegy, co je to za kluka a jestli by nešel na kafe. Nakonec jsem Kláře napsal a šli jsme. Vybrala si tedy ona mne, uhnala mě. (smích)
Vaše žena byla profesionální tenistka, s kariérou se ale už rozloučila. Prožívala to těžce?
Hrála ještě půl roku poté, co jsme spolu začali chodit. Tlak na profi sportovce je obrovský, rozhodně bych neměnil. Všechna sláva i finance jsou vykoupené obrovským stresem. Ne nadarmo se říká, že padesát procent úspěchu tvoří psychika. Můžete umět hrát, ale podat nejlepší výkon před publikem, kamerami a ještě při posledním balonu, to je velké umění.
Viděl jsem Kláru i na závodech a přesně jsem poznal, kdy je v pohodě a kdy je jí ouvej. Obzvlášť u holek to přichází v takových vlnách. Náročný je ale i režim sportovce. Život máte v kufru, pořád cestujete, neustále sedíte v letadle a pohybujete se mezi hotelem a kurtem. Do toho musíte nejlepší výkon, formu a zdraví podat přímo na zápase. Už toho na ni bylo moc. Klára říkala, že každá cesta na letiště je stres a že už jí tenis mnoho nepřináší. Skončila ve 34 letech, po dvaceti letech hraní.
Je složité říci to poslední NE a opravdu sportu nechat?
To je možná nejtěžší. Říct to a druhý den už na trénink nepřijít. Hodně sportovců mi vyprávělo, že „odchod na vrcholu“ je jen fráze. Konec totiž znamená ztrátu toho, co vás bavilo, ztrátu režimu, kolektivu. Co se týká Kláry, po konci její kariéry jsem se objevil já. Doufám, že jsem jí to ulehčil. (úsměv)
