Vzpomenete si na svou nejvtipnější přezdívku?
Přezdívka to úplně není, ale jednou mě organizátor nějaké akce uvedl: A nyní přivítejte moderátora a herce, Petra Čepice! Toto mi kolegové samozřejmě rádi připomenou. Obvykle mi ale v divadle říkají Pěkňo nebo Peťuláku.
Znáte původ vašeho neobvyklého příjmení?
Původ je někde v zemích bývalé Jugoslávie. Ale nijak podrobněji jsem se tím nezabýval. Většina našich předků ovšem pochází z okolí Tábora.
Vystudoval jste obchodní akademii. Máte smysl pro byznys?
Nebudu asi moc dobrý byznysman. Ale rád pozoruji svoje děti, jak investují prostřednictvím různých finančních aplikací. Pro mě je to španělská vesnice. Moje investice do Bitcoinu to bohužel potvrzuje. Ale třeba je to otázka času. Uvidíme za deset let.
Na herectví jste se dal až později. Co vás k němu přivedlo?
Na základní škole to byla paní učitelka Vlasta Kořínková, která tam vedla divadelní kroužek. V pubertě jsem se ale styděl. A rozhodl se až na střední škole v Pelhřimově. Tam jsem chvilku navštěvoval divadelní spolek Rieger a i když jsem tam byl velmi krátce, tak mě to prostředí úplně nadchlo.
Zažil jste období, kdy jste se musel živit i něčím, co bylo úplně mimo vaší profesi?
Ano, když jsem odešel z angažmá z Libereckého divadla, dělal jsem v různých firmách. Nejčastěji obchodního zástupce, většinou v obchodě s ovocem a zeleninou. Takže jsem se zdokonalil ve zbožíznalství. Ale divadlo jsem hrál i během tohoto „zaměstnání“. Časem herecké práce přibylo a už to nešlo kombinovat.
Uměl byste si představit život bez potlesku diváků?
Uměl, ale nechtěl. Koneckonců, když jsme v divadle vysílali do zdi, tak to bez potlesku bylo. Upřímně řečeno, zažil jsem některá dopolední představení také úplně bez potlesku. Dětští diváci byli rádi, že jdou domů a nemusí do školy. Ale už jsem na to skoro zapomněl.
Vaší domovskou scénou je pražské divadlo Studio DVA, jak tato životní etapa změnila vás herecký život?
V předchozích divadlech (Cheb, Liberec, Kladno) jsem byl v angažmá. Teď jsem na volné noze a mám smlouvu vždy na konkrétní představení. Jsem poměrně obsazovaný a když není nějaká výjimečná situace, jako například pandemie, hrajeme často. Mívám 18 až 20 představení měsíčně. V oblastních divadlech nehrajete tak často a u nás má představení delší životnost. Diváky bych rád pozval na dvě naše nejnovější představení Beckham a Lovci Bobrů, jejich premiéry už se blíží!
Mezi vaše nejbližší přátele z branže patří i Jaroslav Plesl. Jaká společná historka vás nerozlučně spojuje?
S Jardou nás pojí dvacetileté přátelství. Nemám žádnou konkrétní historku, která by nás nějak zásadně spojovala a která by byla publikovatelná. Padli jsme si do noty v divadle v Liberci v inscenaci Tři muži ve člunu a už nám to zůstalo. Mám to podobně ještě s Radkem Zimou, toho znám už od školy. Oba jsem vždycky rád sledoval při práci na roli. Zajímala mě jejich překvapivá originální interpretace postavy. A navíc si rozumíme i mimo divadlo. Jarda teď hraje hlavní roli právě v inscenaci Beckham u Petra Zelenky. Je radost být u toho.
Pro Českou televizi moderujete pořad s názvem Co naše babičky uměly a my jsme to zapomněli. Jak vzpomínáte na vaše vlastní babičky?
Moje babičky si nikdy nestěžovaly na život. To jsem si uvědomil až v dospělosti. Oba moji rodiče pocházejí ze čtyř sourozenců, takže nás u babiček bylo vždycky hodně bratranců a sestřenic. Všechno zvládly a řešily v klidu, musely mít nervy z ocele. To se asi naučit nedá. V našem pořadu jsem například vařil polévku z piva, podle receptu babičky Zdeňky. Jako děti jsme jí trochu ochutnávaly a přišla nám moc dobrá. Ovšem štáb to vůbec neocenil. Babička Maruška jezdila do vysokého věku na motorce, Jawě 250, to se hned tak nevidí.
Nenosíte v hlavě nápad na podobný pořad s vám blízkou jinou tématikou?
Jezdím rád na kole, takže by se mi líbilo uvádět tento typ pořadu. Ale to tady samozřejmě už je, Cyklotoulky. A kolega Vašek Liška uvádí skvělý Cyklosalon.
Co nejraději sledujete v televizi vy?
Mám rád americký seriál Breaking Bad, Better Call Saul. Skvělá je britská miniserie Patrick Melrose nebo seriál Black Mirror. Od českých tvůrců si nenechám ujít nic od Jana Prušinovského.
Jste vášnivý běžec. Jaká je vaše obvyklá trasa? Troufl byste si na maraton?
Poslední dobou toho moc nenaběhám. Před dvěma lety jsem prodělal klíšťovou encefalitidu a kondice se mi už pořádně nevrátila. Běhám daleko pomaleji. Ale možná je to jen lenost. Běhám u nás Lhoteckým lesem, Hodkovičkami, Braníkem a zpět. Někdy dám pět kilometrů, někdy míň. Kluci z policejní akademie mě během mého výkonu předběhnou kolikrát i dvakrát. Takže jsem spíš takový chodec.
Jak vnímáte současné dění v Evropě? Máte strach z vývoje situace?
Spousta lidí má jasný názor například na pandemii nebo válečnou situaci. Já mezi ně nepatřím. Nevyznám se v tom. Naivně jsem si myslel, že válka na Ukrajině nebude. Ano, děsím se toho, jak to dopadne. Chtěl bych zastávat takový životní postoj, že když do mého života přijde krize, nebo jen nějaká těžká chvíle, tak si dokážu udržet nadhled, pozitivní myšlení a vyjdu z ní silnější. Ale nic z toho neovládám. Neumím ani v rozčilení počítat do deseti.
