Jaké bylo vaše úplně první setkání s divadelním pódiem?
Bylo mi pět let a na návštěvě u strýce ve Staré Roli jsem se v rámci Dětského dne dostal do zákulisí místního divadla. Stál jsem tam ve tmě a pozoroval cvrkot, když tu mě najednou někdo ze zlomyslnosti vstrčil na pódium před plný sál diváků. Nevěděl jsem, co dělat, všichni se mi smáli, tak jsem začal improvizovat a předvádět, že mě kouše blecha, což jsem měl odkoukané od Chaplina. Skončilo to aplausem.
Kvůli své první divadelní roli jste ale později prý dostal „přes hubu“.
Jednou mě kamarád vzal do divadelního spolku v Divadle na Jezerce, kde měli rozzkoušenou hru Medvěd a víla. Režisér mi najednou vrazil do ruky scénář a pobídl mě, ať začnu číst text. Bylo to zrovna na stránce, kde mluvil princ, a režisérovi se to asi tak zalíbilo, že původně obsazeného prince za mě vyměnil. Po zkoušce si na mě ale původní princ zbavený své role počkal, a dal mi pěknou nakládačku! Později se podobná situace opakovala, když jsme dělali recitační pásmo Fráni Šrámka, a já takhle vystřídal v recitaci Zdeňka Rytíře. Ten se ale k inzultaci nesnížil, jen mi to pak ještě dlouho, ale už jen v legraci, vyčítal.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Malý pitaval z velkého města: Dlouhá bílá stopa: |
Vzpomenete si, kdy jste se na jevišti nezapomenutelně odboural?
Asi to bylo ve hře Podivuhodný pan Kraiton, kdy kolegyně Consuela Morávková měla říct přicházející služebné repliku: „Jak se vám vede?“ Místo toho z ní ale patřičně nahlas vypadlo jen: „Jak se vám vejde?“ V tu chvíli jsem musel okamžitě opustit jeviště a nebyl schopný scénu dohrát. Představte si ale, že sama Consuela si toho přebreptu vůbec nevšimla.
O vaší životní divadelní roli prý kdysi rozhodla lýtka.
O to, abych mu ukázal lýtka, mě kdysi požádal režisér a ředitel divadla E. F. Buriana Josef Mixa. Přicházel jsem do Prahy z kladenského divadla a šlo o roli Peer Gynta, který v té hře nosil tříčtvrteční kalhoty. Pan Mixa se chtěl prostě jen asi přesvědčit, zda na mě bude hezký pohled. Namítal jsem tehdy, že tohle dělají přeci jen spíš herečky, nicméně roli jsem nakonec dostal, i když samozřejmě ne jen kvůli lýtkům!
K vašim kolegům patřili například Miloš Nedbal, Josef Kemr nebo Rudolf Hrušínský. Jak si je uchováváte ve své herecké paměti?
Mám rád nejrůznější historky, kterých je okolo takových osobností bezpočet. Miloš Nedbal byl známý svou roztržitostí, tradovala se o něm historka, jak zapomněl koupit svým dětem dárky k Vánocům a když přišel domů, bouchl vedle v pokoji nafouknutý papírový pytlík s vysvětlením, že se Ježíšek prostě zastřelil. Krásná byla i situace, kdy spolu seděli na lavičce Pepíček Kemr s Rudou Hrušínským a sledovali kolemjdoucí mladou dívenku v minisukénce. Ruda to komentoval slovy: „No ta je! To bych si dal říct!“ Na což mu Pepíček Kemr odpověděl: „Neblázni Rudo, za to bys šel sedět!“ Rudla ho ovšem uzemnil slovy: „No a co? Mám sedět doma?!“
Dnes patříte k velkým dabingovým hlasům. Jaký byl váš vstup do této oblasti herectví?
Vůbec moje první setkání s dabingem byla pro mě noční můra! Režisér Žáček tehdy dělal casting na role v nějakém sovětském filmu a mně nikdo nevysvětlil, jak to v dabingu funguje. Nevěděl jsem, že na kolečko se mluví, že křížek je mimo a tak podobně. Když jsem nebyl schopný trefit se do dialogu ani po osmé, najednou se ze tmy studia ozvalo otrávené „Ježišmaria!“, které patřilo přítomnému Vladimíru Rážovi. Raději jsem se po té kritice mého tehdejšího umění odporoučel ze studia pryč.
Vnímáte vždycky při sledování filmu, jak je nadabovaný?
Samozřejmě. Na to je ale expertka spíš moje manželka Dagmar Čárová. Ta hned rozpozná, komu z českých kolegů daný hlas patří. Někdy může dabing i takzvaně béčkový film povýšit. Ale v dnešní, dá se říci uspěchané době, se hledí víc na rychlost, jakou odvedete svou práci, než na její kvalitu. Když jsem v dabingu začínal já, podléhali jsme důkladné přípravě. Tehdejší dabingová legenda, náš Kimíček neboli K. M. Walló trval na takzvaných „koukačkách“, kdy se kompletní dabingové obsazení muselo nejdříve jít podívat na promítání celého filmu v původním znění, a teprve až pak jsme najeli na takzvané dialogové smyčky.
Co se vám vybaví při vzpomínce na seriál Okres na severu, kde jste ztvárnil průmyslového experta?
Tématika byla samozřejmě poplatná tehdejší době, ale zahrát si po boku pánů Moučky, Bláhy nebo třeba Oty Sklenčky byla škola k nezaplacení. A pak samozřejmě, brilantně vybroušené dialogy z pera Jaroslava Dietla se v dnešních seriálech už také moc často nevidí. Tedy až na tu stranickou terminologii, která nám byla dost cizí. Vzpomínám si, jak jsme se ji museli šprtat nazpaměť.
Okres na severu (1981)
30 případů majora Zemana (1975)
Hříšní lidé města pražského (1968)
Máte nějakou osobní techniku, jak se učíte role dnes?
Mezi divadelní a například televizní rolí je velký rozdíl. Například v případě seriálu Ordinace v růžové zahradě vím, že musím text perfektně ovládat, abych ho mohl zažít a pohrát si s ním. Naopak divadelní text se dostává pod kůži pomalu. Je se mnou neustále, až do jeho premiéry.
Čemu věnujete nejraději svůj volný čas, a na jakou roli se momentálně těšíte?
Miluji cestování, moře, knihy, přírodu. Moc rád relaxuji s rodinou, přáteli, pro které rád uvařím. A těším se, až vezmu našeho vnoučka k moři. Co se týká práce, doufám, že moje role Gustava Kaliny bude mít v Ordinaci v růžové zahradě vtipné pokračování.
