Petře, setkáváme na Elvisovi v pražském Royalu, kterého zpívá a věrně kopíruje Jakub Machulda. Když se řekne Elvis, co se vám vybaví? Najdete ho ve svojí audiotéce mezi vinyly?
Musím říct pravdu, že ne. Nebyl to úplně můj oblíbenec. Já jsem se narodil v roce 1967, takže mě ovlivnila spíš éra rocku a mám všechny desky Beatles a vlastně od šedesátého roku dál. Ale samozřejmě jsem to poslouchal a můj táta Elvise miloval. Moji rodiče se narodili ve 40. letech a Elvis měl nejproduktivnější éru od roku 1955 nebo 1950, prostě do roku 1970, takže mě to úplně neovlivnilo, ale jak jsem začal dělat muziku a člověk trošku jako zmoudřel, tak jsem si to samozřejmě několikrát poslechl a pak člověk ocení ten grunt a to řemeslo.
Rokenrol jako takový je samozřejmě těžký a nikdy jsem ho nehrál, ale obdivuju ty lidi, kteří v té době začínali a nebylo to jednoduché. Bylo jich tam hodně dobrých a ten Elvis to taky neměl jednoduché, protože byl takový specifický.
I ten jeho pohyb byl tak specifický, že i Amerika v některých státech ho za to odsuzovala a ty první singly se pálily na hranicích, což je docela kruté a když začínáte kariéru, tak vám to asi úplně nepomůže. Musíte být silná osobnost, abyste tohle zvládli. On to zvládl, a pak zase paradoxně byl miláčkem Ameriky, takže klobouk dolů.
A i ta muzika je autorská, takže to oceňuju taky. Všechno to vymyslel a stál si za svým, a to samozřejmě důležité ocenit. Dneska se jdu podívat, protože se mi ty písničky líbí a samozřejmě mám rád Kubu, známe se léta a vím, že lepšího Elvise se, než je Kuba, jsem neviděl.
Vás mají čeští posluchači rádi, vaše singly se nepálí, hrají vás česká rádia. Jste za tenhle fakt vděčný?
Jsem za to velmi vděčný. Já dělám muziku od 13 let a ta touha po tom udělat něco pro lidi, co tady zůstane, nebo se dostat na nějaký vrchol, byla velká a silná a musel jsem pro to samozřejmě něco obětovat a na druhou stranu jsem něco získal. Takže někdy jsem se k lidem, kteří mi byli blízcí, choval sobecky, ale to tak prostě je. Já jsem měl v hlavě jenom muziku a chtěl jsem za ní jít a jsem tomu rád, protože mě to baví dodnes.
Teď 16. ledna vyšel další nový singl, který jsem napsal vlastně po třech letech. Jsem rád, že to můžu dělat, že jezdím koncerty, že lidi chodí na ty koncerty a že je ještě zajímám i v tomhle věku.
Předal jste svým dětem se svou krví i vášeň k muzice? Projevila se u nich?
Já myslím, že jo. Mám tři děti. První je dcera, ta je spíše po mamince, protože maminka studovala bechyňskou keramičku jako Karel Kryl, takže ta je spíš na ty ruce.
Ale kluci oba. Péťovi je 23 a tomu nejmladšímu 16 a dělají, co je teď moderní, a to je rap. Já tomu moc nerozumím, ale nezrazuju je. Dělají duety, mají kanály na Spotify, funguje to. Je to taková zvláštní komunita, kterou já úplně neposlouchám, ale vím, co obnáší, když chcete něco vytvořit a že tomu musíte věnovat čas.
Všechno podřizuji muzice, u dětí jsem toho dost propásl. Sobecké, přiznává Petr Kolář |
Vy máte pořád hlas jako zvon, pečujete o něj? Kloktáte třeba vejce nebo whisky?
(smích) No, já spíš kloktám whisky nebo Plzeň. Ale já jsem to nepodcenil a už v době, kdy jsem přišel do Prahy v devadesátých letech, jsem začal chodit na státní konzervatoř k Lídě Nopové, která tady zakládala pěvecký obor „pop“.
Tenkrát to bylo progresivní, takže myslím, že měla dva žáky. Já jsem byl jeden z nich, to mi hodně pomohlo, a pak jsem se potkal s Luckou Vondráčkovou, někdy v roce 1999 nebo 2000, která docházela na Vinohradské k Ludmile Vavrečkové, což je vlastně učitelka operního zpěvu.
Nejdřív jsem se smál, co bych tam jako dělal, ale pak jsem tam chodil deset let opravdu pravidelně a musím říct, že paradoxně, i když jsem nikdy nechtěl zpívat operně, ta technika operního zpěvu mně vlastně pomohla všechno zvládnout.
Jeden čas jsem dělal třeba i tři muzikály za sebou, do toho jsem jezdil s kapelou Precedens nebo Arakain, a to fakt nebyla prča. Takže jsem rád, že jsem to vydržel a trvalo mi dlouho, než jsem jí pochopil a než jsem se vůbec tu techniku v sobě naučil používat. Něco samozřejmě máte dáno taky shůry, ale já to musím zaklepat, prostě funguje to. A ta whisky s Plzní, to je paráda. (smích)
