S Petrem Kleinem Svobodou se setkáváme u příležitosti vydání knihy Žít, která mapuje život jeho otce Karla Svobody. Co pro vás tato kniha znamená?
Momentálně znamená radost z dokončené práce. Jsem rád, že už ji mám tady před sebou.
Jak probíhalo sbírání materiálu? Vzadu na knize je jako zdroj uvedena spousta soukromých archivů různých umělců.
Sbírání materiálu? Otevřel jsem doma skříň, vyndal jsem z ní spoustu fotek, zápisků a notýsků. Ta práce už začala na dokumentu, který jsem udělal o tátovi a který se jmenuje Karel Svoboda: Šťastná léta. Takže jsem pokračoval v té práci, kterou jsem začal. Protože do toho dokumentu se přece jen nevešlo všechno. Hodina a půl se zdá být možná dlouhá, ale potom ve střižně si uvědomíte, že se tam spousta věcí už nevejde. Tak jsem je dal do knihy.
Je pravdou, že ten dokument vzbudil fenomenální zájem a rozbouřil různé diskuze, fanoušci byli nadšeni. Do dokumentu jste použil záběry ze soukromých VHS. Jak moc vás dojímalo, když jste to všechno projížděl?
Poprvé jsem se určitě dojal při některých těch vzpomínkách, které… To znáte asi sám. Když vidíte starší fotku, najednou je to, jako kdyby ten okamžik byl s vámi. A to samozřejmě odezní. Nemůžete se dojímat celé tři měsíce, co jste ve střižně, že jo. (úsměv)
Karel Svoboda a Karel Gott
Jsou tam nějaké fotky hodně blízké vašemu srdci nebo takové, kdy si řeknete, že ten váš táta byl opravdu génius?
Génius byl bezesporu, ale pro mě asi šlo spíš o ten komplexnější pohled na jeho život opravdu od samého začátku. Od chvíle, kdy se narodil v protektorátu, až po nové tisíciletí. A upřímně mě vlastně na tom baví to, že to je opravdu plné fotek a že to grafik krásně zpracoval. A ty materiály, které jsme do toho dali – tam vidíte trošku i příběh celého toho našeho zlatého showbyznysu a celé republiky. Vidíte šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta a vidíte, jak se ty lidi mění. Táta byl asi fascinující v tom, že se dokázal adaptovat i k moderním stylům. V šedesátých letech začal dělat bigbít, a když si potom vedle toho pustíte třeba Návštěvníky, tak to jsou úplně dvě jiné hudební dimenze.
Co konkrétně bude ta kniha znamenat pro opravdu skalní fanoušky Karla Svobody?
Asi to, že já se snažím zachytit tátův esprit a k tomu vybrat co nejvíc fotografií, které předtím nikdo ještě neviděl. Jsou z mého domácího archivu, jsou tam i tátovy různé zápisky, poznámky, notové záznamy. Takže když má někdo rád jeho muziku, tak si myslím, že tam najde i jeho odraz jako člověka.
S jakou zodpovědností nosíte na svých bedrech ten odkaz jména Svoboda? Musíte ho opečovávat?
Samozřejmě. Já to beru jako takové pozitivní břímě. Chci se starat o jeho odkaz, proto jsem udělal dokument a knihu. Myslím si, že mám splněno, v dobrém slova smyslu samozřejmě. (smích) Je to takový dárek k jeho nedožitým pětaosmdesátinám.
Petr Klein Svoboda: Když jdete proti proudu, máte to vždycky těžší |
Jak vzpomínáte na okamžiky, které jste strávil s tátou v nahrávacím studiu? Byly chvíle, kdy vás tam nechtěl pustit?
Takové chvíle nebyly. Těžko se u nás dalo označit, kde končí soukromí a kde začíná práce. Jako děti jsme měly vždycky přístup do studia, mohly jsme se tam nepozorovaně vloudit a i během nahrávání sedět a poslouchat, jak se tvoří.
Německé televize letos odvysílají Popelku snad až dvacetkrát. Na sociální síti TikTok je teď takový fenoménem: Němci se tam roztancovávají na tu známou písničku z bálu na zámku. Těší vás, že si k hudbě vašeho táty našla cestu i současná dospívající generace?
Jsem hrozně rád. Myslím, že to pro tátu bylo charakteristické, on miloval všechno nové. Když byl na trhu třeba nějaký nový nástroj, nějaký synťák, hned to chtěl mít a použít. I to je asi důvod, že šel s dobou, vyvíjel se, nezůstal u bigbítu, šel dál. V sedmdesátých letech dělal disco, v osmdesátých filmovou hudbu… Ten záběr měl velmi širokej. Myslím si, že by byl nadšenej, kdyby viděl, že mladý lidi dnes mají rádi jeho hudbu. Třeba v Portugalsku je Včelka Mája hymnou studentů. Když dodělají zkoušky, jdete se projít v Portu a tam jdou davy studentů a zpívají si Včelku Máju! A to jsou krásný věci.
Co vy osobně máte z tátovy tvorby nejradši? Co si pouštíte například v autě?
Mám hodně rád třeba jeho filmovou hudbu, ty velký plochy a „štrejchy“. Mám ale rád třeba i Návštěvníky, je toho víc. Každý druh té jeho muziky pro mě nějakým způsobem byl a je součástí mého života.
Karel Svoboda si zřídil nahrávací studio hned vedle své vily v Jevanech, jeho syn Petr se tam na něj chodil často dívat.
Jak pohlížíte na koncerty, které jsou poctou Karlu Svobodovi?
Jak říkám, ta hudba je abstraktní, je to nějaká myšlenka a myslím si, že je fajn, že se s tou látkou budou prát noví zpěváci, kteří přišli. Třeba to pojmou zase jinak. Moje taková superschopnost je, že mám trošku dlouhý vedení. Během různých rozhovorů mi vždycky bylo strašně líto, že když už jsme skončili, tak jsem si říkal: Jé, hele, to jsem ještě chtěl říct!“. A proto jsem to vyřešil tou knihou, kde jsem zapsal spoustu věcí. A nemusím tím pádem teď být smutnej, že jsem na něco zapomněl. Teď jsem si třeba náhodně vzpomněl na sedmdesátky a projekt Discobolos táty a jeho bratra Jiřího. To je třeba hudba, kterou mám strašně rád. Také jsme ji s mojí ženou Lucií dali do našeho filmu Mstitel.
Považoval jste tátu za génia už během jeho života? Nebo vám došlo až s odstupem času, že ta jeho hudba nestárne?
Už když jsem byl mladej, táta byl strašně slavnej a všichni o něm říkali, že je génius. Takže to jsem bral jako takovou součást.
RECENZE: Karel Svoboda nahý v slunci. Dokument těží z rodinné důvěrnosti |
Jak vzpomínáte na dobu před pádem železné opony? Bylo to pro vás složité? Báli jste se, že někdo bude donášet a podobně?
Ta doba stála za starou bačkoru, co si budeme povídat. Velká část knihy se tomu věnuje. Táta byl jeden z mála lidí, kteří v té době tu železnou oponu překračovali tam a zpátky. Vlastně žil ve dvou světech. Jeho cesta do Německa a to, jak tam začal působit, ale i ty problémy, které s tím měl jako umělec, to vše je zachyceno v té knize. Myslím, že to je zajímavej příběh. Třeba málo lidí ví, že jevanské studio vznikalo po kousíčkách, protože táta propašovával v kufru všechny možné součástky z Německa. S každou cestou, co tam jel, přivezl novou součást do nahrávacího studia.
A jak se dívám na tu dobu za komunismu? Že to byla strašná doba. Byl to zločinný systém, který zdevastoval životy všech lidí a nutil je k tomu, aby ohýbali záda, což bohužel všichni dělali, až na několik málo výjimek, které si dovolily jít a vzdorovat. Však víte, v čem se tady žilo, nemusíme to rozmazávat.
Petr Svoboda na křtu knihy Karel Svoboda – Žít (Praha, 6. prosince 2023)
Petře, když to vezmeme z té veselejší optiky, určitě si vzpomenete i na nějaké pěkné dárky, co táta vozil ze Západu.
To byla spousta věcí, samozřejmě. Vozil hlavně spoustu desek. Protože bylo jedinečné dostat se ven, tak fungoval u svých přátel trošku i jako objednávková kancelář. Spousta kamarádů mělo nějakou hudební prosbu a on odjížděl se seznamem alb a věcí, které má přivést zpátky.
Co chystáte pracovně po vydání knihy?
Chci navázat na filmovou činnost. Můj životní a kreativní partner je Lucie Klein Svoboda, připravujeme společně další film. Ale to samozřejmě zabere ještě spoustu času, film je běh na dlouhou trať.
Snažil jsem se shromáždit tátovy zápisky, říká syn Karla Svobody. Vydal monografii |
Jak pohlížíte na současnou českou kinematografii a na všechny ty romantické komedie, co na nás kina chrlí?
Mám výhodu v tom, že nejsem kritik. A vlastně i cítím, že kritizovat kolegy a kolegyně bych asi neměl. Jsem sám režisér, tak by mi to přišlo jako podpásovka. Stačí se podívat na ČSFD. Tam je zuřivých hodnotitelů a nenávistných hejtovacích strojů až dost. Já jsem vždycky měl rád filmy, který jsou opravdový a který něco říkají a jdou pod povrch. Ale mám slabost i pro lightový věci. V český současný kinematografii úplně rád neplavu, jsou to spíš výjimky, že mě potěší nějaký film.
Co z vašeho táty se do vás promítlo? Co vám říkají známí? Ve smyslu „takovej byl přesně tvůj táta, takovej jsi teď i ty“?
Vůbec nevím, jak odpovědět na otázku. Netuším. Asi si budete muset srovnat ty záznamy, pustit si to v televizi nebo tak. (smích)
Co byste popřál české umělecké sféře?
Aby se trošku odvázala, aby se nebála.
Váš táta se nebál…
Žijeme jen jednou, je třeba objevovat nové hranice.
