V únoru zemřel bývalý člen Olympicu, klávesista Jiří Valenta. Odešel dobrovolně. Jakým člověkem pro vás navždy bude?
Už s námi šest let nebyl, ale přece jen jsme spolu hráli od roku 1986. Když to řeknu úplně otevřeně, byl trošku rozporuplný, měl takové své určité neduhy. Možná, že se na něm podepsalo dětství, že byl jedináček, někdy se choval divně. Ale jinak to byl skvělý parťák, musím říct. Hned se skamarádil s Ferdou, to byli tehdy dva noví kluci, kteří k nám přišli. Bylo to s ním fajn.
Co se stalo?
Jeho životní zlom nastal, když si řekl, že nebude pít. A od té doby se ta jeho osobnost změnila, to je zvláštní. Už byl takový smutný, už to nebyl on prostě. Říká se, že lidi, kteří přestanou pít, když celý život pijou, tak se to v nich najednou zlomí a jsou v podstatě pak bez krve a bez nálady. Myslím, že kdyby toho nenechal, že by tady ještě byl. (smích)
Jak snášíte tyto odchody vašich blízkých, kolegů a přátel?
Dalo by se říct, že bych si na to už mohl zvyknout, ale nejde to. Vždycky je to nějakým způsobem bolestivé. Vždycky je to takový stav, že začnu přemýšlet, jestli jsem nemohl zavolat, jestli jsem nemohl pomoct, proč jsem na to nepřišel, protože jsme byli sousedi, deset kilometrů od sebe jsme bydleli.
Člověk přemýšlí, zda třeba nemohl něco udělat.
Trošku si vždycky tyhle věci dávám dohromady, jestli jsem tomu nějak nemohl zabránit. Pokud ten člověk je nemocný, tak se nedá nic dělat, ale u nás v kapele to takhle skončil ještě Mirek Berka, ten se oběsil, a to bylo také velmi nemilé. Tam jsme to ale trošku čekali. Snažili jsme se a tam to bylo zbytečné. Tomu prostě nebylo pomoci. V tomhle případě nevím, ale mám pocit, že to bylo podobné.
Z vnuka Matouše je vnučka Matylda, prozradil frontman Olympicu Petr Janda |
Když vás potká taková tragédie, řeknete si potom společně s kluky z kapely, co vás trápí a tíží, abyste třeba předešli tomu, aby někdo další neudělal nějakou blbost, nesáhl si na život?
Kapela je teď tak stabilizovaná, že to tam teď momentálně určitě nehrozí. Všichni žijí takzvaným řádným manželským nebo přátelským životem a nikdo takovéhle touhy, myslím si, nemá. Určitě ne.
Petře, vy osobně si připouštíte svůj věk? Protože jste pořád ve výborné kondici. Podle mě vy tu číslovku vždycky vědomě vymažete.
Já jsem se tuhle probudil a opravdu jsem přemýšlel nad tím, kolik mi je. (smích) A říkal jsem: „Tak je mi už sedmdesát pryč, anebo vlastně osmdesát pryč? Osmdesát pryč mi přece nemůže být, to není možný!“ Ale nakonec jsem na to bohužel přišel...
A když potom jdete k zrcadlu?
Jak kdy. Když je v koupelně takové pološero, tak si říkám „dobrý“. A když pak rozsvítím, tak říkám: „No, nic moc.“
Jste sentimentální, když dojde na staré fotografie ze začátků Olympicu?
Moc ne. Já na to nemám čas, projít si staré fotografie. Pořád si říkám, že se k tomu někdy dostanu. Mám tam krabice, mám takovou jednu místnost, které říkám archiv, taková malinká místnůstka. A tam jsou naházené všechny tyhle ty věci, také novinové výstřižky a různé plakáty kapely Olympic. Je tam toho poměrně hodně. Pokud by o to mělo zájem nějaké muzeum, tak jim to dám, protože co já s tím, že jo. Ale že bych se v tom hrabal, to ne.
