Když zmíněná dvojice přinesla koncem sedmdesátých let hrdě na diskotéku jednu ze svých prvních nahrávek a skladbu tam nechala zahrát, bylo rázem po pýše. Stalo se něco, co autoři nečekali – lidé přestali tancovat a odešli z parketu. Publikum u nás ještě elektronickou hudbu či synthpop neznalo a trvalo pár let, než si návštěvníci disco-podniků oblíbili i tento styl muziky.
Petr Dvořák a Pavel Růžička, rodáci z Prahy a absolventi stejné strojní průmyslovky, začali svou hudební dráhu v devatenácti letech v kapele svého spolužáka – gruzínského jazzmana Konstantina Ruchadzeho, který přijel do Československa studovat. Petr hrál na piáno, Pavel na kytaru.
Jejich původní plán odjet po maturitě do Švýcarska, kde žil Petrův strýc, a živit se muzikou se rozplynul poté, co v srpnu 1968 obsadila ČSSR „spřátelená“ vojska Varšavské smlouvy.
K 75. narozeninám vychází skladatelům Petrovi a Pavlovi ORM digitální výběr jejich skladeb
Zpočátku ještě mohli hrát v klubech, co chtěli – jazz-rock, blues nebo funk. Manažera jim dělal František Janeček. Jezdili hodně do Polska, kde vystupovali třeba jako předskokani tamní hvězdy Maryly Rodowicz.
Jenže v Československu přituhlo. Normalizace sílila, přibývalo zákazů a do toho přišel průšvih. Jeden pracovník Pražského kulturního střediska prezentoval bez vědomí muzikantů jejich kapelu Ruchadze Band jako sovětskou hudební skupinu.
Domluvil jim vystoupení v kulturním domě na akci, kde přebírali vyznamenání zasloužilí soudruzi. Když pak na pódium vběhla kapela a začala hrát americkou muziku ve stylu Jamese Browna nebo B.B. Kinga, zůstali dekorovaní papaláši jako opaření. Kapela poté skončila – dostala zákaz hraní.
Pavel Růžička našel azyl u Josefa Laufera, Petr Dvořák hrál s Kosťou Ruchadzem po švýcarských a rakouských barech. Po dvou letech si vydělal na kvalitnější techniku – hammondky či Fender piano – a vrátil se domů. Nastoupil k Evě Pilarové, sourozencům Ulrychovým a nějaký čas hrál také s Lauferem.
U něj oba pomáhali založit kapelu Golem, která fungovala desítky let. Dokončovali Lidovou konzervatoř a už si také zařizovali vlastní nahrávací studio. V Tuzexu koupili magneťák, přes Hifi-klub získali mixážní pult.
Příteli chvátej SOS! Rozverného Štrosmajera před 40 lety vystřídala ponurá Sanitka |
Dva mladí kluci vytvářeli svoje nahrávky v jednom pokoji na Letné ve skromných podmínkách – za pomoci vlastních nápadů a podomácku vytvořených efektů. Vytáhli učebnici fyziky a opakovali si nauku o zvuku.
Pomocí naprogramovaných „krabiček“ se jim podařilo napodobit třeba altovou flétnu, hoboj s charakteristickým nadechnutím nebo drnknutí o strunu. Jejich skladby prý měly lepší zvuk než písně z mnohem lépe vybavených státních (supraphonských) studií.
Nahrávky prodali až do Ameriky. Úspěch měly hlavně ty, které natáčeli napůl na živé nástroje (třeba smyčce nebo bicí) a napůl na syntetizátory. Spolupráce s tamní společností Muzak jim začala přinášet první valuty. Nechali si je posílat na konto do Švýcarska, které jim tam založil kamarád. Další přítel žijící v Londýně jim pomáhal shánět nástroje.
Kde hledali inspiraci? Líbil se jim rakouský jazzrockový pianista česko-romského původu Joe Zawinul, americký skladatel Herbie Hancock nebo jeho krajan – slavný zpěvák Stevie Wonder. Natáčel svoje písně na čtyřstopý magnetofon, který Petr s Pavlem také měli.
Vikingský zrzek
Soukromé nahrávací studio provozovali dřív než mnohem slavnější Karel Svoboda. Jenže v socialismu bylo podnikání zakázané. Aby se aspoň trochu skryli, zvolili si umělecký pseudonym ORM podle vikingské postavy Zrzavého Orma z dětské knížky, kterou kdysi rádi četli. Tři písmena později prezentovali jako zkratku – Organisation Recording of Music.
V roce 1979 jim vyšlo první elpíčko Discofil, kterého se prodalo asi 80 tisíc kusů. Ještě úspěšnější byla jejich spolupráce se dvěma sboristkami, které znali od Josefa Laufera – Hanou Buštíkovou a Danou Vlkovou. Zpěvačky je začátkem osmdesátých let požádaly o produkci pro tehdejší NDR, kde měly vystupovat.
„V té době slavila úspěchy švédská skupina ABBA a světem letělo disco. Nám se to líbilo a já Daně navrhla, abychom vytvořily dívčí duo. Náš sen se zrealizoval díky spojení s Petrem Dvořákem a bratry Pavlem a Vladem Růžičkovými (skupina ORM tehdy měla tři členy, třetí Vlado byl malířem a pomáhal například psát texty, v polovině osmdesátých let emigroval do západního Německa, pozn. red.). Uvěřili projektu a natočili s námi první nahrávky,“ vzpomínala Hana Buštíková.
Po úspěchu v Německu dostaly skladby české texty a zrodily se Kamelie. Prodej dvou jejich alb s písničkami Formule 1, Jako Robinson nebo Cukr, káva, limonáda se vyšplhal na zhruba 800 tisíc kusů.
Ve studiu ORM však nevznikal jen pop, ale i hudba k dokumentům, kresleným filmům nebo televizním inscenacím. Jednu režíroval Jiří Adamec, který muzikantům nabídl spolupráci na nově vznikajícím seriálu Sanitka.
Měli k němu složit veškerou hudbu včetně úvodní písně pro Hanu Zagorovou. Povedenou melodii otextoval Zdeněk Borovec. Skladbu nazvanou Časová tíseň nebo také Můj čas nakonec se zlatou slavicí nazpívali Petr Kotvald a Stanislav Hložek.
Místo Penka Koller
V druhé polovině osmdesátých let pomohli s rozjezdem kariéry mladému talentovanému zpěvákovi Michalu Penkovi. Produkovali mu první singl, jenže blonďatý hezoun pak udělal nevděčné pápá a zamířil za vidinou většího úspěchu do hudební stáje Ladislava Štaidla.
Penka, pro kterého měli ORM připravenou píseň Pár fíglů, tehdy doprovázela skupina Lucie. Po jeho odchodu skladatelé nabídli písničku zpívajícímu bubeníkovi Davidu Kollerovi, ale ten ji nahrávat nechtěl. Nelíbil se mu ani začátek původního textu: „V řádce paneláků jen tvý okno svítí...“, tak ho textař Jan Fischer přepsal na „řádku temnejch domů“.
Koller nakonec do studia přišel, ale jen aby natáčení „příšerně komerční“ písničky odmítl. „Jen přes moji mrtvolu, jen přes moji mrtvolu,“ opakoval. Umluvili ho, aby to aspoň zkusil. S výjimkou posledního refrénu prý skladbu nazpíval napoprvé. Výsledek byl dokonalý a tak se zkušební verze ocitla na desce.
Od seriálu Sanitka k undergroundu. Unikátní kompilace dua ORM vyšla v Londýně |
I když tak jednoduché to nebylo. Tehdejší redaktor Supraphonu Miroslav Černý singl vydat nechtěl. Nelíbilo se mu, jak Koller zpívá a frázuje. Tvrdil, že se to nedá poslouchat.
„Pánové Černý a Maťátko, pěkní zm*di. I kdybych je na místě zabil, druhý den by tam seděli jiní, ale stejní k*eténi. Pomalu jsem přestával věřit, že bychom někdy mohli vydat desku,“ vzpomínal později Koller. Vinyl nakonec v roce 1988 vyšel a píseň známá také jako Šrouby do hlavy u publika zabodovala.
Ve stejné době napsalo duo ORM hit pro Ivetu Bartošovou. Jmenoval se Dej mi ruku a její partner Ladislav Štaidl ho údajně odmítl na chystanou desku zařadit. Zpěvačka si však píseň prosadila. Štaidl tehdy – možná naschvál – na obalu elpíčka nepravdivě uvedl, že skladbu nahrál se svým orchestrem.
Po revoluci jejich studio pomáhalo při vzniku desky třeba skupině Žentour (003), Lucii Bílé (Missariel) nebo Anně K (Já nezapomínám) – u té ale nešlo o celé album. Zpěvačce se práce nezamlouvala, proto elpíčko dokončila u Miloše Dodo Doležala.
Přes dvacet let, konkrétně od roku 1994, spolupracovali s Karlem Gottem, pro něhož napsali jeden z velkých hitů přelomu tisíciletí – píseň Jako James Bond. V roce 2004 oblékli do hudebního kabátu seriál TV Nova Pojišťovna štěstí, a to včetně duetu Den, kdy se vrátí láska, který nazpívali Leona Machálková a Petr Kolář.
Nezanedbatelnou část jejich diskografie tvoří znělky, jingly a předěly. Složili je například pro rádia Evropa 2, Frekvence 1, Český rozhlas Radiožurnál nebo Českou televizi.
K 75. narozeninám jim u Supraphonu vychází digitální kompilace, která čítá přes čtyřicet skladeb. Duo ORM má také v plánu vydat některé svoje soundtracky, kterých se část fanoušků už léta dožaduje – zejména toho k seriálu Sanitka.
