Pohádka Tři oříšky pro Popelku kdysi předurčila vaší pozdější profesi. Jak to dnes mají s pohádkami vaše dcery?
Je to tak. Díky Libušce Šafránkové, ale hlavně díky jejímu pohádkovému koni Juráškovi, jsem kdysi zatoužila být herečkou. Ale také jezdkyní, což se později skutečně stalo.
Co se týká mých dcer, na Popelce začala momentálně ujíždět hlavně ta mladší. Jestli to předznamená její budoucí povolání, kdo ví. Pro holky je každopádně divadlo díky mě a manželovi něco tak normálního a tak běžná součást každodenního života, že do něj možná jednou vplují samy a zcela automaticky.
Na svém kontě máte několik pohádkových rolí, pouštíte si je doma často?
Pohádek jsem natočila celkem dost, namátkou můžu jmenovat třeba O princezně se zlatým lukem, O princezně z Rimini nebo Duhovou pannu. Holkám je samozřejmě doma pouštíme a je legrační, že jim to přijde tak normální, že je maminka pohádkovou postavou, že se mě občas zeptají v souvislosti s některou mou kolegyní, jestli jsem to taky já.
Herectví jste nikdy nestudovala, do své profese jste pronikala za pochodu a v poměrně velkých rolích. Kdo byl pro vás v té době největším učitelem?
Zásadní byl pro mě samozřejmě můj úplně první režisér Zdeněk Černín, který si mě všiml ještě na gymplu, když už jsem v té době pro Městské divadlo Brno nazkoušela roli ve West Side Story. Dále nemohu nezmínit jeho slovenského kolegu Romana Poláka, se kterým spolupracuji dodnes. Roman je velmi výjimečný režisér a každý, kdo s ním kdy spolupracoval, to dobře ví. Pro mě znamená velkou školu divadla, ale i života, což k sobě neodmyslitelně patří.
Vkročením přes práh jeviště se herec nestává jiným člověkem, ale to, co divákům nabízí, je zase jen o něm samotném. Herec se musí umět dívat kolem sebe, na svět, na život i na své kolegy a pořád dokola to zkoušet předávat dál. Přesně toto je herectví.
West Side Story, kde jste hrála a tančila svou vůbec první roli, tehdy režíroval Stanislav Moša, velká ikona brněnské scény. I s ním spolupracujete dodnes.
S naším panem ředitelem jsme k sobě hledali dlouho cestu. Před časem to však se mnou zkusil a od té doby je v Městském divadle Brno vlastně mým dvorním režisérem. Musím říct, že je neuvěřitelnou kombinací skvělého obchodníka a umělce zároveň. Prostě ideál pro vedení velkého divadla.
Jak jste si poradila s koktáním, které provázelo vaše herecké začátky?
Nešlo o koktání, říká se tomu překotná mluva. To mám společné s Brucem Willisem. Stejně jako on, i já jsem mívala problémy se začátkem věty, kdy jsem se lidově řečeno nemohla „vyžvýknout“. Byl to důsledek jisté nervozity, kterou mohlo způsobit i trauma prodělané v dětství. Tato vada řeči se vlastně nedá odstranit, dá se však vědomě pracovat na tom, aby nepřicházela. Občas se mi to ve vypjatých situacích ještě stává, ale dnes už vím, jak si s tím poradit.
Mimochodem, to moje překotné vyjadřování se mi nevyhnulo ani v roli Desdemony v Othellovi, kde zaujalo Milana Uhdeho natolik, že na mě napsal velmi pochvalnou kritiku do novin postavenou na tom, jak byl můj projev vlastně přirozený a autentický.
Paradoxně jste začínala Shakespearem, který bývá pro herce často tou nejvyšší metou. Jak jste ho vnímala tehdy a jak se na jeho hry díváte dnes?
Radši než komedie mám jeho dramata. Shakespeare je bezedná studnice pravd a podobenství, naprosto nadčasový geniální autor, který byl a je aktuální v každé době. Můžeme v něm najít spoustu moudrostí a rad do života, ostatně tak on to i při psaní svých her myslel, aby si je jeho diváci opravdu brali k srdci.
Shakespeare je plný jinotajů, kterým však jeho herci a diváci musí aspoň trochu rozumět. Třeba ve Večeru tříkrálovém je scéna s prstenem, který je zde symbolem panenství, což když nevíte, souvislosti příběhu vám potom unikají. Moc důležitý je přesný překlad. Nejde jen o znalost jazyka, ale i o znalost Shakespearovy doby, v čemž je vynikající pan profesor Martin Hilský.
Zmíněný Milan Uhde a jeho kritika na Othella vlastně zapříčinila vaší další spolupráci s režisérskou legendou Ludvíkem Rážou.
Náhody jsou někdy opravdu nádherné. U kritiky pana Uhdeho byla v těch novinách i moje fotka a náhodou ji někde na stole na Kavčích horách viděl pan režisér Ráža, který zrovna v tu chvíli dělal konkurz na obsazení své nové pohádky. Ukázal prý na fotku se slovy „tu chci“, a tak jsem dostala svou první televizní roli a možnost spolupráce s největšími hereckými osobnostmi té doby, jako byli například pánové Vinklář, Brzobohatý nebo paní Hlaváčová.
Vaším prvním televizním seriálem byla Redakce, která měla ambice být ve své době tím, čím je dnes například seriál Ulice, tedy dlouhodobým projektem. Jak vzpomínáte na svou roli fotografky Kláry Vlkové?
Tenkrát jsme se poprvé setkali s fenoménem, který je u dnešních seriálů zcela běžný, tedy s tím, že herec znal vývoj své postavy maximálně tak pět dílů dopředu. Byli jsme z toho vykulení, protože něco takového se nehraje moc dobře, ale samozřejmě i s tím jsme si poradili. Takové projekty se asi jinak dělat nedají.
Navíc jsme tenkrát byli stále ve skluzu, takže nebylo třeba výjimkou točit osmnáct hodin v kuse. Ale bylo to krásné. Pro mě to byla ještě bezstarostná doba bez závazků. Moc ráda na ni a na svůj tehdejší pražský život vzpomínám.
V Redakci jste hrála fotografku, neprobudila ve vás tato role lásku k focení?
Vůbec nerozumím žádným technologiím, ale fotila bych strašně ráda. Často kolem sebe vidím nádherné situace nebo scenérie, ale moc nejsem schopná je zaznamenat. Občas se o to pokouším aspoň mobilem.
Díky této roli jste zabrousila do světa médií. Co říkáte na jejich roli a vliv v dnešní době?
Vliv médií je samozřejmě obrovský, i když si myslím, že jejich sílu jim dnes tak trochu odčerpávají sociální sítě. Prostřednictvím nich si totiž každý může vydávat něco jako své vlastní noviny nebo obrázkový časopis a ovlivňovat tak veřejné mínění celkem obstojně, minimálně v komunitě svých fanoušků neboli čtenářů. I když samozřejmě, tato realita je velmi virtuální a hodně subjektivní, je to taková hra s informacemi, které se dnes dopouští ostatně i běžná média. Toto je potřeba mít stále na paměti.
V seriálu Ordinace v růžové zahradě jste skončila tak, že jste odcestovala do Prahy. Naše hlavní město vás nikdy netáhlo?
Možná někdy v začátcích, ale dnes už bych neměnila. Sociální vazby se nebudují tak snadno a v Praze prakticky žádné nemám. Brno je moje úžasná základna, odkud vyjíždím za natáčením i další prací po celé republice. I když je můj manžel Slovák, neumím bohužel tak dobře slovensky, abych se mohla o práci ucházet i u našich milých sousedů. Tam by mě to hodně táhlo.
Pavla Vitázková
Co vy říkáte na češtinu vašeho manžela, herce a zpěváka Dušana Vitázka?
No, mohlo by to být lepší (smích). Je u nás ale několik slovenských herců, tedy spíš hereček, u kterých byste ani náhodou nepoznali, že čeština není jejich rodný jazyk.
Nosíte si, jak se říká, vaši práci domů?
Spíš ne. Doma žijeme normální rodinný život. Ale samozřejmě, pokud nastanou problémy nebo někoho něco trápí, řešíme to spolu. Ani při učení textů si vlastně nepomáháme. Dušan se je učí spíš v noci, kdežto já nejraději odpoledne, když mám volno a děti třeba spí. Zalezu si v teplácích do postele, to je moje učebna.
Do povědomí televizních diváků jste se zapsala také seriálem Cesty domů, kde jste pro změnu zemřela při autohavárii.
Umírat v roli mi nevadí. V tomto případě jsem se však cítila jako dítě, které předčasně opouští tábor, kde ještě ostatní děti zůstaly. Byli jsme skvělá parta, takže se mi vážně nějakou dobu stýskalo. Ale to je herecký život. Scenáristé zavelí a někdo musí z kola ven. Cesty domů pro mě byly zásadní i díky setkání s režisérem Jiřím Adamcem, s ním jsem asi definitivně odložila svůj ostych před kamerou. Coby žák Ludvíka Ráži je pan Adamec opravdu úžasný herecký režisér, se kterým je na place moc dobře a který chápe, že stresovat nás herce - křehké nádoby - vede jen k dalším nepovedeným klapkám.
Pavla Vitázková
Měla jste někdy pocit, že se ze své role zblázníte?
Ne. Spíš jsem zažila stav, kdy jsem měla pocit, že se zblázním bez role. Role jsou báječný ventil a relax, nevím, jak to mají ostatní kolegové, ale pro mě je hraní taková moje vlastní psychoterapie. V reálném životě jsem spíš racionální, své emocionalitě popustím uzdu právě spíš jen na jevišti.
Jste známou ochránkyní práv zvířat, co vám v této oblasti leží na srdci nejvíc?
Toho je hodně, třeba psí množírny. Nemám radost z naší legislativy, která na práva zvířat vůbec nemyslí. Slyšela jsem názor, že věznice jsou přeplněné a nelze tam ještě zavírat člověka, který třeba umučil nebo zabil psa. S tímhle já absolutně nesouhlasím a nechápu to. Takový čin o něčem svědčí a vypovídá. Lidem, kterým nevadí utrpení zvířat, možná jednou nebude vadit ani utrpení lidí.
Pozornost se odvádí poukazováním na zneužívání zvířat v cirkusech, což paradoxně není to, co by se mělo podle mého názoru řešit primárně. Zvířata v cirkusech jsou opečovávaná takovým způsobem, že o ty bych se zase až tak nebála. Psí množírny jsou však zločiny prováděné na živých tvorech podložené velkým byznysem. Proto všem, kteří si chtějí pořídit psa, doporučuji buď návštěvu útulku, nebo koupi štěněte s doklady u prověřených chovatelů.
