Ačkoliv si Pavel Řezníček zahrál v několika detektivních seriálech, včetně oceňovaného Cirkusu Bukowsky nebo Profesora T., žánr krimi mu není moc blízký. „Nejsem typ na akční hrdiny. Na vyšetřovatele nejsem dost velký drsňák, vraha podle mě hrát nemůžu,“ přemítá nad svou hereckou typologií.
Ve vztahovém dramatu Cena za štěstí jste si zahrál absolutně pozitivní postavu. Je to až takový bezvýhradný dobrák, že?
Přesně tak, je to muž, jenž stojí po boku ženy, kterou miluje a snaží se jí pomoci přenést přes všechny problémy, jejž má s bývalým mužem a otcem svého dítěte. Alespoň tak jsem se ho snažil hrát.
Herci si většinou víc libují v rolích zloduchů. Nebyla pro vás tato postava tak trochu nudná?
Ne. Já mám naopak kladné postavy rád a baví mě. Nemám touhu hrát například masového vraha, do kterého bych se musel vžívat. Tyhle herecké ambice hrát záporáky nemám. Navíc mám pocit, že se takovými postavami člověk nějakým způsobem vždycky trochu ušpiní.
Nestává se vám, že si občas spolu s rolí odnášíte práci i domů do soukromí?
To nesmím a naštěstí se mi to nestává. Tento problém mívají spíše divadelní herci, když mají opravdu těžké zkoušení a tři měsíce jsou ponoření třeba do Richarda III. I když je pravda, že když jsem před nedávnem točil seriál Profesor T., což byla více než dvouměsíční intenzivní práce, tak jsem se chvílemi v civilu přistihl, že se začínám chovat jako pan profesor. Musel jsem to pak raději začít brzdit a zase odstřihovat profesora od Pavla.
Konkrétně k této postavě jste si prý nemusel hledat cestu nijak složitě a sžil jste se s ní celkem rychle.
Ano, protože je perfektně napsaná. Byla radost hrát takového trošku podivína a asociála. Jsou to témata, která jsou mi blízká a rozumím jim.
Také si libujete v tom, když jste co nejdál od lidí?
Ano, to umím. Bohužel. Občas to opravdu potřebuju.
Myslíte, že je to důsledek povolání herce? Taková druhá strana mince?
Asi ano. Jsou herci, kteří jsou rození extroverti a mají rádi, když se mohou předvádět, ale já to tak nemám. Cítím se svobodně, když stojím před kamerou, ale neustále exhibovat před lidmi, to není moje parketa.
Je toto důvod, proč už nějaký ten pátek, konkrétně už dvě dekády, nehrajete divadlo?
Ano, v divadle už nejsem, ale pokud by přišla nějaká nabídka, která by mě opravdu zaujala, tak bych se jí nejspíš nebránil.
Vystudoval jste nejen herectví, ale i divadelní režii. Ani z téhle stránky vás divadlo neláká?
Stále se snažím kontinuálně sledovat aktuální věci a číst nové české romány a přemýšlím, zda by to a to stálo za adaptaci nebo filmový scénář. Zatím jsem ale nenašel nic, čemu bych se chtěl třeba rok opravdu intenzivně věnovat a přenést to na plátno nebo na jeviště. Pořád jsem nenarazil na něco, co by mě tak silně oslovilo.
Přitom to bylo právě divadlo, které vás před lety zlákalo z jiné cesty. Původně jste chtěl být profesionálním fotbalistou.
To byl můj velký sen – být slavný fotbalista. Jenže když je vám sedmnáct osmnáct, tak se to začne lámat a člověk musí přejít z dorostenců do mužské kategorie, kde je to jednak masakr a jednak tam zapadne spousta talentů. Já jsem zase tak velký talent nebyl a už jsem cítil, že na reprezentaci, Real Madrid ani Barcelonu by to nebylo. Tak jsem se vydal jinou cestou. Navíc už jsem měl fotbalu také dost, protože jsem se mu věnoval od pěti let. Takže to bylo takové menší fotbalové vyhoření.
Vraťme se ještě ke snímku Cena za štěstí. Údajně jste se kvůli němu začal učit hrát na kytaru.
To je pravda. Spoustu let jsem si přál naučit se na kytaru, a až tady se ve scénáři objevil požadavek, že bych měl být schopný něco menšího zahrát. To mě nakoplo, takže jsem si koupil kytaru a začal jsem se učit. Teď jsem šťastný, že něco málo umím a trénuju dál. Neumíte si představit to štěstí, když si pak zahrajete třeba nějakou písničku od Nedvědů, ačkoli jinak tuhle hudbu třeba vůbec nevyhledávám. Jakmile jsem to ale zvládl zahrát sám, měl jsem obrovskou radost.
Už jste měl možnost si svůj nový um vyzkoušet někde u táboráku?
Zahráli jsme si společně s tátou. Bylo to parádní. On hraje na kytaru celý život a teď se nám to konečně podařilo společně. Musela mě k tomu ale přivést role, jinak bych to pořád jen odkládal.
Pavel Řezníček■ Narodil se 11. října 1966 v Brně. |
Užíváte si tyto situace, kdy si kvůli roli musíte osvojovat něco nového?
Mám to rád. Hrozně bych to chtěl zažívat častěji. Je to věc, kterou vyloženě závidím hollywoodským hercům, že dostanou scénář třeba půl roku nebo rok dopředu a musí se kvůli natáčení něco skutečně naučit, aby to perfektně zvládli a na plátně pak bylo vidět, že to ovládají. Tyhle výzvy miluju a strašně se mi to líbí.
Zažíváte je často? Například pár policistů už jste si zahrál, tak se nabízí příprava na nějaké akčnější scény.
Jen hodně málo. Nejsem žádný akční hrdina. Teď se navíc stále drží vlna kriminálek, ve kterých podle mě nemůžu hrát vraha a na vyšetřovatele nejsem dost velký drsňák. Takže se těším, až opadne zájem o kriminálky a začnou se zase víc točit normální věci.
Co myslíte těmi normálními věcmi?
To, co bylo běžné dřív, že se například často adaptovaly velké romány pro televizní obrazovku. Jenže tenhle boom všemožných kriminálek už trvá několik let a pořád se drží.
Proč myslíte, že diváky krimipříběhy tak baví?
Asi je to tím, že v závěru hlavní hrdina vždycky vyzraje nad zločincem a chytí ho, což tady v reálu moc nezažíváme.
Máte zkušenosti s různými druhy seriálů, i s těmi takzvaně nekonečnými. Tvůrci si často stěžují, že práce na takových projektech připomíná občas práci v továrně. Jak to vnímáte vy?
Beru to tak, že je to naše obživa. Navíc je podle mě dobré stát před kamerou co nejvíc. Když pak přijde třeba náročnější filmová role, není z toho člověk tak vyplašený, umí se před kamerou chovat a není z ní nervózní. V tom je podle mě pro herce velký přínos seriálů. Je to zkrátka neustálý trénink, a učit se musíte celý život.
Vidíte, to mě nikdy nenapadlo. Může herec z herectví „vypadnout“?
Mě například všichni, i můj pedagog Boris Rösner, zrazovali, že nemám odcházet z divadla, protože je to pro herce špatně. Zatím nejsem v divadle dvacet let, neschází mi to, ale upřímně nevím, co by to se mnou udělalo, kdybych měl zase vystoupit před lidmi. Myslím, že tréma by byla obrovská. Je to věc, kterou musíte neustále drtit každý den, aby se herec vyhrál a mohl být na jevišti suverénní. Před kamerou jsem zvyklý, tam mě nic takového nesvazuje.
Řezníčkova Cena za štěstíPavel Řezníček jde z role do role, a to nejen v seriálech. Po úspěšné kriminálce Profesor T. – v níž Řezníček ztvárnil hlavní postavu Jáchyma Taubera trpícího fobií z nečistot a bakterií – vstupuje do kin snímek Cena za štěstí.  Letiště (2006)  Cirkus Bukowsky (2013)  Cena za štěstí (2019) Řezníček se ve filmu objevuje jako partner Kláry Pollertové-Trojanové, jejíhož syna ztvárnil její skutečný syn Josef Trojan. Režisérkou snímku je Olga Dabrowská, která na plátno dostala téma, jak se problémy rodičů přenáší na děti a proč je občas systém sociální péče postavený na hlavu. Ve filmu hraje také Ivana Chýlková, Vanda Hybnerová nebo Tomáš Hanák. Scénář napsala sama režisérka. |
10. ledna 2019 |
