Jsme u vašeho stánku Vandráků. Co v něm návštěvníci nacházejí?
Pro nás je nejdůležitější se s lidmi tady potkat, povídat si, slyšet jejich reakce na to, co jsme vytvořili. To je ta největší odměna. Jasně, máme tady knížky, trička i náš „vynález“ hajzlišák, ale to všechno je vlastně navíc a zároveň prostředek, který nám pomáhá k realizaci. My si ty cesty produkujeme sami, nechceme být závislí na televizích, jejich dramaturzích, kteří by nám do toho mluvili. Takže si na ty to musíme vydělat sami.
Napadlo vás na začátku, že Vandráci budou mít takový ohlas?
Vůbec. A jsme za to vděční. My vlastně spojujeme všechno to, co nás baví do jedné profese. Cestování, motorky, divadlo, film. Pro většinu lidí je to jen zábava, pro nás taky – zároveň ale i naše práce. Když někam jedeme, říkáme, že jedeme pracovat a říkáme pravdu. Je to dar, ale taky fakt práce.
To, že se nám povede lidi vtáhnout do našeho způsobu vyprávění nebyla samozřejmost. Jsme šťastní, že máme od lidí pozitivní zpětnou vazbu. Chválí dokument v televizi, knihu, chodí na besedy. Ale naše největší výzva, celovečerní film s přesahem, kde překračujeme žánr dokumentu, viděl jen zlomek diváků. Spousty z nich ani o filmu netuší. Doba je jiná, lidi do kina tolik nechodí.
Na poslední cestě jste byli tři – vy, Honza Révai a Hynek Bernard. Jaké je to být dva a půl měsíce spolu takzvaně 24/7?
Je to náročné, protože já jsem zároveň i velký samotář. Nechtěli jsme, aby Hynek byl jen kameraman. Chtěli jsme, aby byl jeden z nás, a tak točíme všichni. Každý jsme úplně jiný, to znamená, že si i někdy lezeme na nervy a „ponorka“ je blízko.
Na první cestě do Střední Ameriky jsme se dokonce rozdělili. A Guatemalu si projeli každý sám. A pro mě to byly nejkrásnější čtyři dny. (usmívá se) Ale třeba v Papui-Nové Guineji to nešlo. Je to divočejší země, navíc jsme točili i celovečerní film.
Jak jsme se hádali kvůli kakau a domorodci nás měli za bohy. Pavel Liška vypráví |
Naučili jste se spolu lépe komunikovat?
Určitě. Poznáme na sobě, když se něco děje. Víme, kdo co potřebuje, kdo má na co lepší buňky, na co je silnější. Naučili jsme se doplňovat. To je strašně důležité. Každý máme své místo a svou roli, a to už je mnohem čitelnější.
Jan Révai a Pavel Liška (2. března 2026)
Plánujete další výpravu?
Ano, pozvolna, zřejmě poslední. A máme takový nápad, který nás zase posouvá o něco dál. Pro nás totiž není důležité jen to samotné dobrodružství na cestě. Stejně důležité je ten náš příběh pak i odvyprávět. A vyprávíme jej hned několika způsoby – televizním dokumentem, knihou – to si já samotář užívám, protože každý si píšeme jen ten svůj pohled – a pak celovečerním filmem.
Občas mám pocit, že se na mě mladí dívají jako na dědka, říká Révai o padesátce |
Ten je pro nás největší výzva. Chceme ten žánr klasického celovečerního dokumentu překročit. Mít přesah. Náš dokument má svůj neobyčejný příběh, trochu mystérium a trochu fikce. Celý rok po návratu z ostrova jsme trávili post-produkcí. To hledání formy a jazyku, jakým způsobem vyprávět film, je pro mě dobrodružstvím úplně rovnocenným jako být na té cestě samotné.
Máte na cestách strach?
Jasně. A patří to k tomu. Někdy se bojíme, když nemusíme. A někdy se nebojíme, když bychom měli. To je jako s prášky na malárii – brali jsme je, když jsme nemuseli. Nebrali, když jsme měli. (smích) Ten strach je součást dobrodružství. Bez něj by to nebylo ono.
Jste obecně typ, který rád vystupuje z komfortní zóny?
Asi ano. Mám vyzkoušené, že když člověk udělá něco navíc, i něco nepříjemného, odměna přijde. Ty největší zážitky a poznání nepřichází úplně zadarmo.
Máte ještě nějaký velký sen?
Jo. Chtěl bych vyrazit úplně sám. Bez kamer, bez kluků, bez toho, že to musím hned zaznamenávat. Natáčení je totiž obrovský žrout zážitků. Chtěl bych někde být naplno, bez povinnosti to sdílet. A pak si to třeba zpracovat až zpětně. To je můj sen.
Co herectví?
Divadlo. Film. Radost. Dělám si už jen radosti. Byla doba, kdy jsem točil i tři zajímavé filmy ročně. Teď tak výjimečné nabídky nemám. A jsem šťastný, že mi to ani tolik nechybí. Film je pro mě výjimečné nádherné médium, tak hluboké a vnitřní. Když přijde něco, co mě chytne za srdce, půjdu do toho naplno. Ale dělat něco, co pro mě takovou hloubku nebo hodnotu nemá, jen proto, abych točil, nechci. Radši si počkám na to pravé.
A jak jste se k herectví dostal?
Já vlastně jsem docela introvert. Brácha šel na střední do amatérského divadla. A protože tam byly hezké holky, tak jsem se hecnul. A šel taky. (smích) Ale zároveň to máme i v rodině. Děda byl herec.
Větší fyzické dno jsem nezažil, říká Pavel Liška o Papui Nové Guineji |
Máte jeden film, který je pro vás nejvíc?
Nemám. Každý je pro mě výjimečný z jiného důvodu. Návrat idiota byl první, byl a je to výjimečný film sám o sobě. Měl jsem štěstí na režiséry. Ale žádný svůj top nemám. Mám osobní vztahy k těm filmům, nikoliv žebříček.
Jak jste na tom s pamětí?
Texty si pamatuju dobře. Ani se je moc neučím, ony se mi uloží při čtení a zkoušení. Ale pak třeba hledám špunt ve vaně a on je celou dobu na svém místě. (smích)
Jan Révai, Igor Brezovar, Martin Písařík a Pavel Liška (2. března 2026)
Vraťme se k motorkám. Kdy jste poprvé seděl na motorce?
V devíti letech. Táta nám pořídil Stadiona (český typ mopedu) s řazením ručním. Deset let jsem jezdil minikáry za Svazarm Liberec. Od třinácti řídil auto. Motorka ke mně patří odmala.
Jedna osobní otázka – jste teď šťastný?
Na naší besedě o Papue Nové Guineji vyprávíme, jak jsme se dlouho připravovali na tenhle divoký ostrov, ještě nedávno ostrov lidojedů. A když k nám chodily samé katastrofické a mnohdy přehnané zprávy, jak je ta země nebezpečná, říkali jsme si, jestli jsme se tentokrát nějak nepřecenili… „Nemůžeme se přece nevrátit domů! Máme doma ženy a děti.“ A já kluky opravil: „Hoši já už jen děti. Po Střední Americe, kde jsme byli čtvrt roku, mám už jen děti, hoši. Nu, tady vidíte jak to cestování osvobozuje!“ Mám děti a jsem svobodný. Nemůžu nebýt šťastný.
Litujete něčeho?
Ne. Všechno má smysl. Blbé věci nás posouvají. Proto jsou zapotřebí. Nelituju.
14. února 2023 |
