Bob Divílek je bývalým reprezentantem České republiky v kulturistice, mistrem republiky a úspěšným sportovcem vůbec. Časem však zjistil, že svaly se dají zúročit i jinak, a přeorientoval se postupně z čistě sportovního prostředí k exhibičním vystoupením.
"První vystoupení jsem měl v brněnském Varieté Rozmarýn. Bylo to tehdy u příležitosti oslav MDŽ a ředitel varieté po mně tehdy chtěl, aby si přítomné oslavenkyně trochu užily svaly, jak mi říkal. Moc se to tenkrát líbilo, ženský byly úžasný," vzpomíná pan Divílek.
Možná právě tehdy se rozhodl, že se podobnými vystoupeními pokusí živit. "Moje vystoupení jsem měl promyšlené tak, že to nebylo jen o svalech a kulturistice. Byly tam i prvky gymnastiky, akrobacie, byla v tom estetika i elegance," popisuje.
V roce 1972 získal své první stále angažmá ve Varieté Praga a další více než dvě desítky let byl jeho život ve znamení úspěšných vystoupení, působení ve slavných varieté. "Jednou za mnou přišel šéf Moulin Rouge s tím, že moje Golden show, v níž jsem vystupoval natřený zlatou barvou, je sice dobrá, ale měl bych zkusit něco nového. A dal mi fotku nějakého Inda, který byl složený v malém plastovém akváriu. Bylo to neuvěřitelné! Trvalo mi rok, než jsem se to naučil a poprvé s tím vystoupil před lidmi," líčí Divílek, jak se inspiroval ke svému zásadnímu číslu.
Do akvária se skládá už mnoho let, vystoupení obdivovaly tisíce diváků a zaujal s ním i porotu talentové soutěže. Dokonce natolik, že ho jindy přísný Jaro Slávik nadšeně ujistil, že toto číslo patří do Las Vegas. Tam sice Bob Divílek ještě nevystupoval, ale v rámci Evropy zpestřil řadu různých programů a show. Život na cestách si vzal svou daň v podobě nedostatku času na soukromý život.
"Měl jsem pár známostí doma, měl jsem také přítelkyně po dobu mých zahraničních angažmá. Ale nikdy jsem se vlastně kvůli své práci neoženil a už na tom nehodlám nic měnit," směje se dnes. Navzdory tomu je pyšným otcem desetileté Barborky, která žije se svou mámou a nevlastním otcem v Itálii.
"Život je přece o tom, abychom ho žili, dívali se dopředu, a ne abychom se šťourali v minulosti a stále si na něco stěžovali. Každý se může mít dobře - ale musí sám chtít, aby to tak viděl," uzavírá své vyprávění svérázný důchodce.
