Mezi herečkami jste asi jedna z mála s vysokoškolským titulem z neherecké školy.
Nebyla jsem si v tom věku, kdy člověk rozhoduje o své budoucnosti, zase tak úplně jistá, že bych chtěla být herečkou. Zvolila jsem proto raději klasické vzdělání a otázku své profese nechala tak do budoucna otevřenou. I když se po mých hereckých zkušenostech nabízela konzervatoř, na tu jsem jít nechtěla. Vystudovala jsem management obchodu a služeb a později humanitní a mediální studia na Metropolitní univerzitě.
Máte pocit, že by vám klasické herecké vzdělání někdy chybělo?
Já ten pocit nemám a myslím si, že herectví se dá naučit i jinak než studiem konzervatoře nebo DAMU. O tu jsem se ostatně na popud rodičů i ucházela, ale nepřijali mě. Myslím si, že to bylo i proto, že jsem to spíš dělala kvůli nim. Mně osobně se k přijímačkám totiž moc nechtělo.
Co pro vás bylo a je ten největší herecký oříšek?
Asi pláč před kamerou. Speciálně v seriálu Ulice nejsou ty situace natolik emocionálně vyhrocené, aby to šlo člověku samo z přirozeného dojetí. Výjimkou bylo teď loučení s mým seriálovým bratrem Kubou Štáfkem, který podle scénáře odjíždí do zahraničí, ale my jsme věděli, že odchází ze seriálu. To mi šlo úplně samo, aniž to bylo ve scénáři. V situacích, kdy to obraz vyžaduje a nejde to, používají maskéři různé pomůcky, které slzy spolehlivě vyvolají.
Na televizní obrazovce jste od svých sedmi let jako doma. Tehdy jste dokonce začínala coby moderátorka dětského pořadu o vážné hudbě.
To byla moje první větší televizní práce, do té doby jsem točila různé reklamy, jako třeba na banku, jogurt, bonbóny, zubní pastu a tak. První focení byla reklama na trvanlivé mléko. Krabici od něj jsme dokonce měli dlouho vystavenou doma v kuchyni. Už se ale někam ztratila.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Hříchy pro pátera Knoxe: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Největší z pierotů: Ulice: |
Díky konkurzu na dětské role jste byla obsazena do vašeho prvního seriálu Ranč U zelené sedmy. Jak se zpětně díváte na svůj herecký debut?
V Ranči jsem moc nemluvila, kolegové a kamarádi si ze mě dělali legraci, že tam hraju němou. Dívat se na sebe takhle zpětně mi připadá podobné tomu, jako když si třeba prohlížím svá videa z dětství a směju se sama sobě, jak jsem tehdy vypadala. No doufám, že se moje herecké umění od dob Ranče někam posunulo! (smích)
Pak následovala role Terezy Jordánové v seriálu Ulice, se kterou stárnete už 13 let. Jak se vám s ní žije?
Žijeme spolu polovinu mého života, ale mám to striktně rozdělené. Terezou jsem ve chvíli, když se řekne akce, pak už ale ne. Mám to jednodušší než diváci. Ti mě berou jako seriálovou postavu i v normálním životě, i tam jsem pro ně prostě Tereza.
Vysloužila jste si od nich kvůli své roli někdy nějaké veřejné útoky?
Mám to štěstí, že moje postava je veskrze pozitivní, takže na její hlavu nic takového nepadá. Bylo jen jedno období, kdy měla Tereza vztah s ženatým mužem, tak to bylo trošku na pováženou, ale dokonce i v té době diváci Terezu podporovali a radili jí, co má dělat.
Která scéna v Ulici se vám hrála nejhůř?
Jednoznačně scéna, když jsme točili pokus o znásilnění. Kluci tam na mě byli tři, a docela nás to pak vzalo. Bylo to hodně autentické.
Máte mezi kolegy ze seriálu své kamarády?
Mám, hned několik. Patří mezi ně Anička Fixová, Aneta Krejčíková, Filip Rajmont nebo Matouš Ruml, a pak samozřejmě Kuba Štáfek, můj seriálový brácha. Speciálně kluci toho mají tolik, že volný čas spolu trávíme málokdy, ale když už se to podaří, stojí to opravdu za to.
S Ulicí jste natolik spjatá, nebojíte se zaškatulkování?
Samozřejmě, že ta třináctiletá škatulka je znát. Já mám ale Ulici moc ráda a jsem jí neskonale vděčná za to, že jsem díky ní tam, kde jsem. Kdybych měla před nástupem do Ulice za sebou víc rolí, bylo by to možná jinak. Nicméně se na svojí škatulce snažím pracovat.
Jak přesně?
Třeba prostřednictvím internetového seriálu Kadeřnictví, kde jsem nedávno začala hrát, anebo díky filmu Monstrum, který se odehrává v 50. letech a pojednává o životě Otakara Švece, který byl autorem sochy Stalina v Praze na Letné. Jsem moc ráda, že mi Viktor Polesný dal tuhle příležitost. Navíc jsem tam hrála začínající herečku, která se dostala na DAMU! Tak aspoň někde se to povedlo. (smích)
Stále sníte o tom zahrát si v pohádce?
Ano a stále nic! Letos mi navíc bude třicet, takže role princezny se mi začíná nebezpečně vzdalovat. (smích) Zahrála bych si ale ráda cokoliv, klidně i vodníka nebo čerta. A kdyby šlo navíc o pohádku, která se vysílá na Štědrý den, doma by z toho byla radost obrovská.
Ovládáte několik světových jazyků. Chodíte také na konkurzy na role do zahraničních filmů jako spousta vašich hereckých kolegů?
Vůbec. Nejsem asi ani vedená v žádné herecké agentuře, takže pozvánky na castingy nedostávám. A ani nemám takové ambice. Nedávno mi ale volali z České televize kvůli německy mluvené roli do historického filmu. Ale bohužel jsem nemohla, což mě docela mrzelo.
Máte za sebou i svou první divadelní premiéru v Branickém divadle. Jak jste vnímala živý kontakt s diváky?
Moc se mi to líbilo, hraní s okamžitou zpětnou vazbou je o něčem úplně jiném. Musela jsem si zvyknout mluvit nahlas, což před kamerou není potřeba, ale s každým představením na tom pracuju a snažím se zlepšovat. Baví mě hrát komedie, kde jsou reakce diváků nejmarkantnější. Ten pocit, že se lidem líbí, co děláte, je k nezaplacení.
Ranč U Zelené sedmy (1996)
Party seriálu Ulice (2010)
Kalendář Psí život 2014
Co tréma?
Ta byla ze začátku obrovská, ale už se to lepší. Na druhou stranu si myslím, že tréma je důležitá. Tréma nás herce udržuje v bdělosti a má své důležité místo. S ní nikdy na vavřínech neusnete.
Vaší kolegyní z Branického divadla byla i Uršula Kluková. Dalo by se říct, že byla vaší průvodkyní do té doby neznámými divadelními prkny?
Takových kolegů tam bylo víc, ale ona byla z našeho souboru rozhodně největší matador. Je neskutečně vtipná, to hned tak s někým nezažijete. Když náhodou zapomene text, stejně něco říká, a vy jste z toho na pokraji totálního odbourání se, což samozřejmě diváky taky moc baví.
Další představení mám v divadelní agentuře Rózy Víznerové. Jmenuje se Doktor v nesnázích, jedno v Divadle Pavla Trávníčka a v divadle Broadway hraju s Ilonou Svobodovou a Dušanem Sitkem hru Zatmění o Alzheimerově nemoci. Teď zkouším u Hanky Gregorové hru Stará láska nerezaví a na podzim mě čeká zkoušení v divadle Pod Palmovkou. Do divadelního světa ale teprve pronikám a jsem ráda za každý malý krůček, který mě posune o kousek dál.
Jste velkou aktivistkou v boji za záchranu opuštěných psů, co vám v této oblasti nejvíc leží na srdci?
Už sedm let organizuji charitativní kalendář, jehož výtěžek rozdělujeme útulkům a nejrůznějším psím organizacím. Do kalendáře fotíme konkrétní opuštěné psy ve společnosti mých kolegů herců, ty pejsky je možné navíc hned adoptovat. Při prvním ročníku mě moc potěšila kolegyně Sandra Nováková. Pózovala nám se štěňátkem, které si pak rovnou odnesla domů. První rok jsme vydělali asi 40 tisíc a naposled už 650, což je obrovský úspěch.
Ráda bych se zaměřila i na osvětu proti psím množírnám, které nemají s chováním psů nic společného. Štve mě, v jakých podmínkách tam psi žijí. Něco takového bych hned postavila mimo zákon. Psy je potřeba kupovat pouze od chovatelů, anebo pak samozřejmě adoptovat z útulků.
Patricie Solaříková
Kromě psů patří mezi vaše vášně i koně. Už jste z koně někdy spadla?
Kdo nejezdí, nepadá. Takže samozřejmě spadla. Letos je to deset let, co jsem s jezdectvím začala, a za tu dobu se mi to stalo minimálně šestkrát. Koně jsou ale další zvířata, na která snad budu muset rozšířit svou osvětu. Speciálně teď, v naprosto rozžhavené letní Praze pozoruji, jak se ti chudáci vláčí s kočáry plnými turistů, nejradši bych ty turisty zapřáhla místo nich! Copak žijeme v minulých stoletích, že nemáme jiné dopravní prostředky? Používat ta nebohá zvířata coby turistickou atrakci je opravdu nad moje chápání.
Jste hvězdou sociálních sítí, jak vnímáte tento novodobý fenomén?
Pro mě jsou Instagram a Facebook něco jako novodobá média nahrazující dnes už tak trochu časopisy a noviny, jen si je člověk vlastně vydává sám. Jsem si ale naprosto vědoma jejich virtuality a taky k sociálním sítím takto přistupuji. Nepoužívám zkrášlující filtry a další věci, které realitu hodně zkreslují. Takovéhle posty mohou totiž u followerů obecně vyvolávat nežádoucí frustrace a k tomu já přispívat rozhodně nechci. Snažím se, aby moje příspěvky byly autentické.
