„Byla za zabití,“ vzpomíná Ondřej Trojan s úsměvem na první setkání s Aňou, dnes žádanou herečkou, držitelkou několika Českých lvů. „Vůbec mě nechtěla poslouchat. Připravoval jsem film Pějme píseň dohola a chtěl jsem v něm mít především neherce. Zorganizovali jsme proto velký konkurz, kde se mezi stovkami adeptů na jednotlivé role objevilo tohle zjevení - nakrátko ostříhaná zrzavá holka. Přitom měla hrát hipísačku. Ale byla tak sebevědomě drzá, vyzařovala z ní taková energie, že když jsem po ní chtěl, aby něco zatancovala, odpověděla, že tančit nebude. Tak jsem jí řekl: Díky a ahoj,“ vypráví režisér a producent.
Aňa Geislerová ve filmu Pějme píseň dohola (1990)
Hledal dál, ale žádnou dívku-neherečku, která by mu do role sedla, ne a ne najít. „Pak jsem si vzpomněl na Aňu, znova se podíval na videa, která jsme na tom konkurzu natočili a řekl si, že to s ní zkusím ještě jednou. Takže takhle jsem ji obsadil. V podstatě to byla náhoda,“ popisuje situaci z roku 1990, kdy bylo Aně pouhých čtrnáct let.
Náhoda je v podstatě svedla dohromady i nedávno, kdy si spolu domluvili spolupráci na filmu o otci herečky - japanologovi, překladateli, kaligrafovi a novináři Petru Geislerovi, který točila Ester Geislerová. „V první fázi po mně Ester dokonce chtěla, abych ho režíroval já, ale to jsem odmítl. Byl by nesmysl, abych dělal jejich rodinný film. Řekl jsem jí, že odvahu k tomu si musí najít sama v sobě,“ dodává.
A stalo se. Ester vyzpovídala před kamerou nejen otcovy kamarády, spolužáky, studenty, ale i japonské kolegy, neboť Geisler přispíval léta do japonského tisku.
Kompletní delegace k filmu Dvě deci tuše v karlovarském Městském divadle (7. července 2026)
„Lpěl jsem ale na tom, aby debutující režisérku ve štábu doplnili zkušení bardi, takže kameru dělal Tomáš Sysel, střih Láďa Barák, zvuk Jirka Klenka a dokončovalo se to v postprodukčním studiu R.U.R.,“ doplňuje Ondřej Trojan.
Dokument Dvě deci tuše představuje Petra Geislera jako člověka, který byl obdařen mnoha talenty (vytvářel kaligrafie, hrál na několik hudebních nástrojů, překládal z japonštiny…) a zároveň otce rodiny. Nic ho však neuspokojovalo natolik, aby byl na světě rád. Pil a zemřel na cirhózu jater v pouhých devětapadesáti letech.
„Když jsme točili Želary, měl Petr Geisler jednu ze svých zdravotních krizí, ležel v nemocnici a vůbec to s ním nevypadalo dobře. Pár let nato odešel. Takže jsem věděl, jak na tom je, ale nepatřil jsem k nejbližšímu okruhu přátel této rodiny, doma jsem je nenavštěvoval. Byl jsem ale u nich na chalupě, kde byla i Anina maminka Věra,“ vzpomíná Trojan.
Z filmu Dvě deci tuše
Po natočení prvního filmu se v Ani probudila touha být herečkou. Trojan jí dal znovu příležitost v Želarech, které režíroval. „Aňa je přemýšlivá a postavy, které vytváří, jsou hodně plastické. Při natáčení Želar mě překvapilo, jak měla scénář popsaný svými poznámkami. Říkala jim placaté obrázky. Zatrhávala si v něm především pasáže, kde u její postavy docházelo k nějakému zvratu ve vztahu k ostatním postavám nebo situacím, kterým musela čelit. Takže přípravu měla perfektní,“ vzpomíná.
„Do té doby hrála rozpustilé mladé holky a tady najednou měla být femme fatale, což pro ni, myslím, byla příležitost ukázat další stránku svého hereckého talentu,“ dodává. Naposledy se potkali při práci na celovečerním snímku Občanský průkaz. „Tam hraje submisivní socialistickou matku, což byla zase úplně jiná poloha,“ oceňuje její široký herecký rejstřík.
Ondřej Trojan a jeho manželka Barbara na udílení cen Český lev (Praha, 23. března 2019)
Její podobnost s otcem vidí v inteligenci. „Ale zároveň se někdy zaobírá věcmi, které já považuji za podružné a nedůležité. Takže se v ní úplně nevyznám, ale ani jsem nikdy neměl tu ambici její osobnost zcela rozklíčovat. Pro mě jako režiséra je u herců vždycky lepší a zajímavější, aby si kus toho svého manuálu nechali pro sebe, nepotřebuji do něj vidět. Oni by mě do něj stejně nepustili,“ říká Trojan.
V minulosti natočil krom hraných filmů i dokumenty, nabízí se tedy otázka, jestli mu není líto, že podobný filmový pomník jako Aňa tátovi „nevystavěl“ on svému otci – herci Ladislavu Trojanovi. „On by z toho asi vylezl spíš takový medailónek a to by nebylo dobré. Táta byl skvělý herec, ale naprosto rodinný typ. Nechodil zlobit do klubů, ani neměl žádné avantýry. Naši mámu tak miloval, že po představení šel hned domů. Byl vzrorňouš, dramatické věci, eskapády a divoký život, jaký prožil Geisler, bychom u něj hledali těžko,“ vysvětluje.
Ladislav Trojan, jeho manželka Olga a synové Ivan a Ondřej (1967)
Ondřej Trojan se ovšem nepotatil. „U mě by se dalo najít leccos,“ směje se. Nejbouřlivější období zažil v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ve společnosti kolegů z Divadla Sklep (David Vávra, Tomáš Hanák, Lenka Vychodilová, Tereza Kučerová, Václav Marhoul, Milan Šteindler ...), kdy alkohol byl stejně jako v případě Geislera nedílnou součástí jejich života. Čím to, že je nezničil? „To je otázka, kterou si taky kladu. A hlavně, jak to, že se nikdo z nás nezabil,“ říká upřímně.
„Bavili jsme se o tom nedávno na Litomyšl Festu s Fanánkem, který je sice o pět let mladší, ale chodili jsme do stejných hospod a dělali ty samé pitomosti, které jsme maskovali kulturou. My jsme hráli divadlo, on dělal hudbu, ale naší hlavní činností byly v podstatě flámy,“ říká na rovinu Trojan, dnes majitel produkční společnosti Total HelpArt. „A do toho tam byly občas ještě nějaké holky,“ usmívá se. Jeho manželství ale vydrželo. Synové jsou už dospělí a věnují se byznysu.
Fanánek ovšem na své „chlastací“ období dojel. Usnul na kolejích a probudil se bez nohy. „On je s tím srozuměný, sžitý, je to součást jeho já. Myslím, že to ani nebere jako handicap,“ říká Trojan na adresu Lou Fanánka Hagena, frontmana kapely Tři sestry, který nosí protézu.
Litomyšl Fest 2025: Trojani opustili Slavonice a lákají na netradiční prostory |
„Vždycky jsem si dával sedm let pauzu, takže mám k dobru ještě dva roky,“ vysvětluje Trojan, který se aktuálně nic točit nechystá. V přípravné fázi má ale hned několik projektů. „Už pár let koketujeme s Jarchovským a Hřebejkem, že bychom se k sobě zase vrátili. Petr by napsal scénář, Honza to režíroval a já produkoval. My jsme se nikdy nerozešli ve zlém, ten vzájemný respekt je tam pořád stejný,“ dodává.
Přiznává ale, že když točil podle jejich scénáře film Pějme píseň dohola, „kluci“ se zpočátku zlobili, že jim ho dost výrazně přepsal a z romantické komedie udělal parodii. „Ale když ho pak viděli natočený, přijali můj sklepácký pohled na tu látku a dnes jsou na něj ve svém portfoliu pyšní,“ vysvětluje.
Jiný vztah, co se práce týká, má se svým bratrem Ivanem Trojanem, kterého obsadil do filmu Bourák. „S bráchou to mám těžký, my se tak dobře známe, že nám to tu naši spolupráci až komplikuje,“ vypráví. „Někteří sourozenci si tak rozumí, že do sebe zapadají jako ozubená kolečka. Ale my jsme oba trvrdohlaví.“
Klan Trojanů: Ivan, Václav, Ondřej, Antonín, František, Josef, Ladislav, Tadeáš a Matyáš (2013)
Problémy se vyjevily při natáčení celovečerního snímku Bourák. „Celé to bylo na honem, do toho přišel covid, Ivanovi se prodloužilo natáčení s Agnieszkou Holland, takže jsme neměli dost času na přípravu. Jenomže nasmlouvané termíny už nešly přesunout, stálo by nás to spoustu peněz. Tak jsme se pustili do natáčení, ale nevstoupili jsme do toho naladěni na stejnou vlnu,“ přiznává.
Byť se ve filmovém průmyslu pohybuje léta, na karlovarském filmovém festivalu nebývá. Jezdí na svůj Litomyšl Fest. Po jedenácti letech ve Slavonicích ho přesunul do Litomyšle. „K jeho založení mě inspiroval Sundance Film Festival, ale především nevelký festival v Telluride. Oba se dělají trošku jiným způsobem než v Evropě, nejsou tak sešněrované. Chtěl jsem vytvořit pohodový festival pro moji generaci, jehož hlavní programem bude film a hudba zároveň, a to se nám podařilo. Obavy, že přestěhováním do většího města ztratí určité provinční kouzlo se nenaplnily. Diváci byli i letos z Litomyšl Festu nadšení a přišli v rekordním počtu,“ uzavírá Ondřej Trojan.
21. června 2026 |
