V Modrém kódu hrajete od jeho začátku v roce 2017. Neměl jste strach upsat se tak dlouhodobému projektu?
Měl, protože když vidím tátu (Petr Rychlý – pozn. red.), který je čtrnáct let v Ordinaci v růžové zahradě, přijde mi to jako obrovský závazek. Možná jsem cítil i strach, zda to po takové době člověka může stále bavit a naplňovat, a proto jsem chvíli váhal.
Nezrazoval vás otec od toho, abyste roli Prokopa Hlinky vzal?
Nezrazoval, ale bavili jsme se o tom. Velice moudře mi vysvětlil, že pokud budu chtít založit rodinu, tak samotným divadelním herectvím je těžké se dnes uživit. Vysvětlil mi, že i v seriálovém světě hraje spousta skvělých herců a může to být výborná zkušenost i způsob, jak rodinu zabezpečit. Že bych se toho neměl bát, protože ve výsledku to může být příjemná práce.
Dovedete si představit, že v Modrém kódu vydržíte stejně dlouho jako on v Ordinaci?
To nedovedu. Myslím, že každá cesta někdy končí. Jakmile ucítím, že já i seriál jsme si navzájem všechno dali a měla by nastat setrvačnost, tak to je moment, kdy bychom se měli rozloučit. V každém případě představa tak dlouhé doby v jakékoli práci je pro mě děsivá.
Loni jste ze seriálu na chvíli zmizel. Proč?
Hned na začátku spolupráce jsem poprosil autory, aby mě po půl roce škrtli ze scénáře, protože jsem si nebyl jistý, jak se tu budu cítit a jak mi to vůbec půjde. A tak jsem točil s tím, že po stanovené době odejdu, což mi vyhovovalo. Po půlroční pauze jsem se rád vrátil zpět.
Bál jste se jako malý lékařů?
V rodině máme asi pět doktorů, tak jsem to zvládal líp. Často jsem totiž trávil v nemocnici čas, i když jsem nebyl nemocný, protože jsem šel za strejdou, za tetou nebo za dědou. Nakonec jsem se do nemocničního prostředí trochu zamiloval, a dokonce jsem zvažoval, jestli se nestanu lékařem.
Ondřej Rychlý
|
Některé scény v seriálu jsou poměrně drastické. Neměl jste s tím problémy? Snášíte pohled na krev a na injekce?
S tím jsem nikdy problémy neměl. Naopak vždycky, když mi někdo dával injekci, tak mě fascinovalo se na to dívat. Ovšem když jsem do Modrého kódu nastoupil, tak mi překvapivě docela trvalo, než jsem si na to zvykl, protože hodně brzo ráno se hrabat v umělé krvi nebo v mase není moc příjemné, obzvlášť když nejste nasnídaní. Teď už jsem vůči tomu imunní. Při pohledu na to maso spíš dostanu hlad a šel bych grilovat.
Poznávají vás lidé na ulici? Nežádají od vás odborné rady?
Poznávají mě často, ale už ne tak často se odhodlají mě oslovit. A co se týká lékařských rad – nedávno za mnou třeba přišel jeden z komparzistů a řekl: „Bolí mě záda, co s tím mám dělat, pane doktore?“ V těchto situacích je to někdy trapas, protože nevím, nakolik si lidé dělají legraci. Takže se to vždycky snažím nějak zahrát do autu.
Můžete popsat svůj běžný natáčecí den?
Pokud mám nástup v 6:30, tak vstávám v 5:30. V průběhu dne se pořád učím texty a piju spoustu kávy. Když mám natáčení od rána do večera, je to náročné a posledních pár obrazů už nevím, kde mi hlava stojí. Pak následuje ještě představení v divadle a já se těším domů, kde padnu úplně vyřízený. Nejhorší varianta je ta, když musím druhý den zase vstát v 5:30 a umět dalších třeba patnáct obrazů.
Cítíte se už někdy jako lékař? Předpokládám, že alespoň první pomoc byste poskytnout uměl.
Jako lékař se určitě necítím, a co se týče první pomoci, tak je to velká ostuda. Neudělal jsem si zatím kurz první pomoci, ale stále se něco nového dozvídám, takže v případě potřeby bych se rozhodně pokusil pomoci. Delší dobu uvažuji o tom, že si musím kurz udělat, abych v tom měl už jednou provždy jasno.
Spolu s dalšími herci z Modrého kódu jste natočil několik spotů o tom, jak poskytnout první pomoc. Na vás vyšel díl o infarktu. Náhoda?
To byla opravdu náhoda.
Ptám se proto, že váš otec měl před několika lety infarkt. Jak jste to tenkrát prožíval?
Byl to obrovský šok. Já jsem tehdy přijel z chalupy, táta mi zavolal a už byl po operaci. Vzpomínám, že mi řekl klidným hlasem: „Ondrášku, měl jsem infarkt, ale jsem v pořádku, a pokud bys chtěl, přijeď za mnou do IKEMu.“ A já v tom šoku vůbec nepochopil, co říká, a protože měl tak klidný hlas, tak jsem mu odpověděl, že jsem unavený, že přijedu za týden, a položil telefon. Teprve pak mi došlo, co táta řekl, nasedl jsem hned do taxíku a odjel za ním. Byl to pro nás oba zásadní životní moment, kdy jsme si uvědomili, jak je život křehký.
Pokud vím, tak první pomoc jste poskytoval i na rande s vaší partnerkou.
Ano, na jedné z prvních schůzek jsme byli s Terezkou v pizzerii na večeři a vedle mě zkolaboval mladý pán. Zavolal jsem záchranku a dával mu první pomoc přes telefon. Zjistilo se, že to byl cizinec, který toho hodně vypil a vůbec nespal, takže to bylo celkové přetížení organismu. Já jsem ho jenom trošku „propleskal“ a dal do stabilizované polohy. Pak jsem naváděl sanitku a překládal záchranářům.
Jak jste se vlastně s Terezou seznámili?
Poprvé jsem ji viděl ve škole. Sedal jsem si do lavice tak, abych na ni viděl, strašně se mi už tehdy líbila, ale neodvážil jsem se za ní jít. Ani jsem si nezjistil její jméno, takže jsem jí přezdíval Elfka, protože měla takový dlouhý pejzy. V průběhu let jsme se několikrát potkali, ale naše cesty se pořád rozcházely. Až před třemi lety se přišla podívat do Plzně na představení, kam jsem se šel také jen podívat. Oba jsme tenkrát byli po delším vztahu. Tak jsem se z legrace zeptal, jestli bychom mohli jít na kafe, než zase bude někoho mít. Ona řekla, že na to kafe půjdeme, a mně málem vybuchla hlava i srdce. Řekl jsem jí, že bych s ní chtěl jen trávit čas, a Terezka na to, že ať jsem tedy v osm ráno u ní a pomůžu jí vymalovat její nový byt…
Jazzová zpěvačka Tereza Krippnerová a herec Ondřej Rychlý
Vloni v listopadu se vám narodil syn. Cítil jste se na roli otce už připravený?
To říct nemohu, protože jsem netušil, co role otce obnáší. A ani jsem nad tím nepřemýšlel, vím jen, že jsem v sobě cítil, že k tomu náš vztah směřuje, že chceme založit rodinu a že bychom chtěli společného parťáka do života.
Byl jste u porodu?
Ano, a hodně vtipné bylo, že spousta sestřiček sleduje Modrý kód, takže mě tři z nich zastavily a říkaly, že by byly nejradši, kdybych si oblékl kostým – a všichni bychom rodili spolu. Bylo zábavné, jak mě braly mezi sebe.
Jak je náročné skloubit hraní v seriálu a péči o malé dítě?
Tobíšek je sociálně zdatný, nenáročný, pořád se směje, také máme babičky a dědečky, kteří nám pomáhají. A když mám málo obrazů, tak ho vezmu na natáčení. Miluje holky z produkce.
Stíháte toho hodně, dokážete si najít čas jen pro sebe?
Nejvíc relaxuju u hudby, kterou s přítelkyní skládáme. Nebo když Tobiášek spí, sednu si ke klavíru a zahraju si nějaké staré skladby. Můj sen je ale skládat hudbu k inscenacím a filmům. Myslím, že se k tomu časem dostanu. Třeba budu dělat hudbu ke svým projektům, které budu i režírovat, ale to je opravdu ještě ve hvězdách.
