Co se dočteme v knize Řemeslo krásy?
Je to vlastně takový průřez životem plastického chirurga. Je tam relativně krátce zmíněné dětství a jak jsem se dostal na medicínu. Je tam ukázané, že i když se člověk třeba učí relativně průměrně na střední škole, tak se může dostat na medicínu a vystudovat ji celkem bez problémů. Což může být inspirace pro zájemce o studium medicíny.
Největší část knihy pojednává o životě plastického chirurga, jak se dělá výzkum v plastické chirurgii a nejvíc prostoru je věnováno zákrokům. Pavel Hénik (autor knihy – pozn. red.) projde prakticky celé tělo odshora až dolů a bavíme se o jednotlivých oblastech nejenom technicky, ale i co to přináší do života jak těm pacientům, tak i mně, jak to ovlivňuje můj život, jak koukám na lidi, jestli je nějakým způsobem posuzuji podle toho, zda mají nějakou plastiku.
Ve vašem případě se dá mluvit o generačním břemenu. Je to určitá váha, kdy od Ondřeje očekávají, že bude mít stejně kvalitní um jako jeho otec?
Určitě to bylo pro mě důležité a byl to závazek, následovat mého tátu. Nebylo opravdu jasné, jestli vůbec tu plastiku budu dělat, ale nakonec mi to přišlo jako nejlepší volba i po tom, co jsem prošel chirurgickým tréninkem. Táta byl opravdu pro mě velký vzor stran práce, že byl hodně cílevědomý a pracoval na sobě, což nevím, jestli je úplně ideální, protože té práci jsem věnoval opravdu hrozně moc času na úkor ostatních věcí, ale ta práce je krásná a hrozně mě baví, takže jsem rád. A určitě táta byl inspirací a ovlivnil hodně to, jakým způsobem a kam jsem se vydal.
Vy jste to tady trošku nakousl, ale mě zajímá konkrétně, co je ve vašem případě profesní deformace?
Jde o to, jestli to mám brát jako deformaci. Možná to má každý trošku jinak, ale já se určitě koukám na lidi, co by se jim třeba dalo změnit nebo jakým způsobem by se to operovalo. Nikdy nenabádám k operacím, spíš mě to tak zvídavě zajímá, jakou třeba metodu bych použil u nějakého člověka, kdybych něco operoval. To je podobné, jako když přijde elektrikář do baráku a kouká, jak mají udělanou elektriku. Ale je to spíš taková zvídavost než deformace, bych řekl.
Prsa Beckhamové vypadají jako dvě hlavy Bruce Willise, říká chirurg Měšťák |
Co se celebrit týče, myslím, že v České republice stojíme více na té přirozené linii. Vy máte rozhled do zahraničí, můžete to potvrdit, nebo vyvrátit?
V Česku jsme konzervativnější, zejména tedy oblast a okruh pacientů, který se drží u nás na klinice. Opravdu chtějí přirozené výsledky, které nikdo nepozná. Aby prostě nebylo vidět, že měli nějaký zákrok. Je to vidět třeba na velikostech implantátů, které jsou u nás mnohem menší než třeba v Itálii, kde jsem si taky myslel, že jsou relativně konzervativní a chtějí přirozenější výsledky, ale ty objemy implantátů jsou mnohem větší. Je to individuální. Většinou ty atypické nálezy nebo opravdu nepřirozené výsledky jsou spíš individuální. Ve Spojených státech jich můžeme vidět víc, protože tam se dělá nejvíc plastik a taky těch lidí tam je mnohem víc než v Česku. Takže nevím, jestli je to stejně časté nebo častější ve Spojených státech, ale určitě je tam těch zvláštních výsledků vidět víc.
Vy jste nakousl tu Itálii, já tady mám konkrétně zpěvačku Spagnu. Myslíte, že těch implantátů má až moc?
Tady to jsou obličejové implantáty, ale jde spíš o injekční výplně, které úplně nejsou náplní oboru plastické chirurgie. Dělají to spíš jiné odbornosti a jdou taky dělat přirozeněji. Ona by třeba vypadala starší, kdyby nebyla tak vyplněná a jde o to, jestli geneticky to tak má. Musel bych vidět i obrázek, jak vypadala předtím. Ale vypadá to, že má vyplněné rty a výplně v lícní oblasti, což jí může dělat mladší, ale samozřejmě je na ní vidět, že je taková deformovanější, že to není úplně normální nález.
Italská zpěvačka Ivana Spagna
Jaké zákroky nejčastěji provádíte, když jde o tu ryzí plastickou chirurgii?
Já dělám nejčastěji operace prsů jak v estetické, tak i rekonstrukční chirurgii a operace nosu. To je oblast, která mě teď víc zajímá. Táta dělal strašně moc operací nosů, i spolu jsme je dělali a teď přinášíme nové techniky, jako třeba prezervační rhinoplastika, která je v něčem méně invazivní a má rychlejší rekonvalescenci a hlavně prediktabilnější výsledky. Takže tyhle operace mě teď dost zajímají.
Bijete na poplach vůči těm lidem, kteří si říkají: Tady neumí udělat takový nos, jaký bychom si představovali, a tak letíme do Turecka, kde nám udělají úplně ten miniaturní skokanský můstek?
Určitě je to vždycky věc vkusu a v Turecku dělají víc skokanské můstky. Nosy se špičkou víc vytočenou nahoru. Každý chirurg má nějaký svůj rukopis, takže to je věc, kterou nechceme tolik dělat u nás. Určitě tam mají víc zkušeností s rhinoplastikami. Já jsem se tam byl i učit ty operace nosu, ale je to vždycky o tom, co ten pacient chce a třeba i za jakou cenu. Ale cenově to je docela srovnatelné. Výsledky u nás mohou být dobré, ale určitě je důležité vybrat si dobrého plastického chirurga, který má zkušenosti zejména s operacemi nosu, které jsou opravdu hodně komplexní a složitější.
Měří 197 centimetrů a po otci, výborném volejbalistovi, zdědil i sportovní talent.
Jste kovářova kobyla, nebo jste byl ochoten něco vyzkoušet i na sobě?
Určitě jsem. Táta mi dělal hodně excizí znamínek, když jsem měl kolem deseti let, takže to se na mě vyřádil docela preventivně, ale ze stran plastiky jsem zatím nic neměl. Jenom doktorka Brezová mi před rokem aplikovala botox do čela. My jsme testovali, jak to bude fungovat a byla to docela zajímavá zkušenost. Je dobré to taky vyzkoušet i z druhé strany. Ale jinak jsem zatím nic jiného jsem neměl, ale třeba něco přijde. Uvidíme.
Doma musíte často říkat: „Ne, ty to nepotřebuješ“ a podobně?
Určitě. To je základ myslím, ta podpora. Hodně lidí končí na plastice kvůli okolí. Takže cíl je, aby se lidi cítili dobře. Já myslím, že doma bychom měli podporovat. Pokud někdo chce plastiku, tak určitě jim to nezakazovat, ale důležité je, aby se cítili dobře a třeba dávat vouchery na operaci prsů, pokud ta žena o tom vůbec ani nemluví, je trošku blbé. Podpora je myslím nejlepší cesta.
