Měl jste někdy při práci strach?
No jéje. To máte vždycky špatné svědomí, protože jedete z placu a už ten večer víte, co jste všechno udělali špatně. Je to, jako když zdobíte dům do mokré omítky a musíte to udělat dřív, než ta omítka uschne. Nemůžete nic opravit, musíte jet a dodržet termíny. Samozřejmě děláte chyby, nikdo není dokonalý, ale s tím se člověk musí smířit. Při filmování jsem se vždycky bál a zároveň těšil na výsledek.
A na strach z dětství si pamatujete? Bál jste se třeba strašidel nebo tmy?
To ne. Já měl strach vždycky jen z holek. Líbily se mi, ale pošklebovaly se mi. Protože jsem byl blbý a to jsem dodnes. (smích)
Nebál jste se třeba při výchově dětí?
Ano, ale to můžete ještě během let trochu opravovat. Pravdou je, že když se na začátku začne špatně, tak se to pak těžko napravuje. Moje žena je chytrá a ví, že se děti nesmí lámat. Já to vím podle sebe. My byli za vše v dětství hned trestaní. Tolik pohlavků a ran rákoskou si už dnes jen málokdo může představit. Dnes na dítě nemůžete ani sáhnout, nebo vás zavřou. Možná je to dobře, jelikož z nich vyrostou sebevědomí občané. To já jsem nebyl. Strach a špatné svědomí mám pořád, jen to na sobě nesmím nechat znát.
Jak jste to měl s odvahou třeba na vojně?
Hned na začátku jsem důstojníkovi řekl, že to je blbost, abych já chodil na vojnu, že je to ztráta času, když ze mě voják nikdy nebude. Řekl jsem to „zelenému mozku“. Nechápal vůbec, co mu říkám. Otevřel pusu a poslouchal. Já byl naivní vůl a on se pak nadechl a strašně mě seřval. Nakonec jsme se skamarádili. Po mnoha letech jsem hrál v nějakém filmu, byli tam komparzisté a takový staříček mi říká: „Jirko, pamatuješ si na mě? Já jsem plukovník Dobříčka.“ Já ho hned oslovoval pane podplukovníku, ale on mi řekl: „Ne, už jsem plukovník.“ Bylo to hrozně milé. Je to hezké, že ten „zelený mozek“ byl najednou úplně jiný. On to byl vlastně také člověk.
Jiří Menzel s Gennadijem Nazarovem při natáčení filmu Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Snímek je od Josefa Řezáče.
Co vám pomohlo zvládnout vojnu?
Měl jsem štěstí, že mě s filmovou školou vzali do armádního filmu. Předtím jsem ale musel být čtyři měsíce v útvaru mezi cikány a faráři. Takže jsem vojnu poznal takhle zblízka a teprve pak mě tenhle podplukovník vzal na milost a řekl, že mě při prvním průšvihu pošle zpátky. Těch zbylých 20 měsíců jsem pracoval jako nikdy v životě, protože jsem měl strach, že mě pošlou zpátky k útvaru. Dělal jsem rukama i nohama, dělal reportáže po celém Československu. Byla to dobrá škola.
Takže jste se tam naučil disciplíně?
Přesně tak. Ale i konat, což se mi vyplatilo ve filmu. Pokud člověk rozmýšlí, váhá, tápe, tak se zapatlá. Buď to jde spontánně a spojí se to s tím, co máte v hlavě, anebo nespojí. Ale nesmíte váhat. Já jsem váhavý Střelec, to je pravda. Občas nemám v sobě tu drzost, kterou bych měl mít.
