Ve svých dvaasedmdesáti letech si nestěžuje ani na nedostatek práce, ani na ztrátu energie.
Za císaře pána
Není to zase tak dávno, co se Adolf Born drkocal v taxíku, zlobil se na pražské přecpané ulice a mimoděk přitom vzpomněl "starých dobrých časů" c. a k. mocnářství. "Jo, za císaře pána, to byly jiné pořádky," přidal se taxikář a pozorně si svého klienta prohlédl. "Že jsem vás hned nepoznal: vy jste pan Born."
Tuhle historku sděluje okolí rád. Zakládá si totiž na pověsti staromilce a monarchisty, k níž ostatně patří jeho úctyhodné kníry a sbírka čepic. "Vy se smějete! Samozřejmě, že trochu nadsazuju, když horuju pro Františka Josefa. Ale ta doba měla morálku! Staří lidé se těšili vážnosti, smlouvy se stvrzovaly podáním ruky a žádný zloděj by nikdy neloupil v kostele. Proč? Protože to se neslušelo ani mezi zloději!"
Adolf Born se sice narodil na začátku třicátých let, ale o časech před rokem 1918 mluví jako o etapě svého života, do které by se chtěl vrátit. Čítával si o ní ve starých knížkách u jihočeského dědečka. Tenhle šikovný zámečník byl několik roků na zkušenou ve Vídni, oženil se tam s krásnou maďarskou kuchařkou a pak si ji i s dcerkou, budoucí matkou Adolfa Borna, přivezl do Českých Velenic.
"Musím říct, že jsem to dlouho považoval za zločin spáchaný na mé osobě. I když samozřejmě vím, že babička s dědou nemohli za to, že všichni bratranci zůstali posléze na rakouské straně, jeden emigroval do Kanady a já jako jediný uvízl v Čechách."
V době, kdy se nemohlo svobodně cestovat, ležel tedy u dědečka nad mapami státu, který sahal na jihu od Dubrovníku po Benátky, a snil o demokratické monarchii. Adolf Born pořád považuje Rakousko-Uhersko za dokonalejší státní útvar než republiky, jež na jeho troskách vznikly. Nicméně je monarchista nostalgický. "Monarchie žije jen v mých vzpomínkách."
První byli domorodci
Adolf Born věří na okamžiky. Na první pohled jsou nevýznamné, ale rodí se z nich sny, a ty nás nutí jít kupředu, říká. Moment, který mu vtiskl do ruky štětec, si však nevybavuje. Miloval knížky s Maroldovými a Burianovými obrázky a v patnácti prostě věděl, že chce být ilustrátorem.
Psala se padesátá léta, když Adolf Born začínal svou výtvarnou kariéru. Studoval v ateliéru karikaturisty Antonína Pelce nejprve na pražské UMPRUM, posléze s ním přešel na Akademii výtvarných umění. "Pelc byl sice komunista, ale také dobrý řemeslník.
Učili jsme se u něho kreslit podle modelu; šlo hlavně o to, jak je daleko od špičky nosu k hornímu rtu, a nezáleželo, jestli se tomu říká socialistický realismus nebo realismus doby Mánesovy. Horší už byla svazácká školení. Organizovaly je stejné typy lidí, které nás na gymnáziu školily v kuratoriu Böhmen und Mähren.
Co zbývalo? Všichni vstoupili do Svazu mládeže. Kdyby přišli Arabové, stali jsme se mládeží Jásira Arafata." První zakázku získal v roce 1955. S Oldřichem Jelínkem, spolužákem z akademie, si zřídili ateliér a obcházeli nakladatelství.
"Titul si už nepamatuju, ale bylo to dobrodružné vyprávění o tichomořském ostrově a o domorodcích, jichž využívají američtí imperialisti. Ti nám byli šumafuk. Byli jsme šťastní, že můžeme dělat domorodce! Však nám to také kolegové záviděli. Něco jiného je kreslit horníka, který zdolal normu a pak se oženil, a něco jiného malovat ostrov s černochy."
Splnil jsem si své sny
Po škole se musel uchytit, a tak nepohrdl ani ilustracemi k historkám ze života družstevníků. Měl alespoň to štěstí, že byly trochu humorné, a on se uchýlil ke karikatuře.
Coby karikaturista se pak proslavil v šedesátých a sedmdesátých letech; sbíral mezinárodní ceny, úspěchy mu otevřely hraniční závory a přinesly cizokrajné přátele. "Život je groteska. Tak to cítím, asi proto jsem také nikdy nemohl ilustrovat romantickou poezii. Zapadající slunce a opuštěná srdce, to je mi na hony vzdálené. Miluju bajkaře: Krylova, La Fontaina, Ezopa. Mám rád, jak míchají říši zvířat a lidí. Věděli, že mocní nikdy neřeknou: Vy myslíte, že ten kozel, to jsem jako já?"
Karikaturu pověsil na hřebík už dávno, zato animovaný film, ten mu bude chybět. "Bohužel, co odešel do věčných lovišť Miloš Macourek, přestal jsem filmy dělat. Ale byli jsme spolu příliš spojeni, nemám už zapotřebí si zvykat na někoho jiného." Se scenáristou Milošem Macourkem vytvořil za třicet let na šedesát snímků.
V osmdesátých letech, když se rodily příběhy Macha a Šebestové nebo seriál o opici Žofce, dělil Adolf Born svůj tvůrčí čas rovným dílem na třetiny: mezi ilustrace, volnou grafiku a filmy.
Jako ilustrátor - především knížek pro děti - si ostatně Born plnil sny po celý život: jeho kresby doprovázejí Dickense, Poea, Marka Pola, La Fontaina, Dumase, Robinsona Crusoa, Boženu Němcovou a spousty dalších pohádek. "Mám rád, když ilustrace žije paralelním životem vedle textu. Když se líčí dobrodružství legračního psa, tak já vedle něho rozvíjím ještě příběh kočky, co sedí vzadu na plotě. Děti to baví, dovedou si oba příběhy domyslet."
Adolf Born ilustroval dosud 228 knížek. Teď právě se tisknou Tři mušketýři a zároveň v jeho ateliéru vznikají obrázky k Pohádkám bratří Grimmů.
Stáří je, když...
"Do věčných lovišť" odešli i další blízcí přátelé - Jan Zábrana, Rudolf Hrušínský a Bohumil Hrabal. Přesto Adolf Born na osud nežehrá. "Ve stáří se nepotřebujete denně vídat se zástupy lidí. Myslíte, že bych šel ještě dnes do kina a riskoval, že budu sedět vedle nepříjemného člověka? To ani náhodou. Můžu si dovolit ten luxus a vybírat si práci i lidi. Co jsem dříve ztratil času diskusemi s těmi, co měli opačný názor! Teď je pozdravím a jdu dál, ani posezení u kafe už neobětuju. Kdysi by to bylo faux pas, teď se můžu chovat, jak chci."
Born nebyl nikdy členem žádné politické strany, nikdy nemusel čelit přímému politickému nátlaku. "V roce 1948 mi bylo sedmnáct a patřil jsem mezi naivky, co se to léto scházeli na pražských plovárnách a tipovali, jestli režim padne příští středu, nebo až za čtrnáct dní. To jsme se teda sekli! O dvacet let později jsem už měl svobodné povolání a politické prověrky mne míjely. Se založenýma rukama jsme tenkrát sledovali, jak se hoši vylučují. To bylo docela zábavné období. Ale pak nastala hustá doba. Pro nás všechny."
Jistý čas nesměl publikovat v časopisech a novinách, ale knížky a film mu nezakázali. Podpisu anticharty se vyhnul bez následků, ale neopovrhuje ani státními vyznamenáními, kterých se mu dostalo na sklonku osmdesátých let.
Dnes je Born přesvědčeným zastáncem Václava Klause, několikrát ho neváhal veřejně podpořit. "Jak lidé říkají, že je arogantní, tak já mu vyčítám jediné: že byl málo arogantní. Češi potřebují vychovávat a vychovávat. Je to netolerantní národ, naivně nacionalistický a veskrze neslušný. Zvláště na ulicích, v dopravě, na úřadech bije naše nekulturnost do očí. Bude trvat několik generací, než se naučíme být příjemní jako praví Evropané!"
Z obrázků při té lamentaci shlíží laskavý František Josef a korpulentní matrony táhnou na vídeňské korso své přišlápnuté mužíčky.
|
ADOLF BORN • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
