Shledáváme se na křtu knihy Jiřího Hynka s názvem Ruský Klondike v Česku. Co podle vás tomu českému ovzduší neprospívá, s ohledem na název knihy?
Knížka, kterou napsal Jiří, podle mě potvrzuje, že bychom se měli mít na pozoru a že bychom měli velmi bedlivě zvažovat, koho u nás v České republice za Rusy máme a také pečlivě zvažovat, zda všichni, co tu jsou, tak tu skutečně mají být.
Chodily do redakce, když jste ještě působila na České televizi, emaily nebo anonymy, když jste otevírali právě tato témata?
Přemýšlím. Přímo z Ruska ne, ale nelze si nevšimnout, že v Česku existuje scéna, která je velmi prorusky orientovaná a ruský režim podporující. Z této scény vždycky opakovaně zaznívá extrémní nevole. Občas to šlo tak trochu oklikou, přes jiná, třeba i měkká témata. A když jste si rozklikl ten profil, který na vás nějak útočil, tak jste nakonec zjistil, že to je profil, který podporuje Rusko. Takže ano, v online prostoru ta informační válka probíhá už řadu let, od roku 2014. Týká se to i novinářů – a tedy i novinářů České televize.
Na vaši tvář jsme byli léta zvyklí z televizní obrazovky. Pak jste nám zmizela. Kam?
Přesunula jsem se do online prostoru. V něm vidím velikou budoucnost. Momentálně tvořím svou digitální identitu, jsem hodně aktivní na YouTube, na platformě Hero Hero a vysílám tam něco podobného, co jsem dělala doposud, byť to má trochu jiné aranžmá přizpůsobené právě tomu onlinu. Jsem spokojená a těší mě to. Myslím si, že to je ta cesta, kterou mají jít novináři, co pracují s obrazem.
Před sídlem České televize na Kavčích horách vzniklo pietní místo za zrušený publicistický pořad Nory Fridrichové 168 hodin. (25. července 2024)
Přesto, nestýská se vám někdy po České televizi? Za jakých podmínek byste byla ochotná se tam vrátit? Co by se muselo stát?
Nestýská se mi po České televizi, protože nejsem typ člověka, který se ohlíží zpátky. Chybí mi někteří lidé, ale já jsem s nimi i tak hodně v kontaktu. Myslím si, že to byla pro mě dobrá změna, důležitá. A také něco naznačila o stavu, ve kterém je Česká televize. Takže pokud na něco mělo být upozorněno, tak vlastně i mnou bylo.
Je podle vás důležitá politická satira? Zasmát se tomu, co se na naší politické scéně děje? Protože to byla taková, řekněme, třešnička na dortu vašeho bývalého pořadu.
Politická satira se teď v médiích moc neobjevuje. Je jí málo. Je to nelehká disciplína, to je fakt. Ale zároveň si myslím, že je to něco, co politikům rozhodně nevadí. Chci říct, že po tomhle se rozhodně nestýská politikům, a to je vlastně špatně, protože to jde proti smyslu té politické satiry. Zároveň můžu říct, protože jsem sama chodila do parlamentu, že mi přijde, že čeští politici mají tendenci se víc a víc schovávat před nepříjemnými dotazy. Buďto se jim vyhnout úplně, nebo na ně neodpovědět. A to také podává určitou zprávu o stavu české politické elity a české reprezentace.
Odebrání akreditace novinářce Fridrichové bylo v pořádku, míní sněmovní kancléř |
Pomáhá vám vaše perfektní vyřídilka i doma? Vaším partnerem je známý sportovní komentátor Robert Záruba.
To by asi musel říct můj muž. Muž mi hodně pomáhá, hodně si povídáme o práci a Robert je mi velkou oporou. Jsem mu za to moc vděčná. Občas říká, že jsem hodně rychlá v argumentaci a nemusí to být úplně jako příjemné... Ale on je taky rychlý. Takže já bych řekla, že my jsme velmi vyvážení. To je takové slovo, které se hodně používá v České televizi (smích). Tak my tu vyváženost máme i doma.
Děláte si vlastní pomyslnou sondu do českého národa, když jdete třeba na nákup do supermarketu? Tam vidíte, jak lidé fungují, jak spolu komunikují...
Žiji běžným denním provozem, jako ostatní lidi, takže je to něco, co zažívám a v čem nevidím žádnou svou specialitu. To je můj typický život, jako každého jiného člověka v České republice. Provozuji v Praze charitu, Šatník, kde pomáháme samoživitelům, takže jsem nablízku i lidem, kteří na tom jsou vlastně ještě o něco hůř, než náš průměr. Já bych řekla, že představu o tom, jak na tom jsme, celkem mám.
Stojí podle vás naše česká společnost momentálně před nějakou velkou zkouškou?
Jsme ve volebním roce. Volby jsou tu za půl roku a i letos se děje to, co zní před každými volbami. Že jen tyhle volby rozhodnou, že jde o všechno, že se rozhodne, jestli doleva nebo doprava, nebo jestli na východ nebo na západ. Faktem ale je, že momentálně se ocitáme v určitém stavu světa, kdy ta otázka, zda na západ nebo na východ může být položena a nelze se jí divit. A je možné, že i o tohle vlastně v těch volbách půjde. Výsledek voleb ukáže, jestli jdeme tím dosavadním směrem, nebo jestli zatočíme někam ke Slovensku a Maďarsku.
