Márová měla ve své kariéře jasno od malička. V šesti letech začala tančit v přípravce Národního divadla, po prvním stupni základní školy nastoupila na taneční konzervatoř.
Když jí bylo třináct let, její sen se málem zhroutil. Z obyčejného klopýtnutí na ulici byl pád, při kterém utrpěla tříštivou zlomeninu lokte. „Pamatuji si sekundu obrovské bolesti a šok. Strašně jsem zakřičela. Ruka měla divný tvar, takže jsem hned věděla, že to bude špatný. Doufala jsem, že to je vykloubené a jako dítě jsem si naivně myslela, že mi to jen nahodí do kloubu a za pár dní budu zase ve škole a tančit představení, které se nám blížilo,“ vzpomíná Márová.
Jsem rebel, ne víla! Primabalerína o tetování, konci kariéry i baletních důchodech |
Okamžitě ale musela na operaci a po ní loket špatně srostl a nemohla ruku pořádně ohnout. Druhá operace, která to měla napravit, ale nevyšla. Lékaři našli hnisavé ložisko.
„Kdyby se mi zanítila kost zevnitř, hrozila by amputace ruky. Takže to vyčistili, zašili a řekli, že se s tím nedá nic dělat. Nenajdeme doktora, který by to risknul,“ říká baletka.
Rodiče i lékaři jí doporučovali skončit s baletem. „Doslova jsem si vybrečela, že neodejdu ze školy. Naši se mi to snažili logicky vysvětlit a hledali varianty, ale pro mě nepřicházel žádný plán B v úvahu. Já jsem věděla, že tam zůstanu a budu baletka,“ říká Márová.
Na konzervatoř se vrátila, ale z první řady ji odsunuli do poslední. „Zpětně to chápu, protože jsem prostě byla špatná. Pro mě to ale byla větší tragédie než ten úraz. Měla jsem pocit, že je to vše marné. Ale v té poslední řadě se v mně probudila síla, že to dokážu a že to chci víc dokázat ostatním než sobě, protože mi vadilo, že mě odepsali. Řekla jsem si, že to tak nenechám, že zase začnu patřit do první řady,“ vzpomíná baletka, která tvrdě dřela a trénovala s fyzioterapeutem, jak vést pohyb, aby její hendikep nebyl při tanci poznat. A podařilo se.
Problémy s rukou nikdo nepoznal a Márová se dostala do Národního divadla, kde jí po úspěšném záskoku v Louskáčkovi nabídl tehdejší šéf Vlastimil Harapes sólovou smlouvu, takže se stala ve 26 letech nejmladší primabalerínou Národního divadla.
Postupně získala dvě ceny Thálie a svou zářivou kariéru byla ochotná odsunout jen z jednoho důvodu - založení rodiny. „Ve 25 letech jsem začala přemýšlet o rodině, o dětech. Když mi bylo 28, tak jsem balet úplně odložila, to bylo na vedlejší koleji. V hlavě jsem měla jen to, že chci být máma, že chci dítě a v ten moment jsem zjistila, že to nejde, že mám zdravotní problém,“ popsala primabalerína.
Nikola Márová v pořadu 13. komnata
„Začala jsem brát léky, protože moje doktorka řekla, že bez toho to nepůjde. Samozřejmě jsme se bála, protože to jsou hormony. Dva roky jsem se léčila a po dvou letech jsme tu léčbu ukončili a já jsem ve třiceti letech otěhotněla. Narodil se Max,“ popisuje Márová, která v té době žila s tanečníkem Alexandrem Katsapovem.
Chtěla mít i další děti, ale druhé těhotenství nedopadlo dobře. „Po dvanácti týdnech jsem zjistila, že se nevyvíjelo srdce miminku,“ vzpomíná Márová, která je vděčná za jednoho syna i za kariéru v Národním divadle, kterou loni ukončila. Dál se bude věnovat pedagogické činnosti.
