Co odpovídáte, když se vás někdo zeptá: Jak se máš? Že dobře, nebo že to za moc nestojí?
Když se ptá někdo cizí, nemám tendence se svěřovat a raději to zabiju tvrzením, že se mám skvěle. Ale když je to někdo blízký a ví, co třeba zrovna prožívám, klidně se svěřím.
Ptám se kvůli vašemu zájmu o lidi, kteří neměli štěstí, trápí je vážné nemoci. Vede tohle prostředí spíš k optimismu, nebo k pesimismu?
Často dostávám otázku, jak všechna neštěstí kolem sebe zvládám. Denně nám chodí desítky příběhů od těch, kteří to nemají v životě lehké. Dotýká se mě to, je mi to moc líto. A když mě obejme rodič od nemocného dítěte, cítím tíhu, kterou si nese. Taky si někdy pláknu, ale nastavila jsem si to v hlavě tak, že jsme tu s nadačním fondem proto, abychom pomohli. Tím, že budu někoho litovat, mu nepomůžu.
Jedna maminka mi napsala: Tak já tady umírám na rakovinu a vám je to úplně jedno. Jen proto, že jsem si asi dva týdny nevšimla její zprávy. V takových chvílích nevím, co dělat.
