Proč vám vadí takové oslovení, vždyť pro mnohé je to kýžená meta, které dosáhne teprve po mnohaletém snažení?
Víte, on je trošičku rozdíl mezi profesorem medicíny a herectví. Nedávno jsem ležel na kardiovaskulární stanici, přišel tam ke mně jeden lékař a prý - pane Karlíku, my jsme spolu byli habilitováni jako profesoři, pamatujete? A já na to samozřejmě trochu žertem: Víte, pane profesore, nějak ne. Já vám to řeknu upřímně, profesorů jsou mraky. Já už jsem byl králem, žebrákem, Galileem, Rembrantem, Napoleonem, a také jsem na jevišti čtyřikrát umřel. V naší branži se tyhle věci berou zkrátka jinak."
Stejně neuvěřím, že se vám odcházelo z divadla lehce. Už tam prý ani nezajdete.
Je pravda, že mně kolegové volají, zastavují mě a ptají se, proč nepřijdu. Mně se ale nějak nechce, protože tam, kde člověk tvořil, nemá moc chodit. A ve škole mám teď tolik práce, že na to stejně není čas.
Užil jsem si svoje, když mi dali kardiostimulátor a navíc jsem chodil o holích, protože mám endoprotézu. Snažím se tyhle nepříjemnosti brát z nadhledu jako přirozený běh věcí. Obdivuji kolegy, kteří hrají ještě v osmdesáti letech, ale mám podezření, že nehráli na plné pecky.
Nakolik vám práce s hereckým dorostem dokáže nahradit jeviště?
Přijde období, kdy už musíte přemýšlet jinak. Šukšin to výstižně napsal v Červené kalině, kde jedna postava říká: Přišli za mnou - proč už nezajdeš do kolchozu. A já na to - víte, mám věk, kdy se chci dívat na hvězdy, vonět ke květinkám a na ten váš kolchoz už seru. Pro divadlo musí být člověk zdravý, musí ho dělat s plnou energií. Herec musí hrát mezi životem a smrtí, jinak to nikoho nechytne. Přestože jsem za to zaplatil zdravím, stejně mám problém zvolnit. Když učím, studenti už lapají po dechu a říkají mi: Vy ještě nejste unavenej?
Kde se ve vás vzala tak silná touha hrát divadlo, když žádný z předků s ním neměl nic společného? Dokonce jste kvůli obavě z otcova hněvu dělal zkoušky na brněnskou konzervatoř tajně.
S tou láskou pro divadlo, která ve mně byla, se prostě nedalo nic dělat. Tatínek byl profesionální voják a herce absolutně neuznával. Považoval je za divné lidi, kteří se vyhýbají poctivé práci. Říkal, že divadlo je pro citové devianty. Maminka byla kulturně založená, Polednici nebo Vodníka nám s bráchou říkala zpaměti. Ale ani ona by mi herectví neschválila. Můj profesor matematiky našim dokonce tvrdil, že by to byla ostuda pro celou rodinu. Tehdy lidé chápali divadlo jako nejistou a podezřelou existenci.
Po absolvování JAMU jste hrál dvě sezóny v divadle Československé armády, dnešním Vinohradském, ale pak jste zamířil do Brna. Proč to? Ambiciózní umělci z Prahy přece jen tak neodcházejí?
To bylo začátkem padesátých let. Já byl mladý a v Praze jsem se věnoval spíš bohatýrskému životu a milostným avantýrám. Obojí mě obohatilo. Sice jsem také hrál, ale tamní soubor mi tenkrát nějak nesedl. Toužil jsem po rodné Moravě.
V Brně jsem zapadl do úžasného prostředí. Měl jsem čest přátelit se s takovými velikány, jako byli Oldřich Mikulášek nebo Jan Skácel. Josef Kainar nám zpíval u vína při kytaře svoje verše. Ten život mimo divadlo byl bohatý, vrstevnatý a divoký, ale ohromně se dal využít pro kumšt.
Jenže skutečná popularita se rodí v centru, a vy jste i později odolal několika vábným nabídkám. Nikdy jste toho nelitoval?
Je pravda, že mě lákal Vítězslav Vejražka do Národního divadla nebo Otomar Krejča do Divadla za branou. Ale žena mi řekla: Nikam nepůjdeš, protože manželství na dálku je manželství na houby. A já ji docela rád poslechl. Mně totiž nikdy nezáleželo na tom, kde divadlo je, ale spíš v jakém budu souboru. Herec může samozřejmě růst tím, že střídá angažmá. Může ale také zůstat v kolektivu, který někam směřuje, a takový jsem našel v Brně. Já vždycky chtěl být potřebným hercem a ne hercem - hvězdou.
To zní málem jako byste říkal, že jste chtěl být článkem řetězu. Takový přece nejste. Vás a Vlastu Fialovou považovali v Brně za vůdčí osobnosti. A vy sám se svou pověstí těžko zkrotitelného herce jste kolikrát pěkně zamotal režisérům hlavu.
To snad ani ne. Já se nijak nevzpěčoval, udělal jsem to, co chtěl režisér, ale vždycky jsem se snažil přinést ještě několik variant navíc, nechtěl jsem být pouze herec interpretační. Tohle také učím své posluchače. Aby přinášeli režisérovi vlastní vidění, aby ho podněcovali k dalším možnostem. Sám jsem dělal se skvělými osobnostmi, se Schormem, Kaločem, Sokolovským, Hajdou, ve filmu s Vláčilem, Kachyňou, Krejčíkem, Poledňákovou. Každý přistupoval k hercům trochu jinak, ale v tom, že máte možnost pracovat různými způsoby, je právě ta bohatost.
Nejširší veřejnost Vás zná především z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny nebo z televizního seriálu Sanitka, kde jste si zahrál otce Jaromíra Hanzlíka coby hlavního hrdiny. Z poslední doby si lidé asi vybaví i roli převora ve filmu Lotrando a Zubejda. Většinu sil a talentu jste ale odevzdal divadlu. Nemrzí vás trochu ten nepoměr ohlasu?
Před lety jsem seděl tady v Brně v bývalém hotelu Morava a když přišel vrchní, požádal jsem ho, aby mi připálil. On se na mě zadíval, pak celý zjihl a říká: Pane Karlík, co vy v Brně, točíte tady? A já na to, pane vrchní, já už celá desetiletí hraju tady naproti v divadle. Inu, taková je realita. Většina lidí mě zná jako dědu, kterej dělá Vaškovi topinky a guláš.
Když jsme u toho Vaška - jak vzpomínáte na Tomáše Holého, jednu z našich dětských hereckých hvězd, který ve svých dvaadvaceti letech tragicky zahynul?
Byl to rozkošný kluk a také technicky nadaný. Herectví mu ale vzalo dětství, a on si to uvědomoval. Měl obrovský smysl pro humor. Dostával za roli pár korun denně, ale když se ho lidé ptali, našel nějakou provokativní odpověď. Třeba řek - no, už jsme si za to koupili mercedes.
Nebo když František Němec jednou při slaňování spadl asi ze čtyř metrů a odvezli ho do nemocnice. Ten malej za mnou přišel a prý - půjdeme za Františkem a vezmeme mu buchtičky, to ho uzdraví. Já na to civěl. Myslíš povidlový, nebo tvarohový? - Ne, pane Karlík, nebuďte naivní. Já myslel jednu blond a druhou brunetu. Takové hlášky měl ten kluk, škoda, že už není.
Která etapa života se vám nejvíc zamlouvala?
Nedávno jsem říkal svým posluchačům, že bych se už nechtěl vrátit do mládí. Bylo sice krásné, ale těžké. Se zkušenostmi člověk život lépe zvládá. Proto mám pro bolesti mládí pochopení. Nemyslete si, oni mají na prahu života tolik nejistot, přijdou do neznámého prostředí, musejí počítat každou korunu, pochybují o svém talentu, prožívají bolestné love story. Jsou ovšem i jiní mladí, kterým nerozumím. Takoví, co zůstanou sedět v tramvaji s prázdným ksichtem a obrátí se jinam, když tam vejde chlapík o hůlkách, jaké jsem měl i já.
Takové jste hned srovnal, ne? Mezi studenty platíte za přísného učitele, možná až příliš?
Jsem člověk, který si umí vydobýt respekt, ale ne tím, že zakřičím. Na vysoké škole se nemá vyučovat, ale studovat. Herec musí být průzkumníkem, věčně objevovat ve vší pokoře, udivovat se jako malé dítě. Pedagog tvůrčí proces jenom podněcuje. V mém ateliéru mají studenti právo říct cokoliv, ale také za to nesou odpovědnost. Divadlo znamená řád, musíte chodit přesně na zkoušku, být připraven. V tom je ta moje přísnost. Věřím ale, že jim to pomáhá. Z některých studentů, které jsem učil, jsou už docenti, a i oni mně to potvrzují.
Tolerujete studentům bohémský způsob života, který asi k mládí a hereckému zvláště tak trochu patří?
Pití neuznávám, to nikam nevede. A pokud bych zjistil, že někdo z mých žáků bere třeba pervitin, tak bude muset opustit školu, to já nemám rád. Herec si musí umět navodit uměleckou obraznost sám ze sebe, ovládnout ji, aby ji mohl zaměřit, kam je potřeba. Na to musí být čistá hlava.
Ivan Vyskočil svého času napsal, že se díky vaší osobnosti na JAMU rodí skutečné herectví. Nazval to dokonce brněnskou školou. V čem jsou její specifika?
Nejsem si vědom něčeho zvláštního. Moje postupy jsou prosté - snažím se stimulovat žáky k tvorbě, neučím je, aby hráli jako Karlík.
Já teď úplně odbočím, i když vím, že o svém soukromí nemluvíte dvakrát rád. S manželkou jste svoji už přes čtyřicet let, což u herců nebývá zrovna běžné. Jaké pro to máte vysvětlení?
Moje žena Jarmila Palivcová byla výborná operní pěvkyně. Zamiloval jsem se i do jejího krásného altu. Musel jsem ji dobývat. Předtím byla ženou Martina Růžka, a já mu ji odvedl. Zrovna v té době jsme spolu hráli v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Jednou jsme se kvůli ní i pofackovali, a když jsme byli v nejlepším, přiběhli k nám takoví dva pánové v kožáku a prý - co se to tu děje. Já říkám, ale nic zvláštního, tady ten mi dává přes hubu, ale má na to nárok, protože já mu kradu ženu. S manželkou jsme spolu od roku 1955. A přestože společný život vždycky nebyl procházka sadem, ona měla blahodárný vliv i na můj umělecký růst.
Dovedete si představit, že byste prožil život v nějaké jiné profesi?
To je absolutně vyloučené. Albert Camus nazval herce nejabsurdnějšími lidmi. Měl pravdu. Zatímco ostatní se soustřeďují na sebe, pro herce je největším štěstím, když za tři hodiny zahraje něčí osud. To je velké blaho a vlastně i psychoterapie. Člověk něco prožije na jevišti, ví, kam to vede, a pak se toho vystříhá. Já herectví propadl. Hluboce věřím v poctivou uměleckou tvorbu, nepředstavitelně zvláštní a bohatou, která mě zpětně ovlivňuje. Jak říká architekt Niemayer, tím že jsem stavěl, vystavěl jsem sám sebe.
To zní téměř jako vyznání lásky
Taky je. Víte, nedávno jsem poslouchal v televizi Vojtěcha Jasného, se kterým jsem byl na vojně. Mluvil o mystické meditaci a reinkarnaci, což jsem nechápal. Pak ale prohlásil, že nejúčinnější a nejužitečnější lidská činnost je modlitba a že se modlí denně tím, že tvoří. Tehdy jsem mu okamžitě porozuměl.
 "Herec musí hrát mezi životem a smrtí, jinak to nikoho nechytne," říká Josef Karlík. Sám za to zaplatil zdravím, ale nelituje. |
