Pro jaký způsob života se Blanka Fuxová a její přítel rozhodli, že vzbudili nelibost úřadů? "Snažíme se mít co nejmenší spotřebu a co nejmenší nároky na své okolí. V důsledku toho člověk může žít i s minimálními příjmy. Myslím, že náš názor na život není tak výjimečný. Známe spoustu lidí, kteří žijí jako my, jenom se o nich neví," popisuje svou životní pouť napohled vyrovnaná a sebevědomá absolventka pedagogické fakulty a dodává: "Rozhodně to nebyl útěk před něčím někam. Já jsem zkrátka odcházela tam, kde žil člověk, kterého jsme měla ráda."
Jak jste se k tomu životnímu stylu dostala? Přes náboženství?
Nejsem člověk, který vyznává nějakého boha nebo víru. U mě to začalo tak, že jsem se setkávala s lidmi, kteří se změnili. Nemohla jsem například pochopit, jak lékař, který bydlel v paneláku, měl super vybavený byt, skvělé auto, dobré postavení, se najednou sbalil, všechno prodal a odstěhoval se do chalupy na spadnutí, chodí krmit králíky a nemůže si to vynachválit. Při setkání s takovými lidmi jsem si říkala, jak je možné, že to tak dlouho vydrželi. Tak jsem se o jiném způsobu života dověděla.
Považujete se na za nevěřící. To tvrdí spousta lidí, ale zároveň připouštějí, že věří v "něco" tam nahoře. Není to váš případ?
Řekla bych, že věřím především v lidské dobro. Hodně věřím v lidi, byť se mi už v životě stalo dost věcí, které jsem obrečela. Člověk jako takový je dobrý. Jen se občas v životě dostává do situací, kdy je někam zahnán. Třeba svým strachem, úzkostí nebo pocitem křivdy, a pak se může chovat jinak.
To říkáte i potom, co vám úřady odebraly dítě?
Věřím, že lidé, kteří k takovému jednání dali podnět, měli nějaký pocit strachu o malé dítě. Nechce se mi věřit, že by si nějaká úřednice řekla, že něco provede lidem, které vůbec nezná a jen o nich cosi slyšela. Počátek toho případu vidím v tom, že se někomu zdálo divné, jak žijeme, jak s malou zacházíme. Z toho asi vznikl strach, který je k tomu dohnal. V okamžiku, kdy malou odváželi, jsem to ovšem prožívala jinak. Ne, že bych na někoho měla zlost nebo chtěla dát v tu chvíli někomu facku. Spíš bych udělala cokoliv, aby mi to dítě nechali.
Jak dlouho už takto nově žijete?
Jedenáct let.
Jak si mám takový život představit?
Tak například chodím nakupovat jednou za dva nebo tři měsíce. Snažím se nekupovat všechno, co trh nabízí, protože si myslím, že ne vše je pro člověka vhodné. Když peníze mám, tak se je snažím investovat do jiných věcí než jenom do konzumu. Nemusím všechno projíst. Máme zkrátka v životě jiné hodnoty a na prvním místě rozhodně nejsou peníze. To neznamená, že peníze ze života zcela vyřazuji, protože svou funkci určitě plní.
Když už je řeč o penězích, kolik jich potřebujete?
Naše výdaje dělají tak tisíc korun měsíčně.
To jsou výdaje jen za potraviny?
Je v tom nákup jídla, poplatky za elektřinu a telefon.
Za takovou sumu moc potravin nepořídíte. To si všechno ostatní jídlo pěstujete?Něco vypěstujeme, a navíc spoustu rostlin žije divoce a dají se jíst. Třeba teď na jaře se dají dělat saláty jenom z rostlin na louce. Nemusíte kupovat skoro nic, pokud víte, co se dá sebrat a zkombinovat.
Netrpíte někdy nouzí?
Nemám pocit, že bych strádala. Když to srovnám s předchozím životem, kdy jsem vydělávala, dejme tomu, osm tisíc korun měsíčně a osm tisíc jsem za měsíc také utratila, tak mám pocit, že nyní žiju lepší, plnohodnotný život. Je sice fakt, že občas držíme jednodenní půst, ale to je záměrně. Hlady netrpíme.
Ani když je malá úroda?
Musím samozřejmě počítat s tím, že je nutné mít zásoby. K situaci, že bych prostě neměla žádné potraviny, jako je rýže nebo luštěniny, nemůže dojít. A kdyby přece, mám doma obilí, můžu si ho namlít a upéct chleba.
Pracujete?
Ne. Poslední roky jsme já ani můj partner nepracovali a byli jsme v evidenci úřadu práce. To znamená, že jsme nedostávali ani životní minimum, ale takzvanou sociální podporu.
Patří to k vašemu životnímu stylu, nebo byste šla pracovat, pokud by se objevilo vhodné místo?
Kdybych nebyla na mateřské, tak bych pracovat nešla a ani nežádala od státu žádnou podporu. Věřím tomu, že bychom se dokázali osamostatnit. Troufám si říct, že dům je natolik zařízený a naše potřeby do té míry uspokojené, že bychom od nikoho nic nepotřebovali.
Nehrozil by vám v takovém případě konflikt se státem například kvůli neplacení sociálního nebo zdravotního pojištění?
Samozřejmě. Ale pak bychom mohli také diskutovat, jestli má platit například zdravotní pojištění i člověk, který lékaře nenavštíví celý rok nebo třeba pět let, jako můj partner. Je otázkou, zda mám přispívat na něco, co nevyužívám. Na druhou stranu je pravda, že žijeme ve státě, který má své zákony, a ty je třeba dodržovat. Pokud bych přistoupila na placení zákonného pojištění, tak bych ho platila z úspor. Za ty roky, kdy jsme dostávali onu sociální podporu, jsme si, ač se to může zdát neuvěřitelné, stihli našetřit.
Opravdu?
Člověk z města to těžko pochopí. Já to vidím jenom na tom, že když jsem teď byla ty tři týdny v kojeneckém ústavu, tak jsem utratila za jídlo tolik peněz, že by nám to v Šimanově vystačilo asi na dva měsíce. Člověk, který žije na vesnici, má výdaje nepoměrně nižší. Myslím, že když nechcete na vesnici jen sedět za pecí a litovat se, že nemáte práci, můžete vyžít z mála. Ale musí se makat.
Jak na vás hledí lidé v Šimanově?
Dá se říct, že vesnice se s naším životním stylem nemůže vyrovnat. Dodnes platíme za podivíny. Jsme podezřelí, protože nepracujeme, leckomu se nelíbí, co se u nás sjíždí za společnost. Jsme podezřelí i tím, že si nestěžujeme, že máme málo peněz.
A vám je jedno, co si o vás lidé myslí?
Říkáme si, že ta naše vesnice je trochu specifická. Až na malé výjimky tam žijí důchodci. Je to zkrátka jiná generace, která žila v jiné době a má jiné hodnoty. Ti lidé mají právo na svůj názor. Nás to nedeptá.
Vůbec nikdy?
Někdy trochu. Pokud nejsem právě ve vyrovnané náladě, tak mě například dokáže vytočit, když jde sousedka kolem a komentuje, co děláme: Ježišmarjá, co to tu mají za lidi? Co to tu budou vyvádět?
Tak co tam tedy máte za lidi a co vyvádějí?
Jezdí k nám lidé, kteří mají dost podobný názor na život jako my, a i když třeba žijí ve městě, snaží se občas dostat do přírody a té co nejméně škodit. Leckdy jsou to lidi, kteří bydlí třeba ve věžáku někde v Praze na sídlišti. Jsou mezi nimi lékaři, právníci nebo i zedníci - lidé z různých společenských vrstev, kteří se u nás sejdou třeba proto, abychom si zacvičili jógu nebo abychom společně pracovali na zahradě, tahali dříví z lesa nebo pleli záhonky. My také občas k někomu jedeme a pomáháme s podobnými věcmi.
Nelitovala jste někdy, jaký život jste si vybrala?
Ne, i když jsme měli krizí spousty. Třeba když na nás lidé z okolí tlačili, rodina to nechápala a příbuzní se divili, co mě to popadlo, že začínám v nějaké chatrči. Ptali se, jestli chci celý život jen opravovat barák a hrabat se v hlíně. Přesto mě nikdy nenapadlo, abych toho litovala. Nikdy jsem si neříkala, že dřív mi bylo líp. A to jsem se předtím měla dobře. Rodiče mi dali to nejlepší, co mohli, a byla jsme spokojená. Ale když jsem začala bydlet v Šimanově, přišel zkrátka jiný život. Asi se nedá říct jestli horší, nebo lepší, je jiný.
Snažili se vás příbuzní vrátit zpět k někdejšímu životu?
Samozřejmě. Nejdřív se ptali, co blázním. Pak přišlo i takové skryté vydírání, že se na to budou špatně koukat ostatní lidi, jak před nimi teď vypadáme... V takových případech by si měl člověk uvědomit, že život má jeden a příbuzní ho za něj neodžijou.
A nezalitovala jste ani ve chvíli, kdy vám vzali dítě?
Takhle jsme neuvažovala. Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že se malá dostala do ústavu. Vlastně ona jako jediná, která se vůbec ničeho nedopustila, byla postižena.
Nenese váš životní styl i určitá rizika? Co když onemocníte? Jak se o sebe postaráte?
Tomu se usmívám. Dokud jsem žila jako většina lidí, tak jsem dvakrát třikrát do roka byla nemocná - chřipky, angíny. Navíc jsem od narození měla potíže s ledvinami a od tří let nosila brýle. Byla jsem takový trochu slabší jedinec. Teď, a nechci se holedbat nebo to zakřiknout, jsem deset let nezažila chřipku ani angínu. Zlepšily se mi oči. Místo čtyř a půl mám jen půl dioptrie. Uběhnu vzdálenosti, které bych dřív neuběhla, a připadám si v pohodě.
A co stáří, tomu se asi nevyhnete...
No, to už je jiná. Nebude mi celý život třicet. Proto se už dnes snažím žít tak, jako bych byla v důchodu.
Nácvik na důchod? Co to obnáší?
Čím víc věcí člověk potřebuje v mládí a zvykne si na ně, tím je pro něho stáří horší. Ty věci se totiž strašně těžko opouštějí. Je také moc těžké si k stáru přiznat, že na něco nemám nebo že něco už nezvládám. Zjednodušeně - nebudu dnes opracovávat lán pole, protože vím, že za dvacet let to už nedokážu. Ale budu si pořád dál pracovat na svých pár záhoncích, ať mi bude třicet, padesát, nebo sedmdesát. Je to dost k tomu, abych uživila tři lidičky, a jsem přesvědčena, že tohle zvládnu i v sedmdesáti. Jen už tou dobou třeba nebudu mít energii, abych cestovala, šla si ráno zaplavat, cvičila. Ale o tu obživu se ještě postarat dokážu.
Čtete, posloucháte muziku?
Muzika mě zajímá hodně, sleduju i knížky nebo divadlo. Možná jsem jen trochu změnila žánr a víc si vybírám. Když běží dobrý film v kině, tak se sebereme a jedeme do kina. Ale není to pro nás všední záležitost.
Když za vámi kvůli odebrání dítěte přijela minulý týden zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová, řekla, že nechyboval jen úřad, ale i vy. Připouštíte to?
Ano. Už při prvním jednání se sociálními pracovnicemi 10. dubna jsem řekla, že jsem si vědoma svých přestupků proti zákonu. A chci to napravit. Uznávám, že zákony se musí respektovat.
| Kauza Půlnoční bouře |
|---|
| * 4. srpna 2001 se Blance Fuxové a Jaroslavu Blovskému narodila doma v Šimanově na Klatovsku dcera. Rodiče jí dali jméno Půlnoční bouře. Lékař ji prohlédl jen jednou, tři dny po porodu. Na očkování ani na další prohlídky s dcerou rodiče nechodili. |
| * Letos v dubnu sociální pracovnice poprvé osobně upozornila matku, že dítě nemá rodný list a není pojištěno; pokud nevyřídí doklady, dítě jí odeberou. |
| * 23. dubna se Půlnoční bouře ocitla v Kojeneckém ústavu v Plzni bez matky - ta za ní musela cestovat stopem. Přestože kojila, nesměla být zpočátku s dcerou přes noc. |
| * 3. května odvolal zastupující přednosta Okresního úřadu v Klatovech Zbyněk Weber vedoucí sociálního referátu Tamaru Seidlovou. |
| * 9. května se začala o případ zajímat zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová. |
| * 15. května soud zrušil rozhodnutí o umístění dítěte do ústavu. |
| * 17. května se Půlnoční bouře vrátila domů - s rodným listem na jméno Eliška Gaja Fuxová, zdravotním pojištěním a s individuálním očkovacím plánem. |
