Už je to skoro pět let, kdy jste se začala věnovat koučování. Zkuste zabilancovat, jak vám druhá profese za tu dobu změnila život?
Zcela zásadně. Můj pracovní den a divadelní sezona teď vypadají úplně jinak. Musím dobře plánovat – to je nejdůležitější. Vím, které týdny v roce budu mimo republiku. Spolupracuji se svým mladším synem Daliborem Lekešem, který je v současné době koučem v jedné nadnárodní firmě a zároveň profesionálním tanečníkem. Proto si musíme kalendář sladit především spolu. Ale našli jsme v tom systém a velmi nás to baví. Teď nemyslím úplně to plánování, ale naši práci. Vlastně obě dvě práce.
Příští sezonu oba zkoušíme v divadle v únoru a březnu, takže nám to krásně vyšlo. V říjnu pořádáme workshop na Sicílii s názvem Cesta k sobě: Objev sílu a vnitřní svobodu a v lednu na zaoceánské lodi MSC (západní Středomoří) Na vlnách změny a v červnu na Bali. Všechny tyto akce mají být koučovací i cestovatelský zážitek zároveň. Jezdí s námi převážně ženy, ale už jsem tam se objeví i nějaký muž. A to je vždycky hodně přínosné. Skvělé je i to, že si mnoho lidí z workshopu nějakým způsobem zůstane a setkávají se i pak dál. To je takový další bonus, propojování lidí.
To ale není všechno.
Do toho hraju v divadlech a občas něco natáčím. Mám individuální klienty a zhruba jednou, dvakrát do roka pořádáme prodloužený víkendový workshop v Čechách, občas děláme workshopy pro firmy. To je možná ta vnější změna, ale daleko důležitější je ta vnitřní. To, jak vnímám svět a lidi kolem sebe, jak se cítím, jak umím přijímat věci, které se mi dějí. Studium a především koučovací praxe mě v tomto zásadně ovlivnily. Není náhoda, jací lidé mi přicházejí do cesty a jaká témata se mi objevují.
Pomáhá vám v zájmu klientů vaše známá tvář?
Určitě mi pomáhá, že se o mně víc ví. Ale věřím, že za mnou přijde člověk, kterému vyhovuje moje „chemie“. Nebo že si ke mně vytvořil důvěru skrze nějakou roli. Jasné je, že ke mně nepřijde člověk, kterému nesedím nebo nejsem sympatická. Už se mi stalo, že za mnou přišel muž, kterému jsem připomínala energii jeho manželky, se kterou měl problémy. Herecká profese mi určitě pomáhá při workshopech, dokážu si ze sebe udělat legraci, udržet dobrou atmosféru a je mi dobře rozumět. V individuálním koučování mi ale herectví spíš nepomáhá.
Našla jste mezi klienty i opravdové přátele?
Ano, ale striktně odděluji chvíle, kdy máme přátelský rozhovor, a kdy koučuji. Na koučování si vždy vyhradíme speciální čas a samozřejmě si ho nechám zaplatit. Tím do toho vkládá energii i klient a může to k něčemu vést. Myslím, že všichni moji klienti jsou skvělí. Mám ráda lidi, kteří hledají, chtějí, aby jim život fungoval, chtějí být radostní a tvořit hezké vztahy. Lidi, kteří si uvědomují, že do hrobu si nikdo z nás nic hmotného neodnese.
Dá se koučováním v dnešní době uživit?
Rozhodně ano. Nestačí být jen dobrý kouč, musí se o vás vědět. Cesty jsou různé. Samozřejmě, dobrý marketing je fajn a nesmíte nikdy usnout na vavřínech. Je důležité dál studovat, vzdělávat se. Je to jako v jakékoli jiné profesi. Já se cítím úplně svobodná v tom, že dělám ještě druhou práci a nemusím na sebe tlačit. Nechávám to plynout. Připadám si v tomto směru hodně svobodná a je to krásné.
Jak byste popsala své současné nastavení?
Mám pocit, že si život opravdu užívám. Jsem vděčná za každou hezkou chvíli. Všechno mě baví. Jsem obklopená krásnými, inspirativními lidmi. Jsem ráda, že mám úžasný vztah se svými syny, že si ještě můžu užít svou maminku. A že jsem v životní fázi, kdy už nemusím nic dokazovat – ani sobě, ani druhým.
Někdy si říkám, že sbírám plody toho, co jsem zasela. Mám pozitivní přístup k životu, určitě jsem se s tím vybavením narodila, ale během života jsem ho prohloubila. Z každé situace, která se mi stala a v danou chvíli nevypadala dobře, jsem se dokázala poučit a nějak ji pozitivně vyhodnotit. Okolí to často nedávalo smysl, ale mně ano. Cítím, že přesně tohle je můj osud. Můj život, moje zkušenost, moje cesta. A že po ní jdu správně. Přemýšlím o životě jinak než dřív, cítím větší propojení s druhými, umím si lépe nastavit hranice a mám se fakt ráda.
Když už jsme u sebelásky a sebepéče, za co nejraději utrácíte?
Myslím, že nejvíc utrácím za cestování. A možná taky za zahradu. Ta mi v posledních letech dělá velkou radost. Jsem na ni opravdu pyšná. Není to úplně moje zásluha, ale hlavně zásluha skvělého architekta Petra. Já už jen tak ve volných chvílích vytrhávám plevel. Je navržená tak, že když něco odkvete, hned na to rozkvete něco dalšího. Ráda tady sedím, piju svou oblíbenou kávu značky Frencin (za tu taky ráda utrácím) a kochám se. Kávu piju z hrníčků z orientálního porcelánu, to je další věc, za kterou ráda utrácím. Musím se hodně krotit, když vidím starý porcelán, protože kredenc není nafukovací a zakázala jsem si přinášet domů další věci. Ale je to boj.
A co oblečení?
Módu mám samozřejmě taky ráda. Mám různá období. Teď, když natáčím seriál, ráda nosím hezké teplákové soupravy, abych se mohla rychle převlékat, protože se za den převléknu i desetkrát. Někdy mě móda hodně baví, jindy vůbec. Teď jsem objevila značku Machač. Líbí se mi, že je česká, skvěle ušitá, jednoduchá, podtrhuje ženskost a má skvělé materiály. Někdy si nechám poradit od stylisty, a někdy je mi to úplně jedno. Od jara chodím bosa, protože se otužuji. Někdy to může působit trochu nepatřičně, třeba když je zima a já mám sandálky. Ale prostě poslouchám svůj vnitřek. A sama mám ráda, když je někdo pěkně a zajímavě oblečený. Tak dlouze o módě jsem asi nikdy nemluvila. (smích)
Vypadá to, že si žijete svůj sen. Vaše profese jsou zároveň vaší vášní, cestujete po celém světě.
Můj sen je žít v souladu se svou duší. A myslím, že se mi to daří. Když jsem byla malá a žila v totalitě, mým snem bylo být nezávislá, sedět v Paříži v nějaké typické kavárně a pozorovat kolemjdoucí. A pak jsem je pozorovala i na místech, o kterých jsem neměla ani tušení, že existují. To se mi splnilo. Taky jsem chtěla pracovat v zahraničí a nečekala jsem, že to bude právě touto novou koučovací cestou. Nikdy by mě nenapadlo, že budu v zahraničí pracovat se svým synem. Bez Bali si už žádný rok neumím představit. A teď přichází Sicílie. Itálie – můj romantický sen. Mimochodem, za pár dní se chystám s maminkou na Ischii.
Učíte se prý italštinu, takže evidentně ne zbytečně.
Učím se italsky teprve od září, online se skvělou učitelkou Nikol. Každý den se na italštinu aspoň trochu podívám. Mám radost z každého rozhovoru, kterému trochu rozumím. V létě jedu do školy do Pisy. Je prostě fajn začít v každém věku dělat něco nového.
Vaším partnerem je reportér a moderátor Jan Tuna. Našla jste v něm souznění?
Nevím, jestli je „souznění“ to první slovo, které se mi s Honzou vybaví. Spíš bych řekla „variabilita“. Ta nás hodně spojuje. Pak možná „učební program“ a teprve potom „souznění“. Ale nuance našeho vztahu bych si nechala pro sebe.
Kde se vidíte za deset let?
Přemýšlím tak tři roky dopředu. Ale když se na to ptáte, těším se na vnoučata a na to, že s nimi budu trávit čas na chalupě a péct, tak jako jsem pekla svým dětem. Anebo je vezmu na měsíc na Bali, pokud mi to jejich rodiče dovolí. A Honza pojede s námi. Budu hrát a budu koučovat. Budu otevřená novým věcem a budu vnímat. A budu moudrá. Tak to už stačí, ne?
