Budete součástí Hvězdného léta pod Žižkovskou věží. Přiznejte, na která představení se nejvíc těšíte?
Hraji jenom dvě, takže na obě dvě se těším. To zas není tak těžké se rozhodnout. Jmenují se Úhlavní přátelé a Můj nejlepší kamarád. Jsou to obě velice milé komedie, které si myslím nekladou vyšší cíl, než člověka pobavit. Ale jsou dobře udělané.
Chodíte coby herečka sama ráda za kulturou?
Chodím moc ráda, ale chodím hlavně za svým synem, který tancuje v komorním baletu Praha. Zrovna včera měl premiéru ve Vinohradském divadle. A pak na druhého syna, který je violoncellista. S tím zas chodím hodně na koncerty. A občas samozřejmě také ráda zajdu na kolegy do divadla.
Jste pyšná máma?
Absolutně pyšná. Zrovna včera jsem o tom při té premiéře přemýšlela. Říkala jsem si, že ten kluk se mi tedy fakt povedl. Mám velkou radost, protože spolu se synem se oba věnujeme koučování u Vladimíra Ekarta v jeho Škole elitních koučů. Děláme to už dva roky a neskutečně nás to naplňuje. Náš vztah se samozřejmě ještě víc propojil, protože mě syn teď nezná jen jako mámu, ale i jako lidskou bytost a já jeho taky. A je to něco, co mi dává smysl.
Navázala jste díky koučinku nová přátelství, když jste objevila a odhalila osobnosti, kterým jste doplnila sebevědomí na maximum?
Mám hlavně přátelé ze školy, kolegy kouče. Právě když jsme měli trénink, když jsme se to učili, tak jsme se samozřejmě vzájemně koučovali, takže jsme odhalili svoji duši. Pokládám je za velké přátele a za kvalitní lidi. Za lidi, kteří chtějí růst, kteří znají svoje slabá místa a něco s tím dělají. A to myslím, že je důležité, ten růst. Vždycky je něco v našem životě, co můžeme posunout k naplněnějšímu životu. S tím za mnou přicházejí především ženy do mé koučovací praxe i na naše workshopy.
Boudová si dala roušku na intimní partie. Nebuďme jako stádo ovcí, vzkázala |
Zakládáte si na tom, abyste se stravovala zdravě? Protože to, co jíme, se odráží na naší pleti a vaše pleť je perfektní.
Určitě trochu třídím jídlo. Roky jsem byla vegetarián, teď už vegetarián nejsem. Ale nedávám přednost masu. Jím ho minimálně, ale už jsem ve fázi, že jídlo tolik neřeším. Vždycky si říkám, že to správné ke mně nějakým způsobem přijde. Dřív, když synové byli malí, tak jsem si hlídala všechno. Nekupovala jsem sunar, drtila jsem si mandle, aby měli opravdu to nejlepší přírodní mandlové mléko a podobně. Takový blázen už nejsem. Ale samozřejmě je důležité, co jíme. Je to naše palivo.
A vůbec je důležité starat se o tělo. Protože tělo nás nese, a když je vám přes padesátku, což už mi je, tak je důležité připravovat se na sedmdesátku, na osmdesátku. Sama sebe vidím, jak v sedmdesáti běhám a skáču a je to všechno v pořádku. Taky se říká, že je dobré najít si starší přátelé, kteří jsou pro vás vzor. A takovou kamarádku já mám. Ivanku Němečkovou. Je nesmírně životaschopná a umí se bavit, a to se mi moc líbí.
Když dojde na letní dovolené, kam ráda zavítáte? A jste schopná si tam trochu zahřešit?
Jako hřešit jídlem? Vrátila jsem se nedávno z Maroka, kde jsme byli s Janem Tunou a přáteli na dovolené a projezdili jsme to tam. Je to překrásná země, všem jí doporučuji. Moc dobře se tam vaří a to není pro herečku úplně ideální! (smích) Takže teď trávím hodně času ve fitku. Ale říkala jsem si, že v Maroku by zkrátka byla škoda nehřešit.
Kila se pak na chvíli lehce schovají třeba v dabingovém studiu, a když se to pak vykompenzuje s tím fitness...
Já zas tolik už nedabuji. A nechci žít tak, abych se musela schovávat.
Byl pro vás dabing impulsem, který vás naplňoval? Lidi vás začali šíleně obdivovat i proto, že jste hlasem herečky Julie Robertsové.
To už je tak dávno, když jsem začínala. Už se k tomu rozhodně nevracím. Nežiji v minulosti. Dělala jsem dokonce nějaký pořad o dabingu a byla jsem překvapená, když mi řekli, které všechny hvězdy jsem dabovala během deseti let. Říkala jsem si, že to snad není možné. Šlo jedno slavné jméno za druhým. Ale já mám takovou mazací paměť. K minulosti se opravdu vůbec nevracím.
Je důvod, proč dabing už není vaší prioritou, že už není tak dobře finančně ohodnocen jako v devadesátých letech?
Znovu říkám, nevím to úplně přesně. Protože už skoro nedabuji.
Na kterou roli byste si ráda ještě troufla?
Troufla bych si na jakoukoliv, která bude mít smysl. Mám ráda role, které hraji v divadle v Řeznické. Hrála jsem tam Leni Riefenstahl a hraji tam Tallulah Bankhead. To je herečka, která zemřela v šedesátém sedmém roce, skutečná, která hrála u Hitchcocka. Byla to bisexuální žena, která fetovala a chlastala, takové role se hrají moc dobře. Štvala celý Hollywood, Hollywood ji nenáviděl. Vítala hosty nahá ve dveřích a podobně. Takové role se mi moc líbí. Ale mám teď něco v placu, co bych měla dělat asi tak za dva roky a jsou to Stalinovy ženy. To si myslím bude takový bonbonek, pokud to vyjde.
Fascinuje vás a pohltil vás stejně i osud Leni Riefenstahl?
Tu roli jsem přebírala po Vilmě Cibulkové, když už ji nehrála asi dva roky. A nechtěla jsem to, protože Vilma za to dostala cenu a já jsem si říkala, že mi to přijde nesmyslné, abych to pak dělala já. Ale paní ředitelka mi tenkrát řekla, ať se podívám na dokumenty o Leni. A když jsem ty dokumenty viděla v němčině, tak mě to úplně fascinovalo. Rozhodně to nebyl černobílý člověk. Ta hra je výborně napsaná. A samozřejmě je tady ta krásná myšlenka, jestli můžeme pracovat ve jménu zla. Ona pracovala pro Hitlera a dokázala si to fantasticky obhájit. My samozřejmě žijeme v nějaké době a je na nás, jakou cestu zvolíme. Jestli s tím systémem půjdeme, nebo ne.
