Jak se má Tereza Valšíková, postava v seriálu Ordinace v růžové zahradě, která vám přinesla televizní popularitu?
Po různých peripetiích, kterými si prošla, je momentálně ve vězení za neúmyslné zabití pacientky. Takže mám v Ordinaci pauzu. Ta postava je nesmírně náročná, je labilní, pije a s každým má problém, což je samozřejmě dobrá látka ke hraní, která si žádá větší přípravu. Doktorka Valšíková je vlastně úplně jiná, než jsem já. Neuškodí si od ní občas odpočinout.
Diváci často zaměňují role postav za skutečný hercův život. Už jste se s tím někdy setkala?
Právě v případě Terezy Valšíkové z Ordinace se mi to stávalo docela často, a musím přiznat, že ty situace nebyly vždy příjemné. Od reakcí veřejnosti jsem si hezky odpočinula třeba v seriálu Všechny moje lásky, který jsme natočili asi před čtyřmi lety, kde jsem hrála normální vyrovnanou ženu, která řeší běžné každodenní situace a zabývá se spíš drby než čímkoli jiným.
Co na vaši roli říkali rodiče, kteří jsou sami lékaři?
Zpočátku měli radost, ale pak už jen nevěřícně koukali (smích). Ale myslím, že mi v Ordinaci drží palce na rozdíl od mých dcer, které mě v televizi neviděly vůbec. Raději si čtou, než aby vysedávaly u obrazovky, za což jsem moc ráda. Bohužel jsem nikdy nehrála v žádné pohádce, to by se jim líbilo!
V pohádce jste sice nehrála, zato vám příští jaro vyjde pohádková kniha.
Vždycky jsem si hodně s dětmi četla, a nejen to. Vymyslela jsem pro ně i vlastní příběhy o dvou pejscích, panu hajném a strašidlech, což mě před časem napadlo sepsat a dokonce i jako knížku vydat. Kniha se jmenuje Brok, Flek a strašidla a na trhu by měla být příští jaro. Musím přiznat, že mám hlavu plnou nápadů a už se mi v ní rodí případné pokračování. Špatná by nebyla ani audioverze, pro tu už jsem si zase vytipovala pár hereckých kolegů, kteří by mi knihu načetli. Ještě o tom ale nevědí.
Když se vrátíme do vašeho dětství, měla jste ho trochu jiné než vaše dcery. Prý jste byla úspěšná pašeračka.
No úspěšná moc ne! Žili jsme na česko-polských hranicích v Krnově a jak známo, v Polsku bylo za totality k sehnání ledacos. Měly jsme s malými Polkami vypracovaný takový výměnný obchod. Přes řeku jsme si házely různé věci, které nebyly v našich rodných zemích k mání. Ale většinou to dopadlo tak, že nám to do té řeky spadlo. Na jejím dně asi dodnes leží nespočet deodorantů značky Impuls.
Polsku jste se později přiblížila i díky filmu Operace Dunaj.
To byl velký koprodukční projekt, který se točil v Polsku, a hrála v něm úžasná skvadra Eva Holubová, Jan Budař, Martha Issová, Bolek Polívka nebo Jiří Menzel. Ale ten film u nás bohužel nějak zapadl. Polský pohled na pražské jaro nebyl asi úplně to pravé, na co by se čeští diváci chtěli dívat.
Na co se v televizi nejraději díváte vy?
Momentálně jsem nadšená ze seriálu HBO Černobyl. Je to skvěle obsazené, zahrané a vůbec mi to zase připomnělo, v jaké době jsme to žili. Něco takového by se snad už dnes stát nemohlo.
Před časem jste si vyzkoušela moderování, s kolegou Michalem Kernem jste uváděla pořad Farmářská jízda, kde jste dokonce řídila obytňák.
To byla tedy opravdová jízda! Nikdo se mě navíc předem neptal, jestli vůbec umím řídit, a při natáčení mě rovnou posadili do obrovského auta a jeď! Štáb, který jsem takhle vezla, si to zpočátku asi moc neužil. Všichni vzadu lítali ze strany na stranu včetně techniky. Díky tomu pořadu jsem se ale seznámila s farmáři, se kterými jsem v kontaktu dodnes a hlavně od nich beru suroviny do vlastní kuchyně. Například husa u nás už nemůže být jiná než roznětínská.
Kdysi jste se rozhodovala mezi kariérou houslistky a herectvím. Vezmete housle ještě dnes do ruky?
Momentálně ne, na houslích mi totiž praskla kobylka, kterou jsem si sice koupila novou, ale zjistila jsem, že ji asi sama nevyměním. Takže budu muset zajít k houslaři. Housle jsem ale v minulosti občas využila i v divadle, ve vánočním představení Kašparova sláva vánoční nebo třeba při svém angažmá v Ypsilonce.
To bylo ostatně vaše vysněné divadlo.
Přesně tak. S mým spolužákem Jardou Pleslem jsme na JAMU snili, že v Ypsilonce jednou skončíme. Dokonce se nám to hned po studiích málem podařilo. Šéfa Ypsilonky Jana Schmidta jsme pozvali na představení, Jarda tam hrál na klavír, já na housle. Různě jsme improvizovali, což se mu moc líbilo a slíbil nám, že nás do Ypsilonky angažuje, ať se ozveme v červnu. Pak se ale ukázalo, že na nás zapomněl! A to jsme byli nahraní. Ostatní spolužáci už měli vyřízená angažmá, a my najednou nic. Skončilo to tak, že mně se podařilo naskočit do Divadla v Celetné a Jarda Plesl šel do Zlína. Ypsilonka mi ale asi byla souzená. Za hodně let po této události jsem si tam nakonec stejně v Mistrovi a Markétce zahrála, a dokonce i na housle.
Ve kterých divadlech vás nyní můžeme vidět?
V Divadle v Celetné neboli v Kašparu hrajeme Srpen v zemi indiánů, Helverovu noc a Sirotky. Ty dva poslední tituly jsou součástí malé scény pro čtyřicet lidí, které říkáme Klubovna. Ve Studiu DVA mě můžete vidět v představení Les a v Rokoku ve Znovusjednocení Korejí.
Vaším manželem je známý divadelní režisér Michal Dočekal. Máte na svém kontě nějakou divadelní spolupráci?
Vůbec, on nerad spolupracuje s rodinnými příslušníky.
Říkáte, že na divadle se vždy střídají dobré a lepší časy. Jaký čas teď prožíváte vy?
Takový čas těšení. Vůbec nevím, co bude, a zároveň je mi z toho vlastně dobře. V té nejistotě je určitá svoboda.
