„Já jsem měla odmala, že jsem nikdy nikoho nechtěla zklamat, ani ve škole, ani ve školce, ani rodiče, ani paní učitelky, ani spolužáky a teď ani ty lidi, co mě mají rádi a chodí na moje koncerty nechci zklamat,“ říká Absolonová, která si z posledních Slavíků odnesla už podruhé bronz.
„Spoustu let jsem chodila (na Slavíky) a dostala jsem kdysi dvakrát skokana, a pak jsem dostala bronzového Slavíka. Já měla tehdy takové hubené šaty, celý den jsem nežrala a pak jsem si dala prosecco a Ewa Farna, se kterou jsem seděla, říkala: ‚Já si nedám, já půjdu asi nahoru.‘ A já říkám „No, já ne, já můžu,“ zavzpomínala Absolonová, kterou tehdy velmi překvapilo, že získala bronz.
Od té doby pocítila tlak na to, aby cenu obhájila. „Najednou se dostanete do nějakého tlaku a do nějaké soutěže, ale vy tu soutěž už nemůžete vyhrát. Ta už je rozhodnutá od lidí, kteří k vám jsou tak laskaví a pošlou hlasy, anebo ne. A najednou vy chcete. Když jsem tam jela, měla jsem trému, jako bych šla k maturitě,“ popsala.
V dětství jsem se nevyznačovala výjimečným talentem, vzpomíná Absolonová |
Druhý bronzový Slavík jí udělal ještě větší radost než ten první. „Slavíka jsem tenkrát dala svému dědovi, který mi celý život posílal hlasy. Bohužel v srpnu odešel. A Slavík se dostal k nám domů. Já mám dva syny, oba jsou štíři, což je takové specifické znamení, hodně vášnivé a taky žárlivé a všechno musejí mít dvakrát a začali se o něj hádat. Takže já strašně děkuju všem lidem, že moje děti se přestanou třeba prát,“ řekla Absolonová k zisku druhého ocenění.
Kromě zodpovědnosti ji ceny i dojímají. „Je to dojetí z toho, že někomu stojím za to, aby vzal svůj telefon, utratil svoje peníze a poslal mi hlas. To je krásné,“ dodala zpěvačka.
