Hanuš se dostavil až po projekci, přitom do sálu pražské Lucerny přišel ve žluté reflexní vestě. Jel z představení a na skútru. „Jeho mráz nezastaví. Chrání ho plexisklo se stěrači, má vyhřívaná řidítka… Jezdí na něm celoročně, pokud není na silnici led. Já to v zimě vzdávám,“ říká jeho manželka, choreografka Jana Hanušová, která se po Praze přemisťuje podobným způsobem.
Film režisérů Petra Kazdy a Tomáše Weinreba je takzvaně artový. Moc se v něm nemluví. „Já doma taky moc vět neříkám…,“ souzní se svojí postavou Hanuš. „Mám rád artové filmy, i když ne všechny, ale to je samozřejmě riziko té věci. Vyjadřují názor, jsou o něčem. Takové ty „spotřebky“ jsou mi nějak jedno, ty nehodnotím,“ dodává.
V současné době se věnuje hlavně divadlu. „Odmítl jsem několik seriálů, protože hraji pětadvacet představení v měsíci. A když máte večer vyseknout roli a celý den jste předtím strávili na place… Navíc člověk je k takové práci uvázaný i na rok a půl. Tak čekám na nějaký další film, jestli se vynoří. To mám radši. A k tomu si držím Ulici, kde se občas objevuji,“ vysvětluje.
Nové představení Lavička začne na jaře zkoušet v Divadle Ungelt. „Budeme to hrát ve dvou mužích, s Petrem Stachem, se kterým se znám z Případů 1. oddělení a taky jsem ho v minulosti režíroval. Na to se těším. Ta hra se tady ještě nehrála, napsal ji irský stand-upový komik. Moje postava je stárnoucí muž, který chodí klást na veřejnou lavičku v parku květiny a tvrdí, že je to památník. Víc bych ale nerad prozrazoval,“ říká.
Sám momentálně nepíše pro divadlo nic. „Je mi skoro dvaašedesát, tak bych se rád ještě něčeho pěkného dožil a ne se uhrál k smrti. Až si dějiny řeknou, tak třeba ještě něco vytvořím,“ vtipkuje.
Je nadšeným dědou a pozorovatelem svého téměř čtyřletého vnuka Vendelína. Na jeho výchově se ale moc nepodílí. Považuje to za zbytečné. „Já si myslím, že je hodně ‚navařeno‘ rovnou. Podle mě jenom z patnácti procent můžete něco ovlivnit výchovou. A i když děti určitou dobu kormidlujete, jakmile se z nich stanou dospělí, vymezí se vůči tomu a udělají si všechno po svém. Nejlepší výchovou je být dobrým vzorem,“ přemítá.
Malý Vendelín je prý dynamický po své mamince Elišce Hanušové Bašusové a babičce Janě. Zatím ho herečka zvládá, ve všem jí ale pomáhá manžel. „Pokud to jen trošku jde, staráme se o malého rovným dílem,“ chválí partnera, který má vystudovanou biologii a zabývá se výzkumem.
„Vendelín je velmi kreativní a živé dítě, tak se snažím nezbláznit se z toho a nebýt na něj přísná. Ale je to náročné. Je totiž strašně impulzivní. Jakmile ho napadne nějaká blbina, hned ji vykoná. Vůbec jeho myšlenkové pochody nestíhám. Jenom za ním běhám a snažím se, aby nezranil sebe nebo někoho okolo,“ říká Eliška, která stejně jako její táta hraje v seriálu Ulice.
Teď už je ale na mateřské dovolené. Donedávna se objevovala i v divadle, kam vzala předloni i Vendelína. „Viděl mě jak zpívám na jevišti a pořád po mně pokřikoval, chtěl za mnou vylézt. Tenkrát to moc nedopadlo, nechápal ještě, co tam dělám,“ vzpomíná.
Teď už Vendelín vnímá lépe, čím se jeho prarodiče a máma zabývají. „Ale mám takový pocit, že má zkreslený pohled na svět. My mu říkáme, že jdeme do práce, což znamená, že já, moje máma, sestra i její partner jdeme do divadla a dědu může navíc vidět v televizi. Takže Vendelín má možná představu, že všichni lidi na světě pracují v divadle a jsou v televizi,“ usmívá se Eliška.
Rodiče jsou jí při hlídání dítěte nápomocní. Vendelína to baví s dědou. „Mají krásný vztah, ale jsou jako dva chlapi, když se sejdou a mlčí. Nejvíc je to spolu baví, když mají v ruce šroubovák nebo pilku. Jakmile Mirek řekne Vendelínovi, aby rozebral budíka, je malý dvě hodiny šťastný. Rozumí si při práci a moc řečí při tom nenadělají,“ popisuje vtipně vztah dědy a vnuka Jana Hanušová.
V době koronavirové pandemie myslela, že divadlo ji už potřebovat nebude a začala se starat o lidi s Alzheimerovou chorobou. O svých zkušenostech pak napsala knížku Rádio v mrazáku. Z té doby si nechala tři „klienty“, které stále navštěvuje a snaží se jim zpříjemnit těžký život. „Ti lidé mají svoje rodiny, které se o ně starají, ale pak jsou takové drobnosti, které pro ně dělám já. Jednoho pána chodím jenom stříhat a holit,“ říká.
Ráda cestuje. V minulosti absolvovala v zahraničí i taneční kurzy. A spřádá další plány. „Chtěla bych do Tanzanie nebo do Keni. Kamarád má cestovku, a ta prodává zájezdy, na kterých jezdíte po poušti v náklaďáku a spíte ve stanech. Nevím, jestli bych to dala, ale nějaké dobrodružství zkusím. Nejraději bych na safari,“ sní.
Její manžel je přes zimu naopak radši na horách, připadá mu to přirozenější. Každopádně jeden druhému v plnění svých snů nebrání.