Mimo hraní činohry jste se vrhl i na muzikál. To bych tedy nečekala.
To já vlastně také ne. Celá řada herců tento žánr hodně podceňuje a já jsem byl jeden z nich. Musím říct, že tím, čím jsem si prošel při představení Kvítek mandragory, to bylo šílené. Nejsem tanečník, nejsem zpěvák, jsem činoherec. Tým lidí v čele s režisérem Radkem Balášem, Vaškem Kunešem a dalšími, i ti byli pro mě obrovským zážitkem. Strašně se mi ulevilo, že mám premiéru za sebou a obávám se, že tento strastiplný čin znovu nezopakuji, nikdy. Bylo to pro mě opravdu strašně náročné.
Takže jednou a dost?
Asi ano, přeci jen mi je čtyřiapadesát let a teď je tady ta perspektiva, že to bude velice úspěšné představení. To je taková trochu apokalyptická představa, když si vezmu, že se to bude hrát třeba deset let a to už bych v 64 letech asi nedal. Do dalšího muzikálového kousku už fakt nepůjdu. Kdyby dělali něco o gerontologickým ústavu, že bych jezdil na invalidním vozíku, tak to by bylo celkem fajn. Taky je důležité si říct, že to dělám na ne úplně dobré úrovni, ani tanečně, ani pěvecky, což já vím. Jde tu hlavně o pobavení diváků, což se nám myslím daří plnit.
Co to převlékání dámských šatů. Jak vám to jde?
My na to máme sedm minut a deset sekund, a to je strašná rychlovka, protože na sobě máme džíny, trička, bundy a kabáty a tam musí dojít k úplnému obnažení. Nasadíme si podprsenky, což je potupná věc a poté nám dávají líčidla. Mně lepí řasy a dávají rtěnku. Holky v maskérně se strašně snaží, ale je jim to prd platné, protože my jsme prostě monstra, co přijdou na jeviště. Je tam taková jedna alternace, která někdy vznikne a to je spojení Genzer, Novotný, Etzler a to je strašné. To je opravdu jak kabinet doktora Caligariho namíchaný s gorilama v mlze a Godzilou.
Jak se vám chodilo a tančilo v lodičkách?
Boty jsou fantastické a já mám poprvé v životě dva metry. Hlavně bych rád poděkoval Romanu Šolcovi, který dělal kostýmy. Málokdo ví, že to byla baletní hvězda a tanečník. Je to podle mého soudu famózní kostýmní výtvarník. On nám nechal boty ušít u nějakého svého spolupracovníka v Brně. V těch je člověk jako ve vatičce a hodně nám to usnadní dělat ty různé věci na jevišti.
Muzikál je z písniček Heleny Vondráčkové. Která je vaše oblíbená?
Stoprocentně mám rád Lásko má já stůňu, to je asi původně česká píseň a je to prostě legenda. Mám pocit, že to jsou hity, které tady budou ještě za mnoho a mnoho let. Bohužel, dnes už takové nevznikají.
Jak se udržujete v kondici? Hrajete v mnoha představeních a muzikál je navíc i velmi pohybově náročný.
Snažím se sportovat, bohužel teď na to nemám příliš času. Hodně mě pomáhá být se synem. To je můj motor.
Miroslav Etzler s partnerkou a synem
Vaše partnerka Helena je o několik let mladší. Čím ji rád děláte radost?
Asi tím, že jsem doma, což je v poslední době velmi málo. Ona je pro mě velmi důležitá, dělá mi to zázemí, které já potřebuji. Hlavně se stará hodně o našeho syna Samuela. Když mám příležitost, rád ji udělám radost čímkoli. Přemůžu se a jdu s ní třeba i na kosmetický veletrh, což zrovna není místo pro chlapa. Ale jí to udělá radost. Já jsem se tam alespoň inspiroval, protože jsem si uvědomil, že v posledních letech v divadle hraji často ženy. Svým způsobem jsem se trochu o tu kosmetiku začal zajímat. Hlavně jsem si uvědomil, že mám díky líčidlům hodně suchou pleť. Proto se snažím hodně pít vodu.
Máte s Helenou stejné záliby? Třeba sport?
Máme ty světy každý trochu jinde. Ona se ráda hýčká typicky ženskými věcmi, mě spíš baví se koukat do lesa, poslouchat vážnou hudbu. Na druhou stranu, zažil jsem partnerství, že jsme všechno sdíleli a nebylo to úplně šťastné.
Musíte třeba někdy doma žehlit průšvih kytkou?
Já žádné průšvihy nedělám. Myslím si, že jsem se hodně poučil z chyb. Tedy alespoň se o to snažím. Navíc řezané kytky nemám rád, protože rychle umírají. Raději přinesu přítelkyni kytku v květináči.
Jak vlastně snášíte přízeň okolí? Myslím tím fanoušky, kteří se s vámi fotí na každém kroku.
Nevadí mi to. Převážně jsou velmi slušní, nemám zkušenosti s vlezlostí. Rád se vyfotím nebo se podepíši. Je to součást mé práce a jsem za tu přízeň rád. Spíš mě mile překvapuje, kolik mladých lidí za mnou chodí. To je příjemné vidět.
14. března 2019 |
