V knihkupectvích je vaše nová kniha Převážně zdvořilý Leopold. V čem se liší od těch předchozích?
Možná je tam víc humoru. Je to román, příběh pětapadesátiletého muže, jeho manželky a jejich dvou kamarádek, kteří jedou na letní hudební festival. Už tím říkám, že je to takové odlehčené. Jsou tam nějaké dějové peripetie, nevěry a takovéto zápletky.
Odkud jste čerpal inspiraci?
Je to samozřejmě fiktivní příběh. Ale Sázava fest samozřejmě důvěrně znám, protože už patnáct let tam mívám čtení, takže to prostředí mám nakoukané a naposlouchané. Tak se mi to z tohoto hlediska psalo dobře.
Rozhovor spolu děláme na křtu knihy Tomáše Řepky. Co si jako spisovatel myslíte o těchto autobiografických dílech?
Tomáš Řepka má tu krutou výhodu, že jeho životní příběh je drama. Takže on si nemusí vymýšlet. Pravdivý zápis toho, co prožil, je podle mě dostatečně čtenářsky zajímavý.
Máte nějakou milovanou knihu, která vás donutila přehodnotit život?
Kniha to není, ale je to ta událost. To, co se mi stalo. Ale řekněme takové knížky jako Můj život po životě, nebo třeba i některé knihy o umírání, ty byly v posledních letech pro mě jako čtenáře poměrně zásadní. Beletrie to nebyla.
Nechci se zpovídat, zda jdu na fotbal či kafe s exmilenkou, říká Viewegh |
Jaký žánr je vám jako čtenáři nejbližší?
Já jsem romanopisec, ale mám rád samozřejmě i povídky. Dokonce v posledních letech mám povídky raději než romány. Je to ideální žánr pro nás, co nemáme paměť. Povídku přečtu celou a skončím, zatímco u románu se musím vracet pořád zpátky a připomínat si hlavní postavy a vedlejší postavy...
Co říkáte na knihy osobního rozvoje například od Marka Mansona nebo Ruby Waxové? Kolikrát se tam naťukává i mindfulness, schopnost záměrně věnovat pozornost tomu, co se děje v přítomném okamžiku bez posuzování, hodnocení a očekávání...
Já jsem skeptik. Ale nikomu ten názor nevnucuju. Já říkám, heleďte, mně je padesát osm, a když jsem to už někam v životě dotáhl, při vší skromnosti, tak si myslím, že v mých letech začínat číst knihy o seberozvoji je nesmysl. Já už to nějak doklepu.
Začínal jste kdysi publikováním povídek v Mladé frontě. Jaký to byl pocit držet svou první autorskou knihu?
Nesrovnatelný s pocitem, když jsem držel třeba tu desátou. Tu situaci si dodnes pamatuju. Byl to prosinec roku 1989 nebo 1990, to teď nevím přesně, ale bylo to na Národní třídě v nakladatelství Československý spisovatel. Já jsem tu knížku dostal do ruky a tamější redaktor chtěl, abych si ji otevřel a zalistoval si. Já jsem se před ním styděl projevit tu radost, takže jsem si tu knížku vzal, vyšel před budovu a tam v postranní uličce, jako kdybych byl feťák, který si tam šlehne, jsem si tam sám prohlížel svou první knihu.
Všem lidem, kteří stejně jako já věří, že čerstvě vydanou knížku by měl její autor alespoň symbolicky pokřtít (neboť nectít dobré tradice by byla domýšlivost, zpupnost a možná i rouhání), si tímto dovoluji sdělit, že slavnostní křest mých zbrusu nových "Povídek o nelásce" se uskuteční ve středu 3. dubna od 17 hodin v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí. Jste srdečně zváni!
Přemýšlíte při psaní, při tom tvůrčím procesu, o tom, jak na to následně může reagovat čtenář?
Ano, vlastně odjakživa. Já si představuji i konkrétní obličeje, třeba když píšu erotickou scénu (smích), a teď nechť je mi správně rozuměno, představuji si obličej své matky. Myslím, kritický obličej své matky. Už si představuji i obličeje svých dcer a tak dál. Co by se jim asi nelíbilo... Takže to jsou pro mě vlastně takoví neviditelní cenzoři.
Takže za vaše největší kritiky můžeme označit vaši rodinu?
Myslím, že jsem sám sobě dost velkým kritikem. Hodně škrtám, hodně vynechávám, nebo dokonce opouštím některá témata, která mě přestanou bavit nebo kterými si přestanu být jistý. Maminka mi v posledních letech říkala, že bych neměl psát tolik o sexu nebo že by tam mělo být méně sprostých slov. A musím říct, že v tom posledním románu jsem ji poslechl. Stejně jako jsem poslechl hlasy některých kamarádů, ať se vrátím třeba k humoru Báječných let pod psa. Myslím, že v románu Převážně zdvořilý Leopold se tam ten humor vrátil, alespoň částečně.
Když jste na vážkách, jestli je něco relevantní, za kým jdete, aby vám poradil?
Většinou za Googlem. Řeknu ale raději konkrétní případ. Když se opravdu pohybuji tématem v oblasti, kterou vůbec neznám, tak se samozřejmě musím poradit s odborníky. Při psaní detektivního románu Případ nevěrné Kláry, když jsem psal Mafii v Praze nebo Mráz přichází z Hradu, radil jsem se samozřejmě s detektivy. Také s novinářem Jardou Kmentou a tak dále.
Viewegh se zastal „středoškolského osahávání“. A sklízí kritiku |
Spousta vašich knih byla zfilmována. Máte při tom natáčení nějaký hlas?
Nejvýraznější podíl na tom máte, když si píšete scénář, což je logické. Já jsem si některé scénáře psal nebo jsem na nich spolupracoval, třeba s Alicí Nellis na Andělech všedního dne. Vždycky je dobré jít na premiéru v kině a vidět ty reakce publika. Tam člověk definitivně pozná, jestli se to povedlo nebo ne. A to na premiéře bývá obvykle takové přátelsky nakloněné publikum.
Co vás momentálně nejvíce trápí a co naopak nejvíce těší?
Naštěstí snad mohu říct, že období mého velkého trápení už skončilo. Dneska už jsou to vlastně takové věci ve srovnání s tím banální. Těší mě jednoduché věci. Já jsem si už všechno, co jsem si chtěl dokázat, splnil. Nechť to nezní domýšlivě, ale vydal jsem přes třicet knih, byly přeloženy do spousty jazyků, vyšly miliony výtisků a tak dále. Já si myslím, že by bylo neskromné si dávat ještě nějaké vyšší cíle. Přál bych si, aby mě to nepřestalo bavit, abych se prostě do té pracovny stále těšil, aby to nebylo zaměstnání, ale koníček. Jako dosud.
Existuje nějaký autora, kterého celoživotně obdivujete a neunikne vám žádná jeho kniha?
Mám hodně takových autorů. Ale mám-li vyslovit jedno jméno, tak bych řekl Philip Roth. Jeho věci mám načtené skoro všechny a čtu je i opakovaně. Teď jsem četl na dovolené jeden jeho román asi potřetí.
Je i nějaká literární tvorba, kterou jste nepolíben a kterou nikdy neodhodláte číst?
Nečtu historické romány, protože ta doba je mi příliš vzdálená. A moje historické vědomosti jsou malé, než abych byl schopen se do toho naplno položit. A nečtu ani naučnou literaturu, seberozvojové věci a podobně. To mě spíš nutí to parodovat.
6. prosince 2018 |
