Dvacet let strávil na prknech slavného Divadla na Vinohradech, ovšem ani tato zkušenost jej zcela nepřipravila na specifický žánr improvizačních vystoupení v Partičce a nyní nově v Partě z penzionu. „Když jsem měl poprvé vystupovat s Partičkou, byla to pro mě hrůza,“ přiznává.
Ještě více než jeho kolegové ho spolehlivě dokážou vyvést z míry hlavně jeho tři psi, tedy především roční štěně labradora. „Musím počkat, až ho přejde puberta. Jakmile mám v ruce pamlsek, dokázal by snad udělat i hvězdu, ale bez něj na páníčka z vysoka kašle,“ líčí se smíchem.
Stále častěji se věnujete improvizaci, a to především díky Partičce a nově také pořadu Parta z penzionu. Patří podle vás schopnost improvizovat do základní herecké výbavy?
I když se herci učí, že divadlo je věc předem domluvená, tak je pravda, že na jevišti se může stát ledacos. Spousta okolností může představení zhatit nebo nějak narušit. Například když se kolega někde zapomene, zvrtne si nohu a nepřijde na výstup. Proto si myslím, že do výbavy herce by měla patřit schopnost umět alespoň částečně zaimprovizovat. Ne všichni to umí a ne všichni to dělají rádi. Svým způsobem jim však rozumím, protože někdy to může být o nervy.
V klasické Partičce se do hry občas zapojovalo publikum. Stalo se někdy, že vás divák dostal svým požadavkem nebo návrhem do situace, kdy jste nevěděl co dělat?
V Partičce ani ne. Spíš je hrozné, když hrajete divadelní představení, které máte nějak nazkoušené, víte, že funguje, lidé se smějí a jsou tam zaručené vtipy, které máte prověřené třeba sto padesáti reprízami, a najednou se ocitnete před publikem, kde je něco špatně. To se mi stalo dvakrát, když jsme hráli zadané představení pro velikou společnost a bohužel to fungovalo tak, že zaměstnanci v publiku se nejdřív dívali, zda se směje pan generální, a až potom si dovolili zasmát se i oni.
Musím říct, že v tu chvíli člověk začne trochu pochybovat sám o sobě a říká si: Vážně to děláme tak špatně? Co je tady blbě? To vás nahlodá. U improvizace vás nemůže nahlodat nic, protože nemáte nic připravené, nemáte očekávanou reakci.
Dlouhé roky jste byl spojený s Divadlem na Vinohradech, což byla vždy velmi uznávaná scéna. Vnímal jste své působení tam jako prestiž?
Když jsem do tohoto divadla nastupoval, tak to prestiž byla. Veliká. Jak se samozřejmě mění doba, tak se začalo říkat, že na Vinohradech se hrají bulvární věci, které jdou do noty vkusu publika. Myslím, že je to zčásti dáno kapacitou divadla. Naplnit každý večer sedm set míst není žádná legrace.
Ono se to dobře kritizuje lidem z divadel, která mají kapacitu do dvou stovek míst. Pro mě to každopádně byla prestiž, byla to pro mě rodina a úžasný nezapomenutelný kus mého života. Třeba se tam ještě jednou vrátím. Teď jsem cítil, že tam nemám co dělat, tak jsem šel pryč.
Nechybí vám to?
Chybí. Já totiž rád někam patřím. Přeci jenom dvacet let, které jsem tam strávil, představují polovinu mého života. Troufám si tvrdit, že to divadlo trošku znám, ale dopadlo to takhle. Necítím žádnou hořkost, vnímám to jako přirozený běh života, ale pravda je, že se mi občas stýská.
Kam cítíte, že patříte teď?
Patřím v první řadě své rodině. Pracovně to není tolik důležité, ale teď asi nejvíc tíhnu k Partičce. Je to logické, protože s kluky trávím nejvíc času.
Partičku na televizní obrazovce před nedávnem vystřídal zmiňovaný nový improvizační pořad Parta z penzionu. Jak vřele jste tuto změnu přivítal?
Pro mě to bylo peklo. Jde o něco naprosto nového a nikdo z nás s tímhle formátem neumíme ještě úplně zacházet. Partička byla lehčí v tom, že když dostaneme zadání zahrát scénku, jak revizor chytí černého pasažéra, dáme si doprostřed židli a prostě předstíráme, že jsme v tramvaji. Můžeme říkat a dělat cokoli. Jenže v Partě z penzionu máme všichni konkrétní jména, povolání, kostýmy a vše se odehrává v daných kulisách.
Už to samo o sobě je hodně limitující. Všechno musí být daleko cílenější. Uvidíme. Třeba v tom budeme lepší a lepší. Zatím nás to baví, ale určitě je to minimálně pro mě rozhodně těžší než to, co jsme dělali dosud. Ačkoli pamatuji si, jako by to bylo teď, když jsem měl poprvé vystupovat s Partičkou. Tehdy to pro mě byla také hrůza.
Michal Novotný■ Narodil se 11. dubna 1979 v Kolíně. Vystudoval kutnohorské gymnázium a herectví na DAMU. Od roku 2002 byl stálým členem činohry Divadla na Vinohradech, hostoval i v Národním divadle. |
Jakou jste měl tehdy vlastně zpětnou vazbu od lidí? Nebo jinak, jste vůbec typ herce, který se zajímá, jak na něj veřejnost reaguje?
Já už se v tomhle ohledu nezajímám vůbec o nic. Víte, ať člověk udělá cokoli, vždycky se najde spousta hlupáků, kteří vás okomentují z pozice anonymního davu. Proto nemám ani sociální sítě. Akorát by mě to štvalo. Pro mě je vždycky směrodatná návštěvnost a to, jak se výsledek líbí publiku. Nechci se ale zajímat o to, že o mně nějaký blbec na internetu píše, že jsem zoufalec.
Všeobecně mě štve, že je dnes tolik lidí, kteří se skrývají za různé přezdívky a hodnotí věci, o kterých vědí houby. Když si někdo stojí za svým názorem, má se pod něj, sakra, alespoň podepsat. Anonymní kritizování a komentování všeho možného mi přijde úplně zvrhlé. Bolí mě to na téhle době a je mi z toho úzko.
Když vás tak poslouchám, máte pocit, že se vytrácí základní slušnost?
Odpovím vám příkladem. Platil jsem nedávno v jednom nejmenovaném obchodě a říkám prodavačce: „Zdvořile děkuji, madam.“ Ona mi na to odpověděla: „Děláte si ze mě prdel? Takhle nikdo nemluví!“ Takových situací zažívám až překvapivě hodně. Všude kam přijdu, tak zdravím, ale neslyším ani bů.
Mně to prostě vadí. Jednou, když jsem jel ráno na zkoušku, řekl jsem si, že zkusím lidi jen tak na ulici zdravit. Mysleli si, že jsem blázen. Řeknete: „Dobrý den přeji!“ A jste za cvoka. Přitom je to úplně normální popřát si hezký den. Rád na tyhle věci občas upozorňuji, protože mám pocit, že lidé se pomátli.
Přišel jste na to, co je toho příčinou?
Nevím, čím to je. Něco se ve společnosti stalo a výsledkem je, že nefungujeme jako celek, ale jako skupiny lidí, které ztrácejí schopnost spolu komunikovat. Bohužel nemáme ve společnosti žádné vzory, aby nás naučily být vlídní. A to se vlastně odráží i v politice. Jsem asi masochista, protože mám politiku rád a zajímám se o ni, ale to, co se dnes odehrává, je zkrátka pod úroveň.
Můžu říkat, že je možná nefér mnohatisícový dav na Václaváku, který kritizuje někoho, kdo vlastně ještě nic neudělal. Stejně tak si ale myslím, že je malinko kách, když někdo den po sdělení návrhu obžaloby vymění ministra spravedlnosti. To je přece divný! Je to o tom, že politici neumějí komunikovat.
Komunikace politiků je bolestné téma samo o sobě…
To rozhodně. Ostatně dokládá to počínání našeho pana prezidenta, kterému se za těch pár let, co je na Hradě, podařilo ostrakizovat neuvěřitelným způsobem Pražáky. Přijedu kamkoli a Praha je zbytkem republiky vnímána doslova jako skanzen nějakých rádoby intelektuálů. Vždyť já přeci nejsem proti nim! Obávám se, že těmi svými řečmi o pražské kavárně způsobil obrovskou jizvu, která se pořád prohlubuje. Bude trvat nejspíš hodně let, než se zacelí.
Krejzovi (2018)
Ohnivý kuře (2017)
Tobruk (2008)
Notabene, když Pražáci ani předtím nebyli nijak zvlášť oblíbení.
Nebyli a dnes už nejsou vůbec. Tuhle jsme byli v Litomyšli, kde s námi byl v Partičce jako host fotbalista z Brna Petr Švancara. Hned na začátku se zeptal publika: Máte rádi Pražáky? V tom se ozvalo sborové: Néééé! A to lidé přišli na zábavný pořad! Říkal jsem si, co jsem komu, krucinál, udělal? Táhnu se sem čtyři hodiny přes rozkopanou dálnici, kterou lemuje jedna objížďka za druhou, přijedu sem ty lidi pobavit a první, co řeknou, je, že nás nemají rádi? Možná by to i bylo vtipné, jenže vy víte, že ačkoli se tomu zasmějí, vlastně to myslí vážně.
Pojďme to na závěr trochu otočit. Kdy vás naposledy někdo naprosto odzbrojil, ovšem v tom pozitivním slova smyslu?
Každý den mě dovede spolehlivě odzbrojit můj pes. Mám tři labradory, dvě holky, které jsou hodně poslušné, a roční štěně, kluka, u kterého musím počkat, až přejde puberta. Jakmile mám v ruce pamlsek, dokázal by snad udělat i hvězdu, ale bez něj na páníčka z vysoka kašle. (smích)
Jinak mi samozřejmě nedělají radost jen zvířata. Dělám práci, kterou mám rád, a mí kolegové mě odzbrojují prakticky denně. Těch radostí je spousta. O vážnějších věcech jsem mluvil hlavně proto, že mám pocit, že mnohdy stačí strašně málo a mohlo by nám tady být opravdu hezky.
