„Já už jsem začal ve čtyřech letech, kdy mě pan režisér Václav Hudeček vybral do inscenace Bellmare s paní Kačírkovou a panem Řandou. Tam jsem hrál takového drzého caparta, spratka, a pak se to už se mnou vezlo, myslím ty role,“ popsal Kocourek.
Jeho nejslavnější role byla ve filmu Což takhle dát si špenát. Od té doby mu říkali „malý Menšík“ a slavný herec ho tak i představoval.
„Po filmu Což takhle dát si špenát jsme s panem Menšíkem natočili ještě několik filmů, natočili jsme i několik dílů Bakalářů. Tam mě všude pan Menšík představoval jako svého syna,“ vzpomíná Kocourek.
Výhody mu z toho ale žádné neplynuly. „Já si to nějak neuvědomuju, bylo mi tehdy 11 let. Já byl asi skromný ještě v té době,“ říká s úsměvem divadelní producent.
Ve škole měl ale jinou přezdívku. Říkali mu „Středoškolák“. „Protože já jsem do školy chodil jen ve středu,“ vysvětlil. Škola šla v té době stranou, protože byl velmi vytíženým hercem. „Točil jsem skoro pořád, i celé prázdniny. Do svého posledního filmu, tím byl Tankový prapor, jsem natočil nějakých sedmdesát filmů,“ spočítal.
Herectví coby povolání bylo u nás zakázáno, prozradil syn Michala Kocourka |
„Ze začátku mě to bavilo, cítil jsem z toho nějaké výhody v mládí. Diskotéky se otevíraly, ta známá tvář měla v sobě vizitku toho, že všichni se s ní chtěli kamarádit, což vám dělá chvíli dobře, ale pak to není úplně příjemné. Ztrácel jsem dětství. Jak jsem byl pořád pryč, tak jsem byl mimo rodinu, stýskalo se mi a mělo to takovou pachuť. Na škole už jsem přemýšlel o tom, že nechci být hercem,“ popsal Kocourek.
Od Tankového praporu Michal Kocourek už 35 let nehrál, ale přešel na stranu produkce. Na své první divadlo vydělal mimo jiné prodejem sbírky angličáků.
„Už za minulého režimu jsem se rozhodl, že si založím vlastní divadlo. V roce 1985 jsem založil divadlo All Colours Theatre. Byla to syntéza žánrů. Fungovalo to až do covidu,“ říká Kocourek.
Michal Kocourek u své hvězdy na Chodníku slávy ve Zlíně
Prodal kvůli tomu sbírku angličáků. „Ještě jsem musel prodat video, desky, co jsem měl z burzy, pak jsem musel jezdit černého taxikáře a ještě obchodovat na burze s igelitovými taškami, což byl tehdy velký byznys,“ vzpomíná.
„Kupoval jsem pašované igelitové tašky Montana za 3 koruny kus a prodával je na burze za 20 korun a prodal jsem jich třeba tisíc,“ vysvětlil.
