Michal Hrůza

Michal Hrůza | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Ne každý člověk chce svobodu, je to paradox, míní Michal Hrůza

  • 9
Pro zpěváka Michala Hrůzu byla dobou osobního temna léta strávená v přísných podmínkách vojenského gymnázia. „Zároveň mě to naučilo si vážit svobody,“ řekl pro týdeník 5plus2 muzikant, který před několika týdny poprvé koncertoval v USA a nyní vypouští do světa album s názvem Světlo do tmy.

Věnovat se ve svých písních lásce a vztahům už některé muzikanty unavuje, pro Michala Hrůzu jsou však nekonečným příběhem, který jej stále inspiruje. 

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Vaše nové album nese poetický název Světlo do tmy. Proč vás zaujal právě tento motiv? Měl jste nutkání lidi svou hudbou rozsvítit?
Je hrozně hezké využít spojení světla a tmy, protože je to vlastně tak široké téma, že se může dotýkat každého a čehokoli. Například vztahů, kdy to mezi partnery nefunguje, a tak hledáme nějaké světýlko, abychom situaci trochu rozsvítili. Zároveň to funguje i v přírodě, protože když přijdete do černé tmavé jeskyně, nic nevidíte, dokud si nezapálíte ohýnek, svíčku, nebo nezapnete baterku. 

Světlo je totiž silnější než tma. Zároveň v globálním duchovním světě je světlo strašně důležité, protože vám dává naději ve chvílích, kdy u vás převáží tma v podobě chmur, depresí a beznaděje, ale třeba i paniky. Je to pravda, která se občas musí připomínat. Třeba zrovna i teď, když lidé vykoupili mouku, aby se zachránili před koronavirem. Nejsem vědec a lékař, abych věděl, jak tenhle virus lokalizovat, ale ten strach, který je ve společnosti cítit, je také onou tmou.

Odbočme na moment k té zmiňované panice. Vy jste vůči ní zcela imunní?
Nepodléhám jí. To ale neznamená, že jsem neopatrný a že budu jezdit do Číny a olizovat tam lidem ruce. Jde ale o to, že když se bojíme, jsme strašně snadno manipulováni. Tím narážím na další dimenzi světla a tmy, tou je svoboda. Paradoxem je, že ne každý člověk chce svobodu. Jsou lidé, kteří jsou tak moc zmanipulovaní tmou, že svobodu vlastně nechtějí. Vyhovuje jim, když mohou poslouchat. To už se od hudby dostávám hodně daleko, ale právě tohle je na albu zajímavé – že každý si v něm může najít to své světýlko ve tmě.

Máte za sebou nějaké období, které byste neoznačil jinak než jako temné?
Samozřejmě, že ano, každý to tak v životě má a je přirozené, že se střídají období světla s temnem. Bez toho bychom si světla nevážili. A nemám teď na mysli jen dobu, kdy jsem skoro přišel o život a nikdo nevěděl, jak to se mnou bude dál. Například až zpětně jsem začal vnímat jako obrovské štěstí, že od čtrnácti do sedmnácti let jsem byl zavřený ve vojenském gymnáziu. Bez vycházek. To bylo moje temno. Zároveň mě to ale naučilo strašně moc si vážit svobody.

Čím je pro vás nová deska výjimečná?
Stala se jedna věc, kterou musím zmínit. Představte si, že písně jsou za sebou sestaveny takovým způsobem, že už když si přečtete jejich názvy, tak vám sdělí poselství celého alba. To je něco, co se mi zatím v životě nepodařilo.

Podařilo se vám jako autorovi už nějaké téma vyčerpat? Michal Viewegh například přiznal, že téma lásky ho jako spisovatele už tak trochu nudí. Nepociťujete něco podobného?
Ne, protože většina mých písní je o vztazích a ty, doufám, nikdy nepřestanou. Sama určitě víte, že ve vztahu to není tak, že si dva lidé řeknou: Máme to nějak nastavené a tím je hotovo, budeme už jen sedět na gauči, narodí se první dítě, druhé, třetí, a tím veškerý vývoj končí. Vztah je živá věc. Je to jako zahrada, kterou musíte občas zalít a občas odplevelit, aby neuschla. Občas je úroda, občas je zima. Ta věc je v neustálém pohybu – zaplať pánbůh. Věnovat se vztahům je právě proto nekonečný příběh.

Ostravské stopy: Útok ze Stodolní je za mnou, říká zpěvák Hrůza

Jsou pro vás inspirací i cesty za hranice? Prý máte raději sever než teplejší krajiny.
Miluji cestování. Když jsem byl například za polárním kruhem na Špicberkách, zjistil jsem, že lidé jsou tam úplně jiní. Například v tom, že si hrozně důvěřují. Potkal jsem tam v baru jednoho Slováka, který tam žije už dlouho. Byl nadšený, když nás s kamarády zaslechl mluvit česky. Povídali jsme a já si postěžoval, že bych strašně chtěl vidět polární záři, ale zatím jsem bez úspěchu. Poradil nám, že musíme nasednout do auta a odjet dál na sever. Jenže my auto neměli. A on neváhal, naložil nás k sobě do vozu, stavil se s námi u sebe doma, aby si sbalil nějaké potřebné věci, a přitom nechal nás – naprosto cizí lidi ve svém odemknutém autě s klíčky v zapalování. Naprostá důvěra. Pak nás odvezl na kopec, kde jsme všichni s úžasem sledovali polární záři. Nechci tím říct, že všichni na severu jsou strašně hodní, také se tam najde blbec. Ale odvezl jsem si pocit, že si tam sebe lidsky víc váží.

Michal Hrůza

S jakými pocity jste se vrátil z USA, kde jste mimochodem před pár týdny na českém velvyslanectví ve Washingtonu odehrál s kapelou svůj první koncert ve Státech?
Byli jsme jen ve dvou městech – v New Yorku, který už jsem znal, a pak ve Washingtonu, kde jsem byl poprvé. Je to neuvěřitelně vzdušné a čisťoučké město. Musel jsem se jít podívat na ten známý monumentální sloup a stejně tak jsem se musel vydat k té obrovské vodní ploše, do které vkročil Forrest Gump. Co se mi ale nestalo. 

Snažím se být dobrý člověk, ale občas udělám kopanec, říká Michal Hrůza

Najednou tam někdo z malého reproduktoru pustil hudbu a z různých stran se na místo seběhli lidé a začali tančit se cvičenou choreografii. Protože jsme tam natáčeli videoklip a měl jsem v tu chvíli s sebou skvělého kameramana, tak jsem dostal nápad. Šel jsem mezi ně a začal jsem ze sebe dělat robota. Sice jsem jim to vlastně kazil, ale zároveň to byla hrozná sranda. I holka, která to vše řídila, se začala smát. Až pak jsem se dozvěděl, že to byli všechno hluchoněmí lidé. V tom je genialita svobody – že vás nikdo nevytahá za uši a neřekne „Vypadni, tady jsme teď my“. Pro mě je Amerika v mnoha ohledech úžasná.

Jak se Američanům líbila vaše muzika?
Bylo strašně vtipné, že někteří lidé na koncertě vůbec nevěděli, kdo jsme. Po skončení za námi přišel jeden pán a říká: „To bylo skvělý, kde hrajete zítra?“ Odpověděli jsme mu, že nikde, protože jsme přijeli odehrát jeden dva koncerty a vracíme se domů. A on na to, že má klub v Denveru, ať tam přijedeme. Pak jsme dostali další pozvání do Chicaga, kde je hodně Čechů, takže to bylo i vcelku logické, když jsme hráli na ambasádě. Zajímavé ale bylo, že si s námi přišel popovídat i jakýsi pán z Filipín, který prohlásil: „Já tohle chci! Pojeďte do Manily!“ (smích)

Michal Hrůza

Michal Hrůza v pražském Lucerna Music Baru, 11. dubna 2018

■ Narodil se 31. srpna 1971 v Turnově.
■ V kapelách hrál už od střední školy. V roce 1996 založil skupinu Ready Kirken, se kterou se v začátcích kariéry proslavil nejvíce.
■ Po 10 letech odešel a založil si vlastní formaci Kapela Hrůzy.
■ Píše skladby i pro další interprety (například pro Anetu Langerovou), skládá filmovou a televizní hudbu (filmy Lidice, Martin a Venuše či seriály Vyprávěj, Mazalové a další).
■ V roce 2014 utrpěl vážný úraz hlavy při potyčce v ostravské Stodolní ulici, několik dní byl v umělém spánku a s následky se potýkal roky.

Takže kdy vyrážíte na Filipíny?
Asi nikdy. Co bychom si tam počali? Myslím, že jsme předurčení pro naše české publikum, které rozumí našemu humoru a nadsázce a vycítí i skrytější poselství, která v textech bývají.

Vaše písně zazněly už v mnoha filmech, co byste řekl tomu si v nich i zahrát?
Já se vlastně v uvozovkách stávám hercem, když jsem v klipu. To je ale hodně specifická věc. Je zajímavé, že někteří naši herci vůbec nemusí nasazovat žádnou masku, když jsou před kamerou, protože takoví jsou. Abych vám to vysvětlil, když potkáte Aňu Geislerovou, sedíte spolu a něco vám říká, máte pocit, že jste ve filmu. Ona vůbec nemusí hrát, prostě taková je. Je to určitá forma fotogeničnosti, kterou kamera zaznamená, a je to tam. Pak jsou lidé, a já se považuji za jednoho z nich, kteří když se pokoušejí hrát, tak každý pozná, že je to nějaké divné. (smích) Už z natáčení klipů vím, že když chci něco sdělit, tak vůbec nesmím hrát, musím být takový, jaký jsem.

Takže vás nic takového ani neláká?
Naopak. Mě to dokonce moc baví. Ale mám vůči tomu takovou pokoru, že se obávám, že bych musel nehrát, aby to bylo dobře zahrané. (smích)

VIDEO: Michal Hrůza - Světlo do tmy (2020):