O prázdninách jste slavila první výročí svatby. Proč jste se vůbec po dvanácti letech rozhodla vdávat?
Nejvíce se mi líbilo, že mi po svatbě říkali mladá paní. Svatba jinak vznikla tím, že trend „na psí knížku“ mi nejdřív vyhovoval, ale pak jsme si uvědomili, že chceme k sobě patřit absolutně. Po těch dvanácti letech jsme zažili spolu tolik, kolem se lidi brali, rozváděli a my jsme to všechno ustáli. Svatba byla taková oslava naší lásky. Stejně nikoho jiného nechceme a spolu už půjdeme do hrobu.
Našla jste osudovou lásku?
Přesně toto cítím a vím od začátku. Setkali jsme se pracovně a hned to jiskřilo.
Svatba prý byla celkem spontánní. Moc času na přípravy jste neměla. Nemrzelo vás to?
Přiznám se, že trochu mrzelo. Ale svatba byla krásná. Měla jsem všechno, dlouhé šaty i závoj. Vše probíhalo v Kinského zahradě pod pražským Petřínem. Nemělo to chybu. Chyběla mi jen asi taková ta osobní angažovanost v detailech a přípravách.
Fotogalerie |
Bylo pro vás důležité zůstat i po svatbě Jílková a ne Voráčková?
Jméno jsem si nechala. Ale ne z důvodu zachování známého jména. Já už na základní škole říkala, že jsem se narodila jako Jílková a zemřu jako Jílková.
Čím jste chtěla být jako malá?
Chtěla jsem být baletka a dodnes balet obdivuju a miluju. Jenže po zjištění, že jsem pohybově netalentovaná, zvítězila na dlouhá léta moderní gymnastika. Naštěstí jsem při závodech neměla moc stres, protože mé výkony vždy byly ohodnoceny posledním místem a prohlášením, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. To pro mě byla dobrá škola. Navíc každý obdivuje, že se ohnu dolů a podobně. Po baletce a gymnastce jsem zatoužila stát se herečkou, což se mi svým způsobem i podařilo. Vystudovala jsem konzervatoř, hudebně dramatický obor. Během studií mi však došlo, že herečkou opravdu být nechci. Hrozně mě to nebavilo, nudilo. Pořád jsem režiséry obtěžovala otázkami, jak a proč mám dělat to či ono. Pak jsem je provokovala tím, že jsem během zkoušení chtěla sedět nebo ležet, když máte třeba zrovna dialog a musíte stát. Prostě přišlo rozčarování z hereckého snu. Nakonec jsem se rozhodla být novinářka.
Jak se k těmto změnám stavěli vaši rodiče?
Dodnes si pamatuji, jak jsem to oznámila svému tatínkovi. Koukal na mě, že jsem snad spadla z višně, a nic neříkal. Když jsem skončila školu, dostala jsem se k moderování různých rockových a metalových koncertů. Přitom jsem tuto hudbu nikdy neposlouchala. Na druhou stranu to byla zajímavá práce s davem. S revolucí byli téměř všichni redaktoři z práce odejiti a na jejich místa se bral každý. Tím jsem se dostala do rádia, tenkrát do „dráťáku“ Regina Praha. Výborná škola, každou hodinu jsem musela udělat zprávu, kterou jsem musela psát třeba i během tiskové konference. Ráda na to vzpomínám. To jsou všechny profese, kterými jsem chtěla být a svým způsobem si je i splnila. Dneska by se mi třeba líbilo být státní zástupce.
Michaela Jílková
Jak jste na to přišla?
Mně by se to líbilo bojovat za spravedlnost. Když jsem se ovšem svěřila několika státním zástupcům se svým snem, tak mi řekli, že bych byla nešťastná. Vypadá to vše na první pohled hezky, ale ve skutečnosti je ten boj za spravedlnost mnohdy marný.
Co vás přimělo vymyslet koncept pořadu Kotel?
Vymyslela jsem jak Kotel i Máte slovo pro lidi, aby měli kde svobodně mluvit přímo s politiky. Ono je zajímavé, že jsem dodnes služebně i věkově nejstarší moderátor politických pořadů v zemi. Nikdo to nevydržel tak dlouho jako já a nikdo není v těch politických pořadech tak starý jako já. Poprvé jsem v roce 1993 moderovala diskusní pořad Duel - první konfrontační pořad, kde byli dva politici proti sobě. Pak přišla Aréna, já otěhotněla a oni mě vyhodili. Tak jsem vymyslela Kotel.
Zažíváte horké chvilky v pořadu Máte slovo?
Máte slovo je na moderaci mnohem obtížnější než Kotel. Kdybych to sama nezažila, nevěřím tomu. V Kotli jsem musela umět zvládnout dav, pak přišel vždy dialog mezi jedním občanem a politikem. Poté přišel na řadu další občan. Naopak v Máte slovo musím udržet souvislou diskusi šesti lidí, kteří na sebe reagují. Často zažívám horké chvilky, až těžké dobrodružství.
Politika je přesně to, v čem jste se našla, nebo občas máte chuť vrátit se k moderování hudebních koncertů?
Tak to určitě ne, protože já jsem tu hudbu, vlastně ani ty fanoušky nechápala. Ale od toho je ta moderace, ta profese, že nikdo na vás nesmí poznat, že tu hudbu neposloucháte. Mně má práce vyhovuje. I když je pravda, že pracovat s politiky je často dost frustrující.
Michaela Jílková
Není vám někdy z politiků smutno?
Dlouhodobě smutno. Sama mohu porovnávat těch 25 let, co se v tom pohybuji, že dřív politici byli mnohem větší osobnosti a problematice více rozuměli. Jsou světlé výjimky, ale dneska řada vrcholných politiků by ještě před dvaceti nebo před deseti lety vůbec neměla šanci uspět. Výhoda současných politiků je, že jsou šediví, nevybočují. Proto jsou podle mě voliči absolutně znechucení, nikdo z nich vás nezaujme. Z hlediska diskuze pro mne vždy byli těmi pravými Václav Klaus a Miloš Zeman.
A nenapadlo vás se sama angažovat v politice?
Celá politika je na dohodě, na kompromisu, jde o obchodování. Já ti odhlasuji tohle, ty mi odhlasuješ tohle. Takže když chce někdo něco prosadit, musí udělat ústupky v jiných věcech, a proto politik musí mít specifickou povahu. A já bych se se všemi asi pohádala a brzy by mě z té strany vyhodili. Mám v povaze jednu zajímavou věc - to by do mě nikdo neřekl - nemám šéfovské nebo mocenské ambice.
Co lidi nejvíce trápí a vy osobně sama hodně řešíte?
Mnoho lidí má velký problém s tím, že když už pracují, nedostanou pak zaplaceno, nebo nedostanou zaplaceno přesčas. Nikdo jim nepomůže, nikam se nemohou dovolat. Tak kde to jsme? Podle mě je v této společnosti hrozný strach na pracovištích o místo a z toho strachu je potom zase nedůvěra mezi lidmi. Takže celá ta atmosféra je velmi stresující. Mnoho lidí pak bere různá psychofarmaka a mají psychické problémy. Pak se to odráží v rodině, odráží se to na dětech. Já z toho nevidím cestu ven. Někdo vám poradí založit odbory, jenže to vám zaměstnavatel nedovolí. Navíc tlakem na úspory a na to, že když se někomu něco nelíbí, ať jde, klesá profesionalita úplně všeho - státní správy, policie, vlastně na všech úrovních. Když někdo něco umí, tak si pak nenechá všechno líbit.
A jaké problémy jsou v povolání moderátor?
Tady je to tak, že lidé, kterým je přes čtyřicet, padesát, už nemůžou najít práci v televizi. To je absurdní kult mládí. Musím říci, že z toho je mi taky smutno. Úplně se degradovala profese moderátora. Ten má mít hlavně přehled v tom, co moderuje, musí být verbálně dokonale vybaven, reagovat pohotově, má mít čistou dikci a charizma. Bohužel dnes jsou požadavky na moderátora pouze mladý a pohledný. To ostatní už vůbec nepotřebuje. Pomalu cítím, že je dnes až urážka být moderátorem, protože to může dělat úplně každý.
Michaela Jílková s manželem
A jak vnímají vaši práci vaše děti?
Kuba (18) i Maruška (10) mají cit pro sociální problémy. Pro ty slabší, což je velmi zajímavé. Kuba kolikrát pomáhal invalidům s vozíkem, zastával se slabších spolužáků. Je to výchovou. Děti vidí, že když jdu po ulici a někdo mě osloví, s lidmi ráda promluvím a problémy lidí neopovrhuji.
Takže má syn ambice vás následovat v boji za spravedlnost?
Kuba je hlavně nesmírně inteligentní, vzdělaný. Chodí na těžké gymnázium a já jsem chtěla, aby se z něj stal třeba právník nebo státní zástupce. Jenomže se u něj projevily geny. Můj tatínek byl dramatik a spisovatel a jeho druhý děda byl Vladimír Dvořák a on chce být též umělcem. Přesněji režisérem. Já z toho byla dlouho nešťastná a všichni mi říkali: Míšo, co blázníš, ty chceš, aby byl právník? Tvoje dítě s touhle genetickou výbavou? A já: Ano, chci, protože to umělecké prostředí je taky velmi tvrdé. Jenže geny jsou nepoddajné a já to vzdala.
Filmový režisér? Vidíte, můžete se tedy uplatnit jako herečka.
Ne, děkuji. Zaprvé jsem šťastná, že herectví nedělám. Nejsem interpret. Jsem ráda svým vlastním pánem, co vystupuje za sebe. Navíc jako začínající herec musíte být svým způsobem ke všem servilní a milý, abyste práci dostal. S mou povahou? Mně když se něco nelíbí, nebo se ke mně někdo bude chovat špatně, tak si to líbit nenechám.
Michaela Jílková na svatební fotografii s dcerou Maruškou a synem Jakubem. Krásné svatební šaty dceři i nevěstě navrhla Alice Abraham.
Už jsem se těšila, že vás uvidím aspoň v nějakém studentském filmu.
V žádném filmu. Ani v Kubově studentském. Už jsme totiž i s Maruškou hrály v jednom jeho hororu. Kuba neměl jiné herce, tak nás natáčel na chalupě. Byla to jakási šikanovaná matka svou dcerou. Psychologické drama. Tak moc jsme se s Marií snažily a Kuba tím byl tak znechucen, že ten film vůbec nesestříhal. Řekl, že jsme jeho myšlenku totálně zničily, hlavně já. Takže myslím, že i kdybych sebevíc chtěla hrát, Kuba mě už nikdy neobsadí.
A Maruška by se taky vrhla do umění?
Ta od dětství inklinuje k profesím, kde se pomáhá. Chtěla být hasič, záchranář, teď skončila u lékařky. Šla by prý i k policii. I ve třídě je taková ochranitelská povaha vůči slabším spolužákům. Člověk by to do ní neřekl. Působí velmi křehce. Moc ji v jejích snech podporuji. U ní se projevují právě moje geny.
Jílková rozzlobila Ratha slovem „konfident“, naštvaně odešel (únor 2006):
1. března 2006 |
