Hercům se často klade otázka, kdy se pro své povolání rozhodli. Ptát se na to vás, který hrajete od čtyř let, je ale asi nesmysl...
Je pravda, že já jsem se nerozhodl tak úplně sám. (směje se) K herectví jsem se dostal díky tomu, že rodiče usoudili, že by mě mohlo bavit, a začali mě vodit na castingy. Ale celou mou dětskou „kariéru“ mi říkali, že můžu s hraním kdykoli skončit. Nikdy mě do toho netlačili. V současné době se sice hraním živím, ale do budoucna bych se chtěl spíš uplatnit v jiné oblasti. Herectví jsem poznal dostatečně na to, abych věděl, že to není obor, na který bych se chtěl spolehnout. Jde o neuvěřitelně nevděčné povolání. Kromě toho mám pocit, že mám větší potenciál pracovat spíše hlavou než obličejem. (směje se)
Mně stačí si to tak jednou dvakrát říct – a už si text pamatuju, protože v tom stresu můj mozek najednou zapne a dokáže věci, které by jinak možná ani nedokázal.
