Jak se cítí mladý herec po premiéře představení, ve kterém na jevišti strávil nepřetržitě hodinu a půl s českou hereckou legendou Evou Holubovou?
Je to pro mě obrovská čest a jsem za tuto příležitost nesmírně vděčný. Už jen samotné zkoušení s někým tak zkušeným mě opravdu velmi obohatilo a mám velkou radost, že tato hra vznikla.
Určitě tomu hodně pomohlo, že už máme za sebou několik dalších projektů, ve kterých spolu figurujeme a díky tomu i na sebe slyšíme a celkově si rozumíme. Doufám, že je to na jevišti vidět.
Čí to byl nápad, představit v Praze divadelní kousek z Broadwaye?
Za výběr hry vděčíme Michalu Hrubému, který nám ji doporučil a já mu za takovou příležitost velmi děkuji. Broadwayské hry mají své specifické kouzlo – nejsou to jen prosté komedie, ale často nesou hlubší poselství.
Když jsem hru Podzimní expres četl poprvé v originále, její nadčasové téma mě okamžitě zaujalo. Reflektuje vztahy mezi mladší a starší generací a životní situace, které jsou nám všem blízké. Je to příběh o hledání identity a přijetí a pochopení stárnutí, který dokáže diváka pohladit po duši a zároveň přimět k zamyšlení.
Do toho si myslím, že není obecně moc her, kde jsou spolu na jevišti pouze dva herci po celou dobu a ještě to více umocňuje fakt, že je zde mladý herec a starší herečka, což je také velmi ojedinělé.
Hru režírovala dcera hlavní představitelky a vaše životní partnerka Karolína Holubová. Jaké to je, když žena takto vládne muži?
A to si představte, že na každé zkoušce bylo těch žen celkem sedm. Ale vládnutí se rozhodně nekonalo. Karolína se režie chopila se skvělým nadhledem a profesionalitou.
Jsme zvyklí spolu s Karolínou a Evou pracovat už několik let. Tvoříme společně projekty ať už na jevišti, tak i před kamerou a naše role se neustále prolínaly, což dává našemu tvůrčímu kolektivu sílu. Rozumíme si, rozumíme tomu, co ten další chce a celkově to byla skvělá kolektivní práce.
Není tajemstvím, že máte tak trochu rodinný divadelní podnik...
Ano, společně tvoříme už téměř osm let na více frontách. Točíme, fotíme, hrajeme a vymýšlíme projekty. Mezi naše hlavní patří Psychohrátky – populárně naučná show a osvěta o duševním zdraví zábavnou formou, se kterou jezdíme napříč republiku už čtvrtým roky.
Je to jeden z projektů, na který jsme hrdí. Byli to takové začátky, kdy se dá říct, že jsme si ve čtyřech lidech společně s Karolínou, Evou a psychologem Jiřím Valáškem sedli ke stolu, a řekli si, že napíšeme, nazkoušíme a vytvoříme nový projekt a doufali, že to lidi bude zajímat a bavit. A opravdu nás moc těší, že máme tak pozitivní ohlasy.
Jinak připravujeme i další věci na rok 2025, takže určitě sledujte naší společnou práci na sítích Holubice Agency.
Psychohrátky evokují hereckou psychohygienu, jak s ní pracujete? Nosíte si práci domů?
To je těžká otázka. Samozřejmě se snažíme práci nenosit domů a oddělovat osobní čas od pracovních povinností, zachovat rovnováhu. Ale je pravda, že se občas stane, že si o půlnoci vzpomeneme na to, že je třeba dodělat něco na druhý den a to je ten moment, kdy se práce a osobní život prolíná.
Co si myslíte o fenoménech dnešní doby, psychoterapii a koučingu ? Myslím si, že dnešní doba je opravdu velmi hektická a psychologie a porozumění člověku a psychice člověka je velká téma, které je čím dál víc aktuální. Tím spíš, že se to začíná týkat i mladých lidí. Starat se o své duševní zdraví je důležité.
Obecně bych řekl, že duševní problémy by se měly řešit s opravdovými odborníky a nehledat jen zkratky a nechávat se ovlivnit neověřenými radami na sociálních sítích. Člověk by si měl promyslet, do kterých rukou své zdraví svěří.
Na Survivor se nedá koukat, říká partnerka vyřazeného Paprčiaka Holubová |
Bylo herectví odjakživa váš sen, nebo to byl spíš fotbal? Ten jste musel ale pověsit na hřebík kvůli úrazu.
Asi každé dítě napadne myšlenka, že by si chtělo někde zahrát. Fotbal byl moje první volba a já jsem se mu věnoval profesionálně a naplno. Osud rozhodl jinak a po úrazu jsem se na několik let vydal cestovat, studovat a hledat novou vášeň, která by mě naplňovala stejně jako sport.
Na tu jsem přišel až během života v Londýně. Během studií na univerzitě jsem začal hrát v lokálním amatérském divadle a přišlo jasné rozhodnutí, že je to cesta, kterou se chci vydat. Začal jsem na ní pracovat. Přihlásil jsem se na hereckou školu, naučil se monology, udělal přijímačky a můj nový cíl se začal pomalu naplňovat.
Londýn vám nechybí? Co jste tam měl nejraději?
Londýn mi samozřejmě chybí, to místo má obrovskou energii a magii, která mi byla velmi blízká. Ale teď jsem v Praze a mám to tu rád. Těžko říct, jak tomu bude v budoucnu, třeba se tam ještě někdy vrátíme. Uvidíme.
Co je pravdy na tom, že píšete scénář seriálu z módního prostředí? Máte s touto sférou nějaké zkušenosti?
Ano, je to pravda. Několik mých krátkometrážních scénářů už bylo zfilmováno a objevilo se na filmových festivalech. Teď pracuji na projektu z módního prostředí, které jsem dříve poznal zblízka. V módě jsem se pohyboval po fotbalové kariéře několik let, byl jsem dva roky po světě na cestách jako model, a pak se na pět let usadil v Londýně, kde jsem si tímto přivydělával ke studiím.
Čili inspirace je to veliká a já se teď pokusím přenést alespoň něco z toho na papír. Ale nebojte se, základním cílem bude hlavně pobavit.
Co vy a móda? Mimochodem, vaše postava v Půlnočním expresu je hodně stylově oblečená.
Postava Chrise je poměrně dobře vykreslená ve scénáři a kovbojský styl pro něj hraje důležitou roli. Jednou z mých hlavních inspirací pro moji roli byl například film Zkrocená hora a postava, kterou ztvárnil Heath Ledger.
Režisérka se ale inspirovala Texasem obecně a její předlohou byl především James Dean. Já osobně mám módu rád, ale většinou se oblékám co nejvíce jednoduše a věci v šatníku mám velmi často i více než deset let.
Po operaci mozku mám problémy s pamětí, přiznala herečka Eva Holubová |
Dá se říct, že vás k nějakému většímu stylu přivedla až partnerka Karolína?
Ano. Osobně volím spíš kvalitu nad kvantitou a velmi se ztotožňuji s tím, že by člověk neměl mít zbytečně moc věcí a měl by v dnešním konzumním světě přistupovat ohleduplně i k životní prostředí a k tomu, aby nevytvářel zbytečný odpad.
Rád nakupuji v sekáčích jako je třeba second hand 1981 v Praze. V Londýně byly podobné obchody populární už dlouhou dobu. Tato filosofie se mi velmi líbí.
Jak relaxujete?
Způsob relaxace se v průběhu let pro mě mění. Dříve byl pro mě relax jít na nějakou velkou společenskou akci, dneska si jdu raději s kamarády posedět a v klidu si popovídat, zahrát si šachy, zaběhat si, nebo jdu na procházku se psy.
S Karolínou se nám podařilo zachránit dva pejsky. Čas s nimi mě velmi naplňuje a cítím, jak nám každý den svojí psí láskou jejich záchranu vrací. Každému bych přál, aby něco takového zažil.
Cestujete?
Když je čas, tak moc rád vycestuji objevovat nové kouty světa, nebo jedu naopak na místa, která už velmi dobře znám, a která mám rád. Pravidelně jezdíme společně v létě na Sicílii. Mám pocit, že tamní život mě spoustu věcí naučil, hlavně co se týče přístupu a životní filozofie.
Pravdou je, že tam také člověk skvěle vypne. Najít si občas takový čas a místo pro sebe je velmi důležité. Ať už je to kdekoliv.
