Už v osmnácti letech jste šel do politiky. A rovnou po hlavě. Co bylo prvním impulsem pro vstup do tohoto světa?
Bylo to spontánní. Nešlo o rozhodnutí s nějakým velkým ideálem. Život mi přinášel různé věci a události, na které jsem měl nějaký názor. A pak už přicházely záležitosti, které jsem si přál nějak ovlivnit. Již tehdy jsem si řekl, že mi to opravdu stojí za to. Chtěl jsem se nějak veřejně projevit. U mě to bylo v době, kdy celý svět bojoval s pandemií koronaviru.
Neměl jste obavy, že vás veřejnost pro váš nízký věk nebude brát vážně? Nebo jste chtěl cílit na mladé?
Já jsem popravdě nikdy necílil na nějakou skupinu. Vše jsem vždy dělal podle toho, jak to mně osobně připadalo správné. A jak by se některé věci daly vyřešit a jak bych mohl přispět já. Využíval jsem toho, co mi svět nabízel. Což byla například prezentace na sociálních sítích. Pak se mi takovým efektem sněhové koule postupně začala nabalovat komunita lidí, která sdílí stejný pohled na svět. Tak se vytvořila má politická základna. Tedy spoluobčané, kteří mají stejný názor na nějakou věc.
Nakonec mě čekala i soutěž o důvěru těch lidí, která je nesmírně důležitá. Pokud bych měl říct, co mě mohlo oproti ostatním znevýhodňovat, tak politické zkušenosti, protože jsem jich logicky v tak nízkém věku tolik mít nemohl. Ale snažím se to dohnat disciplínou, pracovitostí nebo poctivostí. Nemám za sebou nic, za co bych se měl v životě stydět. Na první pohled je snad všem jasné, že mě do politiky nevede nějaký osobní zájem. A nepotřebuji si ani s nikým vyřizovat účty. (smích)
Jako když například po druhé světové válce nastoupili komunisté, dělali očerňovací kampaně a lidé končili ve vězení. Kritika kohokoli z Motoristů – nejen Filipa Turka – je namístě, nesympatie jsou namístě. Proč ne. Ale snažit se někoho zničit je příliš.
